Uznávaný odborník na environmentální problematiku Ever Montgomery (Miroslav Táborský) zazvoní jednou u Sengy Quinnové (Petra Nesvačilová) a požádá ji o výuku elementárních základů tance. Ever je totiž autista a na jedné slavnosti, kde musí být přítomen, patří tanec ke společenským povinnostem, vědec ovšem nikdy netančil, navíc má chorobnou úzkost z dotyku (ve vtipném textu dokonce tvrdí, že nesnese ani vzájemný kontakt vlastních nohou, což v posteli řeší ponožkami). Sengu vyhledal proto, že ona je muzikálovou tanečnicí, momentálně má ovšem po zranění nohu v ortéze a kvůli dalším zdravotním indispozicím není jisté, zda se jí podaří k profesi vrátit. Zvídavý Ever, doplňující svůj široký vzdělanostní background informacemi z internetu, totiž zjistil, čím se tato mladá žena, bydlící ve stejném domě jako on, zabývá. V dobře napsané konverzační komedii dochází po prvotním odmítnutí vyučovat pohybové nemehlo ke sbližování obou poněkud excentrických a ne zcela šťastných osobností.
Za krásu musel bojovat už i režisér Hilar. Národní divadlo je peklo... |
Režisér Pavel Ondruch zobrazuje na jevišti v přehledném tvaru peripetie vzrůstajících sympatií a především Miroslav Táborský dokáže text vyšperkovat řadou drobných posunů v intonaci a zámlk, také jemnou mimikou své výrazné fyziognomie. Repliky, které bychom mohli klasifikovat jako vydařené anekdoty, pointuje přesně. Například tu, když ho jakýsi předmět, který uvidí v Sengině neceséru, přiměje k autisticky netaktnímu dotazu, zda se tanečnice neodhodlávala k sebevraždě, což korunuje „slušňáckou“ pointou, že by tedy přišel později. Herec střídá v roli Evera svírající upjatost s prudkými výtrysky emocí, které hned bere zpátky. Jeho postava publikum spolehlivě dojímá i baví zároveň. Představitelka Sengy se ocitá v jeho stínu. Petra Nesvačilová je sice díky svému atraktivnímu zevnějšku a částečně i jevištnímu charismatu protagonistkou výraznou, její limity ovšem představuje řečová složka role. Především v monologu o problematickém rodinném zázemí inklinuje interpretka k málo přirozené deklamaci, navíc nemá úplně dokonalé sykavky.
Drobnými, ale výraznými úkoly doplňují z nahrávky ústřední dvojici bardové Ungeltu Alena Vránová a Petra Kostka, kdy se jako strýček a tetička zraněné tanečnice ozývají z telefonního záznamníku. Oba tak činí s interpretační přesností a jejich „vstupy“ inscenaci osvěžují.
Laskavá komedie o sbližování citových outsiderů, byť osob ve své profesi úspěšných, poskytuje dvě hodinky úlevného srozumění s tím, že i ze zdánlivě osudové a „zacyklené“ emoční prázdnoty může vést cesta. V případě konkrétní inscenace tomu pomáhá i sblížení s publikem, které Divadlo Ungelt nabízí téměř na dotek.
Mark St. Germain: Taneční hodiny Překlad: Pavel Dominik Režie a scéna: Pavel Ondruch Divadlo Ungelt, Praha, premiéra 22. 3, psáno z reprízy 30. 3. |
