Nyní dostala divadelní podobu. Inscenace obsazená českými a německými herci v režii Němce Armina Petrase měla premiéru v pražském Divadle Komedie. Vznikla jako koprodukce Městských divadel pražských s Činohrami Státních divadel v Norimberku a Stuttgartu.
Petra Hůlová ve své próze domýšlí známé feministické postuláty ad absurdum. Vítězné Hnutí, které na těchto tezích založilo svou ideologii, buduje totalitní společnost s promyšleným systémem represí a výhod. Muži, kteří se nechtějí nebo nemohou vzdát představy, že sexuální přitažlivost ženy souvisí s její krásou či věkem, jsou nuceni podstupovat bizarní "léčebné procedury", například masturbaci nad fotografiemi starých žen.
Z téhož důvodu je nepřípustné, aby se ženy krášlily, neboť "esteticky se do p*dele neleze". Univerzálním oblečením je tepláková souprava.
Vše se odehrává v takzvané Instituci, převýchovném zařízení, jehož režim připomíná vězení či koncentrační tábor a které se příznačně nachází v objektu bývalých jatek a masokombinátu. Kniha je stylizována jako vyprávění jedné z jeho zaměstnankyň.
Autorka šťavnatě popisuje zdejší systém a spoustu obludných pikantních detailů, které se často týkají funkce či dysfunkce pánských pohlavních orgánů během příslušných léčebných postupů. Co je důležitější: Hůlové se podařilo ukázat zvrácené myšlení vypravěčky, osoby, která ideologii Hnutí a systém léčebny přijala natolik za své, až je považuje za normální, dokonce v nich spatřuje seberealizaci a "žije svůj sen".
Trojjazyčný hlavolam
Stručné dějiny Hnutí jsou útlá kniha, sto osmdesát stran malého formátu, spíš novela než román. Děj se většinou točí v kruhu kolem drobných konfliktních situací s "klienty" a každodenního provozu Instituce.
Není tu nic skutečně dramatického, nejsilnější momenty textu tvoří popisy vzbuzující nutkavý pocit ošklivosti a úžas nad praktickou aplikací feministických idejí, obrazy plné sarkastické nadsázky a obnažených penisů - to se na divadelní scénu nepřenáší snadno.
Hůlové svébytný jazyk a jeho úderné věty ("Vaše povadlé č*ráky jsou pěstí do oka evropské humanity") odkazují nejen ke komunistické totalitě, ale také k newspeaku evropské byrokracie a všemožným intelektuálním klišé.
V adaptaci Armina Petrase však řeč padla za oběť trojjazyčnosti. Herci Sarah Haváčová a Martin Donutil používají češtinu minimálně, Stephanie Leueová a Felix Mühlen z norimberské činohry se v delších promluvách obracejí k publiku ve své mateřštině, ale dobrá třetina herecké komunikace jinak probíhá v angličtině. Ta není, na rozdíl od němčiny, tlumočena titulky.
Přeskakovat z jazyka do jazyka, od poslechu k titulkům není snadné. Chvíli trvá, než si divák zvykne. Než mu dojde vtip nebo je schopen ocenit vytříbený novotvar či formulaci, herci už jsou o několik replik dál.
Co zbývá
Na jevišti stojí dvě ženy v asexuálních mundúrech - Sarah a Steffi, které zastupují zaměstnankyně instituce, a dva muži - Martin a Felix, jejich "klienti", kteří jsou podrobováni převýchově. Postavy nesou jména svých hereckých představitelů.
Koláž trochu chaoticky poskládaných situací z knihy čas od času protíná energická kolektivní kreace na hit Believe od zpěvačky Cher.
Vzhledem k tomu, že jsme připraveni o požitek z jazykové prezentace idejí Hnutí a komunikace mezi personálem Instituce a jejími oběťmi, víceméně přihlížíme ilustraci feministických tezí a převýchovných metod. Byť je herecky naplněná nesporným nasazením, povážlivě se dotýká košilaté trapnosti.
Na horizontu sledujeme na začátku připomínku "starosvěta" - promítaná koláž ze sexistických reklam, v nichž má odhalené ženské tělo přitáhnout pozornost a zvýšit podej výrobku. Poté následuje součást léčebných procedur, které mají zformovat "novou", lepší společnost: běžící ženské nohy s plandajícími stehny nebo galerie ženských portrétů 60+. Ta má muže přesvědčit, že ženy jsou milování hodné v každém věku, neboť to, na čem záleží, je přitažlivost jejich nitra.
Na scéně se povaluje hadrová panna v životní velikosti připomínající známou sexuální pomůcku. Jeden muž s ní odchází za paravan, aby dosáhl vyvrcholení. Jenže se ukáže, že úspěšnou masturbaci pouze předstíral. Těžké přistoupit na tento druh humoru.
Další epizoda se odehrává v Komunitním centru pro převýchovu žen, kde Steffi zkouší trenažér testující vzrušivost žen při setkání s muži. Výsledek je nepřekvapivý: dámy více vlhnou při imaginárním kontaktu s nositeli anglosaských jmen než s muži jménem Lubomír či Josef. Nejmenší úspěch má logoped Jiří se zálibou v rybaření.
Na osobní příběh vypravěčky, který, byť ne dořečený, může čtenář sledovat v próze, režisér Petras ve scénické adaptaci téměř rezignuje. Výjimkou je závěrečné setkání Steffi s matkou v pečovatelském domě, což patří k nejsilnějším momentům inscenace. Tady režie konfrontuje předcházející odlidštěnou, systémovou komunikaci Instituce s důvěrným okamžikem mezi nemocnou ženou a její dcerou.
Limity spolupráce
Je užitečné pokoušet se o koprodukce se scénami ze sousedních zemí. Režisér Armin Petras navíc patří k etablovaným tvůrcům, jeho práci mohou znát návštěvníci každoročního Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Petra Hůlová: Stručné dějiny Hnutí
Režie: Armin Petras
Divadlo Komedie, Praha, premiéra 30. března, nejbližší reprízy 12. a 13. dubna a 12. května
V tomto případě se ale zdá, že výsledek výrazně limitovala ne zcela uvážená dramaturgická volba.
Hůlové kniha je zajímavou součástí autorčiných kousavých, sarkastických a sebeironických sociálních analýz a společenských reflexí, kterými se ve svém literárním díle zabývá kontinuálně. Ale už při čtení této dystopické fikce jsou zjevné povrchnost a tezovitost Hůlové vize, které scénický převod ještě obnažil, zatímco potlačil to zdařilé: fabulační lehkost a jazykovou obratnost.
