Jakub Jan Ryba jak ho neznáme v podání souboru Musica Florea

Jakuba Jana Rybu (1765-1815) si téměř každý Čech spojí s Vánoci: jeho „Hej, mistře!“, zní v nejen předvánočním čase téměř ze všech kostelů. Už málokdo z nadšených posluchačů této vánoční náladu navozující kompozice však ví, že Rybův skladatelský repertoár byl daleko širší. Jeho hudební řeč nezahrnovala pouze lidovou melodiku a konzervativní výrazové prostředky; naopak pečlivě volil, jaký způsob hudebního vyjadřování použít pro různé příležitosti, aby uspokojil své posluchače. Jeho úvahy k tomuto tématu přiléhavě cituje Ondřej Maňour v programové brožuře dnešního koncertu: „Něco jiného je psát pro opravdové, cvičené hudební znalce a ty, kdo mají pro hudbu porozumění, a pro obyčejné posluchače, jichž se pořád najde asi tisíckrát víc. Co tedy pomůže skladateli, který svým přísným (v pravém slova smyslu) slohem uspokojí dva z dvou tisíc posluchačů a ostatní nechá odejít s prázdnou, aniž by z toho měli nějaký užitek?“

Ve svém Stabat Mater se však Ryba nemusel ohlížet na uspokojení masového vesnického obyvatelstva, ani na prosté hudební možnosti kostela v Rožmitále pod Třemšínem, kde působil. Kůr plzeňského chrámu sv. Bartoloměje, pro který byla tato skladba určena, totiž nabízel daleko vyšší úroveň pěvců i instrumentalistů, což se promítá v propracovanosti (polyfonní plochy, sazba) i náročnosti sólových partů zpěváků. Daleko bohatší (a překvapivější!) harmonie a instrumentace také odkazují na pozvolný příchod nového stylu, romantismu.

Dirigent Marek Štryncl opět učinil pokus o co nejdobovější provedení, což jsme dnes mohli pocítit především výraznou agogikou. Jak sám zmínil v krátkém úvodu před samotným koncertem, velice časté a výrazné hýbání s tempy se v Rybově době stalo manýrou, bez které by se téměř žádná interpretace neobešla. Modernímu uchu, které je uvyklé jednotnému tempu v průběhu trvání celé hudební části, však mohou tato výrazná „subito allegra“ a „subito adagia“ působit poněkud zvláštně a vyznívat až chaoticky. To pak samozřejmě záleží na umělecké úrovni a sehranosti orchestru, jestli jeho jednotliví členové dokáží instantně a jednotně na dirigentův pokyn měnit tempo. V případě tohoto koncertu se tento efekt víceméně podařil: na několika místech sice bylo slyšet určité zaváhání některých členů, většinou však (zvláště zpočátku) na dirigenta reagovali ochotně.

Agogickým změnám se velice dobře přizpůsobovali i sólisté. Hudební jednotou s orchestrem a navíc výraznou muzikalitou oplývaly basbarytonové árie Romana Hozy; místy působily a byly prožité téměř jako dynamické operní recitativy. K posluchačům promlouvaly taktéž tenorové vstupy Jaroslava Březiny. Obě sólistky, Michaela Šrůmová (soprán) a Sylva Čmugrová (alt), podaly značně solidní výkony, přičemž u první ze jmenovaných je třeba navíc vyzdvihnout zdolání velice náročné koloraturní árie Eja mater. Všechny tyto čtyři hlasy se také velice dobře pojily v celek a při ansámblech tvořily příjemně barevné plochy.

Sbor Collegium Floreum tentokrát nedostal příliš prostoru, ale části, které Ryba sboru určil, určitě patřily k „highlightům“ večera. Nejen, že sbor působil interpretačně velice přesvědčivě, ale také posílil masu zvuku, která se díky (ne všem dílům příznivé) akustice Českého muzea hudby i po doznění posledních tónů jednotlivých oddílů či částí nádherně nesla prostorem. Tím byly podpořeny dramatické pauzy, které naplňovaly diváky očekáváním, co asi přijde dále. Opět jsme tedy byli přítomni něčemu nevšednímu; atmosféra koncertů souboru Musica Florea nás opět pohltila.

České muzeum Hudby, 3.4. 2019
Jakub Jan Ryba: Stabat Mater
Michaela Šrůmová –  soprán
Sylva Čmugrová – alt
Jaroslav Březina – tenor
Roman Hoza – baryton
Musica Florea
Collegium Floreum
Marek Štryncl – dirigent