Seznamka
ilustrační foto
Autor: international.la-croix.com
Zvyk oslovovat kněze „otče“ může být nezdravý, jestliže je výrazem emoční závislosti založené na falešném pojetí poslušnosti Mnozí katolíci jsou ohromeni, šokováni a zděšeni. Jsou traumatizováni krizí sexuálního zneužívání, která zasáhla jejich církev. I já k nim patřím. Avšak co můžeme dělat? Především musíme vyjádřit svůj soucit a empatii vůči obětem, jejichž utrpení je mnohem větší než naše. Tato krize vyžaduje, abychom transformovali církev, kterou tvoříme my všichni. Tato transformace se může podařit pouze návratem k evangeliu, musí však také zahrnovat konkrétní změny ve způsobu našeho života v církvi a ve společnosti. Vloni v srpnu papež František napsal list celému Božímu lidu a vyzval jej ke konkrétním opatřením proti klerikalismu, ve kterém spatřuje zdroj zneužívání páchaného kněžími, biskupy a řeholními představenými. Tímto bych také rád k tomu přidal svůj skromný příspěvek.
Minimálně tři důvody neříkat mi „otče“
Křesťané, se kterými spolupracuji a které doprovázím, mě přirozeně oslovují křestním jménem. Avšak všichni katolíci, se kterými se setkávám o nedělích, v různých kostelích mé farnosti nebo při křtech, svatbách či pohřbech, mě oslovují „otče“. Totéž se také týká ostatních lidí z města, kteří třeba ani nejsou nějakými zvláštními křesťany, ale cítí se být povinováni mě oslovovat tímto způsobem. To mně bylo nepříjemné během celých těch více než dvaceti let, co jsem knězem. Avšak v dnešní situaci, když víme, že někteří kněží byli shledáni vinnými sexuálním zneužíváním dětí nebo řeholnic, věřím, že vás nyní musím naléhavě požádat: Prosím, neříkejte mi „otče“!
Dělám to přinejmenším ze tří důvodů:
Ten první důvod by měl být dostačující sám o sobě, protože jej najdeme přímo v evangeliích. Kněží chtějí být učedníky Ježíšovými, který řekl: „Vy však si nedávejte říkat ‚mistr‘, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚otec‘, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi“ (Mt 23,8-9). Někdy je náročné Ježíšova slova interpretovat, avšak smysl právě těchto je zvlášť jasný. Nechat si říkat „otče“ znamená stavět se na místo Boha, Otce všech lidí. Doslova to znamená hrát si na Boha!
Ne děti, ale bratři a sestry
Druhým důvodem je, že oslovování kněží „otče“ infantilizuje katolíky. Jak je možné mít bratrské a sesterské vztahy mezi dospělými, kteří jsou si všichni rovni, jestliže jsme všichni bratři a sestry s výjimkou jedné osoby – té, které říkáte „otče“? Jak si pak za této situace můžeme dovolit vyslovit nesouhlas, jestliže, abychom to mohli učinit, musíme „zabít otce“? Katolíci nejsou dětmi, které musí říct „amen“ pokaždé, když promluví kněz. Jestliže se církev chce jednou znovu stát společenstvím, musíme tento zvyk stopnout a uvést do praxe onu nádhernou pasáž z II. vatikánského koncilu: „Ačkoli někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla“ (Lumen gentium 32).
Rozumím, že kněží vykonávají určitý druh duchovního otcovství. Ale osobně mohu říct, že ti, kteří mě považují za svého duchovního průvodce, mně nikdy neříkají „otče“. Není tedy to, že si kněží nechávají říkat „otče“, nějakým druhem kompenzace za to, že nemají vlastní děti? To, co mi pomáhá žít můj celibát, je fakt, že díky svému poslání jsem získal tolik přátel. Ti však nejsou žádnými dětmi, ale bratřími a sestrami. Neoslovují nás kněží právě takto, když nám říkají: „Drazí bratři a sestry“? Co se týče mých bratří, kteří jsou biskupy (za které se v současné době velmi modlím), nechávám na nich, aby vás požádali, abyste je již nadále neoslovovali „monsignore“, tj. „můj pane“. Vnímám to jako obzvlášť šokující, protože máme jen jednoho „Signora“, „Pána“. A tím není náš biskup.
Konečně, zvyk oslovovat kněze „otče“ může být, zcela upřímně, nezdravý, jestliže je výrazem emoční závislosti založené na falešném pojetí poslušnosti. Otcovství je, v konečném důsledku, směsí lásky a autority. Avšak může být nebezpečné, jestliže se sakralizuje.
Absolutní monarchická mužská moc božského práva
A tak, prosím, přestaňte nám říkat „otče“. Jestliže nás neznáte dostatečně dobře, abyste nás oslovovali křestním jménem, říkejte nám třeba „bratře Josefe“ nebo prostě „bratře“, stejně jako řeholnicím říkáte „sestro Pavlíno“ nebo „sestro“. To bude váš příspěvek k bitvě proti klerikalismu, který je u kořene všeho zneužívání v církvi. Může vám připadat, že to je jen maličkost. A to je pravda. Avšak zatímco čekáme, až bude církev celá zreformovaná, možná můžeme začít měnit právě takovéto maličkosti. Nejsem si jistý, že si naše církev může ve světle evangelia dovolit dělat i nadále nějaké kompromisy v pečlivém zvažování nutných změn ve svém vedení a ve své organizaci. Katolíci, kterým bylo vždy – a právem – zdůrazňováno, že církví jsme my všichni, budou mít stále větší a větší potíž podporovat klerikální autoritu kněží, biskupů a papeže, pokud tato autorita bude spočívat na absolutní monarchické mužské moci božského práva. Církev se v naší demokratické, pluralitní a egalitářské společnosti stává stále méně srozumitelnou organizací. A než se toto změní, možná, že můžeme my všichni zatím dělat tyto malé krůčky vpřed a rozvíjet tak církev, která je komunitnější a ve které už nyní můžeme žít bratrské a sesterské vztahy.
Jean-Pierre Roche je kněz a známý autor z diecéze Créteil, jižně od Paříže
Podle článku na La Croix International z 29. března přeložil Petr Hruška
