Andrea Popov Smejkalová: Tanečníci nejsou stroje, ale živé bytosti…
autor: archiv
zvětšit obrázekSetkání s půvabnou první sólistkou baletního souboru Národního divadla v Brně Andreou Popov Smejkalovou bylo opravdu silné. Upřímně a s rozvahou nám odhalila tajemství dvojrole Odetty a Odýlie z Labutího jezera… Za svou taneční kariéru je tančila již po několikáté. Nelze opomenout její další role jako Medoru v Korzárovi, Kláru v Louskáčkovi, Madame de Tourvel v Nebezpečných známostech a třeba i titulní Giselle… Jaké mají vliv na ztvárnění rolí životní zkušenosti? Projeví se v nich mateřský cit? Jakou roli hraje v baletu dirigent, pokud se tančí na živou hudbu? Nemohli jsme ani uvěřit jejímu konstatování, že kdysi ani nechtěla být baletkou …
Bylo tomu tak. Po čtyřech letech základní školy jsem přestoupila na konzervatoř. Ale tam jsem se dostala spíš náhodou, vůbec jsem nechtěla být baletka… Jednou k nám přišli na školu odborníci z konzervatoře, a když uviděli drobnou holčičku s dobrými dispozicemi, vyzvali mě, abych přišla na přijímačky. Tak jsem si to chtěla vyzkoušet.
Věděli, že jsem odjakživa trémistka. „Jó, tam běž …,“ slyšela jsem od nich záhy, protože mě ve všem vždy povzbuzovali. Procházela jsem tříkolovým řízením. Holčičky kolem mě plakaly, já jsem byla v klidu.
Měla jsem za sebou nějaké tanečky, žádný balet. Ale měla jsem dispozice, jak říkali. V jednom kole jsem asi neměla moc bodů, když jsem po pravdě řekla, že na žádném baletě v divadle jsem zatím nebyla.
Myslím, že ne. V rodině jsme ke kumštu vůbec netíhli…
Ano, manžel je sólista baletu, a pochází z divadelní rodiny. U mě to bylo postupné, než jsem si balet zamilovala. Od začátku studia na konzervatoři jsem začala pravidelně chodit na baletní představení.
V té době mě zaujala Šeherezáda, dokonce jsem si koupila CD s hudbou. Krásný výpravný balet, titulní roli tančila Jana Přibylová. Doma jsem si z toho začala tancovat nějaké scény (vypráví s jiskrou v očích). Každý potřebuje mít nějaké vzory, aby naplnil své dětské sny.
Ty nejsou tak důležité, i když jsou potřeba. Hlavně musíte chtít, a kromě toho mít hodně štěstí. A důležité je i zdraví. Těch vlivů, které vás v kariéře směrují, je opravdu hodně. Mnoho nadaných dětí nemusí vůbec dojít do cíle.
Prostě takový vydřený sen, i na to se musíte připravovat. Při tanci jsem vystudovala JAMU, takže jednou mohu učit a předávat zkušenosti.
Do Národního divadla Brno jsem nastoupila hned po absolvování konzervatoře. Brno jsem vlastně od narození neopustila, patřím mezi patrioty.
Pro mě je to stejná verze, jen novější nastudování. Předchozí nastudování tady vychází ze stejné choreografie, jen mírně upravená. Máme nové kostýmy a výpravu.
Vždycky je to překvapení – jaké bude tempo, jak rychle máte nastoupit apod. Všechno se může hodně měnit i během variace. Někdy je to opravdu o velkém napětí, když nevíte, co vás přesně čeká. Zda si máte pospíšit, zvolnit nebo uhnout partnerovi. To všechno hraje velkou roli.
Pokud dirigent chodí na zkoušky, zná trošku choreografii, můžeme s ním hovořit např. o tempu. Ale důležité je, aby se po nás na jevišti díval. Někteří dirigenti nezvednou hlavu od partitury a orchestru, jiní zase všechno bedlivě sledují.
Ta role určitě není stejná v každém věku, ale je to vždy výzva. A hlavně sen většiny tanečnic. Přistupuji k ní úplně jinak, než když jsem ji začínala tancovat. Pořád se na této roli učím něco nového, na každém kroku, na každé paži, na každém pohledu. Pro mě má ta role vývoj.
To je pravda, po návratu z mateřské se cítím trochu jinak, hlavně po emoční stránce. Domnívala jsem se, že před nástupem na mateřskou dovolenou jsem byla na hranici svých emocí, ale po mateřské, poté, co všechno zažijete při porodu, a následně život s dítětem, zjistíte, že máte daleko širší hranice, že můžete jít dál. Když dáváte rolím srdce, divák to určitě pozná…
Nemůžeme komunikovat slovy, musíme všechno vyjádřit pohyby, gesty, pohledy, a případně výrazem obličeje, a to je vidět i do té nejvzdálenější řady. Musíme používat velká gesta, ale ne přehrávat, aby to nebyla karikatura.
Každá tanečnice má nějaké své dispozice… Mě spíš víc energicky přitahovala Odýlie, ta zlá. A čím jsem starší, o to víc si zase užívám tu něžnější Odettu. Nemůžu říct, že bych jednu z nich preferovala. Je krásné si v jednom večeru užít obě. To mě na tom představení nejvíc přitahuje.
Na jevišti se může stát cokoliv. (Smích), každý může mít svůj den. Určitě se někdy něco nepovede, některé party jsou opravdu náročné. To je dle mého na představení to nejkrásnější. Tanečníci nejsou stroje, ale živé bytosti. Někdy se zadaří lépe, jindy zahraje dirigent něco rychleji… Někdy mi dobře sednou špičky, tak se mi točí výborně piruety. Každé představení má své kouzlo, a v tom je jeho jedinečnost. Proto diváci chodí opakovaně do divadla.
Někdy se naskytnou takové chvíle. Zejména, když jsem byla hodně vyčerpaná a nedokázala jsem se nahodit. To je potom náročné psychicky i fyzicky. Ale vždycky jsem zatnula zuby a tančila jsem dál. Pořád mám tanec hodně ráda, a v tom jsem se utvrdila i v době mateřské dovolené.
Opravdu jsem se těšila, přeci jen se potřebuju seberealizovat. A pak se zase těším zpátky domů k dcerce.
Vždycky je to příjemné, zejména když je dobré publikum, to vycítíte už v průběhu představení. Podpora diváků je pro mě odměna. Potlesk je na místě, když se jim naše výkony líbí, a nás to nějak nakopne. A konec představení je pak úžasný.
Přeju Vám, ať se vám dobře tančí…
http://www.ndbrno.cz
TIP!
Časopis 13 - rubriky
Časopis 13 - sekce
DIVADLO
Cesta dlouhým dnem do noci v Dlouhé
V sobotu 23. března 2024 uvedou v Divadle v Dlouhé druhou premiéru letošní sezony Cestu dlouhým dnem do noci E celý článek
HUDBA
Jana Kirschner vydává nové album
Oceňovaná zpěvačka a skladatelka přichází s dlouho očekávaným novým albem Obyčajnosti. Je oslavou všedních dnů celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Yasuhiro Chida - Light Scapes - Krajiny světla
Výstava Light Scapes (Krajiny světla) představuje v prostorách Muzea církevního umění plzeňské diecéze v Plzni celý článek