Minimálně některé podněty je přitom žádoucí alespoň touto formou zmínit. Například, jaká je v ČR struktura zemědělství v porovnání s EU, neboť ta je oproti opakovaně opisovaným zprávám, s nimiž pracují státní úředníci a média, mnohem horší, než je všeobecné povědomí. Jak totiž vyplývá z dat sbíraných v rámci celoevropského šetření zemědělských podniků FADN, ale i z dostupných dat Státního zemědělského intervenčního fondu a systému elektronické evidence půdních bloků LPIS, čerpá v ČR 20 procent největších zemědělských podniků 90 procent dotací, což je o 10 procent více, než v EU. To by ještě nebyl tak velký rozdíl - jenže v ČR čerpá pouhé jedno procento největších zemědělských podniků 25 procent veškerých dotací, což je zásadní informace, bohužel neznámá. Obdobně je tomu ohledně výměry obhospodařované zemědělské půdy - za ČR jako celek se obvykle uvádí 130 (nebo 133) hektarů (v EU je to 16,6 hektaru), jenže v tomto průměru jsou započteny i ty nejmenší subjekty. V ČR ale obhospodařují zhruba polovinu veškeré zemědělské půdy podniky s výměrou nad 1 100 hektarů, což je pomalu stonásobek skutečnosti v EU.

Také seminář o GMO (geneticky modifikované organismy) řešil důležité otázky. Jednak na něm přítomní vědci demonstrovali neškodnost produktů z GMO pro lidské zdraví a výrobu potravin, na přetřes ale přišla také v ČR téměř neznámá problematika patentů na nově vyšlechtěné odrůdy, která, pokud by se prosadila v ortodoxní podobě, fakticky zamezí rozvoji šlechtitelství u menších šlechtitelských subjektů. Pokud se pak týká lesů, opět na vědecké bázi bylo konstatováno, že současná situace se zákazem dovozů semen stromů ze zahraničí neodpovídá reálnému vývoji, kdy se mimo jiné vzhledem ke změnám počasí přesunují nové vůči rostoucím teplotám odolnější druhy z jihu více na sever zcela přirozeně, takže bránit tomu zákony je poněkud kontraproduktivní. Pokud se dnes každý všeználek ohání změnami klimatu, měl by také připustit, že na změnu prostředí musí reagovat například i lesnická legislativa. 

Jsme-li u sucha, pak je vhodné také zmínit klasické české a zejména politické rozpory mezi slovy a činy. Přestože se všichni politici, zejména ti viditelní, zaštiťují potřebou a prioritou zlepšit stav naší krajiny a rizika dopadů počasí eliminovat, a předhánějí se ve výši dotací, které na tyto účely vyčlení, k ryze praktickým a mnohem levnějším opatřením chybí vůle i znalosti. Platí to především o Ministerstvu financí (MF), které by mělo stát v první řadě v účelném vynakládání peněz. Již zhruba před rokem proběhla v tuzemských médiích informace o tom, že hospodařící zemědělci musí z hektaru pozemků, které nemohou zemědělsky využít (takzvané neplodné plochy) platit několikanásobně vyšší daň z pozemků, než z půdy z polí, na níž hospodaří. Uvedené neplodné plochy jsou ale fakticky krajinné prvky, jako jsou remízky, meze, příkopy a obecně terénní překážky, které pomáhají vodu zadržovat. Ve veřejném zájmu je proto tyto pozemky od daně z nemovitostí osvobodit, nebo je alespoň zdanit tak jako polní pozemky za situace, kdy neplodné plochy nepřinášejí zemědělcům ekonomicky žádný zisk a naopak jejich hospodaření ekonomicky ztěžují, ale krajině naopak prospěch přinášejí. To se však za celou dobu nestalo, ačkoli v parlamentu prošel docela nedávno „daňový balíček“ řešící, respektive nakonec neřešící snížení zdanění piva - stav krajiny ale politiky zjevně nezajímá. Původně se přitom MF bránilo, že nezná dopady snížení zdanění neplodných ploch, což samo o sobě byla nepravda, neboť příslušné statistiky takových ploch vede Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), a podle jeho údajů se jedná o marginální plochu. To v praxi znamená, že by propad příjmů státu i při snížení daně na nulu činil řádově maximálně jednotky milionů, což je směšná částka v porovnání s diskusemi o miliardových sociálních a jiných podporách. Směšná částka je to i v souvislosti s kompenzacemi za hospodářskou újmu zemědělců vlivem sucha, neboť i ty se počítají v miliardách, přičemž reálné škody jsou ještě mnohem vyšší než samotné kompenzace. V současné době sice Generální finanční ředitelství uvažuje o slevě na dani za neplodné plochy, avšak pouze v případě, že se nejedná o honební pozemek. To je ovšem další důkaz skutečnosti, jak je MF „mimo mísu“. Součástí honebních pozemků jsou totiž často plochy zařazené tam bez vědomí vlastníka a často takové plochy, které právě patří mezi plochy neplodné. To by ovšem někdo na MF musel znát myslivecký zákona a honební praxi.

MF také odmítá ve sdělení ministryně Aleny Schillerové uznávat náklady na investice do opatření v krajině. Podle ní lze takové výdaje posuzovat jako výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů a jde tedy o výdaje daňové, které lze zahrnout do daňových výdajů nebo odpisů. „V tomto ohledu tedy legislativní zásah do zákona nepovažuji za vhodný,“ uvádí ministryně v písemné odpovědi na podněty Asociace soukromého zemědělství ČR z března letošního roku. Jenže budování remízků, rybníků či drobných vodních ploch je ve své podstatě investicí, kterou realizují především odpovědní zemědělci, a sám stát považuje zlepšení stavu krajiny také za investici, na kterou vydává a vydávat bude z peněz daňových poplatníků miliardy korun ročně. Takhle tedy fungují sliby v praxi.

Petr Havel