Srovnáváte svoje dítě s ostatními?
Možná pak bude horší

Nakonec jde maminka s Filípkem vybrat auťák, protože jinak se sám neodhodlá, a chvilku s ním jezdí dokolečka, než ji Fíla konečně pustí. Vrací se uřícená ke stolu a vypráví: „Nikdy do ničeho sám nejde. A jak je někde víc lidí, katastrofa. Hrozně mu trvá, než se otrká. To ty máš s Máťou pohodičku...“

„Hele, nemysli si, my zas bojujeme s jídlem. Neboj, z toho vyroste,“ utěšuje kamarádka.
„No nevim...“

Znáte to? Ten rezignovaný povzdech, kdy byste fakt rádi uvěřili, že to vaše dítě jednou dostane rozum, vyroste z toho a změní se? Ale teď momentálně dennodenně bojujete s tím, že… ono je vlastně jedno s čím. Možná s tím stejným jako Filípkova máma, že do ničeho sám nejde, nebo třeba s tím, že nemá trpělivost, u všeho se vzteká, u ničeho nevydrží, pořádně nejí, nechce spát po obědě, neučí se, nechce uklízet, nebo že… dosaďte cokoliv, s čím zrovna bojujete vy.

Tolik bychom si přáli, aby to naše dítě bylo jiné už teď, aspoň o trochu. O trochu dravější, o trochu tišší, o trochu větší jedlík, o trochu menší cíťa atd. A všimli jste si? Pořád srovnáváme.

Pořád je srovnáváme

Proč si nejdeš hrát sám, Filípku, podívej Máťa, jak se nebojí. Proč ty jsi takový čuně, Karolíno, podívej Anežka, ta se neumaže, a ty musíš šlápnout do každý louže. Nech toho, Adame, vidíš, že by tu někdo takhle ječel? Koukej, jak si ostatní děti hezky hrajou. No ták, Mařenko, koukej holčička, jak je statečná, přece nebudeš plakat. Hele Samík, jak hezky papá, ten bude velikej! Tak šup, Míšo, ještě aspoň tři lžičky. Hele Viki, jaký má pěkný známky, vždyť ty taky nejsi hloupá, Evčo, koukej v tý škole trochu zabrat.

Ukazujeme jim na druhých, jak bychom si to představovali, a věříme, že si vezmou příklad a trochu se polepší. A když ne nahlas, protože jsme uvědomělí a nechceme ranit slovem, tak aspoň v duchu:

Ach jo, ta Petra se má, Máťa je takovej pohodovej, a já mám s Fílou takovýhle problémy. Ach jo, ségry Kubík šel do školky bez problémů, a ta naše Zuza každý ráno brečí. Naše Alenka ještě nesedí a Jitky Emička už dávno. Jako já vim, že to nejde brát podle tabulek, ale… ach jo.

Jenže si neuvědomujeme, že nahlas nebo v duchu je úplně jedno. Ta zpráva je stejná a děti ji z nás dobře čtou, z našich výrazů, pohledů, tichých povzdechů. A zní:

Moje dítě není takové, jaké by mělo být, ostatní jsou lepší

Jasně, takhle natvrdo bychom to nikdo neřekli, co je to za nesmysl, přece svoje dítě milujeme nejvíc na světě, a že bychom si občas přáli, aby bylo trochu jako Máťa nebo Barča, to snad není žádná tragédie, vždyť ta Barča je v něčem fakt lepší, objektivně vzato...

No jo, ale co kdyby naše dítě přišlo a řeklo:

Proč ty pořád křičíš, mamko, podívej teta Jindra, jaká je pohodová. Proč ty jsi taková zamračená, mami, když po tobě něco chci, podívej ostatní rodiče, jak si s dětma hezky hrajou, a ty pořád musíš dělat problémy? Koukej Jirkovo táta, jak chodí s dětma na hřiště, proč ty někdy nemáš čas, tati? A proč ty nerad vstáváš do práce a vždycky ráno brbláš, podívej strejda Honza, jak se tam těší...

Nezasáhlo by nás to na tom nejcitlivějším místě?

Vždyť se pro něj přece můžeme přetrhnout, jasně, máme toho někdy všeho nad hlavu, ale co si to k nám dovoluje, copak pro něj nejsme dost dobří rodiče? Tak ať si to jde zkusit někam jinam, když je tak chytrej, jestli tam na něj budou hodnější…

Naštvali bychom se, že?
Neřekli bychom – no jo, máš pravdu, tak já se polepším a budu jako teta Jindra, když chceš. Byli bychom dotčení, otrávení nebo smutní, možná bychom dokonce měli pocit, že si nás vlastní dítě dost neváží.

Tak proč to děláme dětem?
Nota bene v dnešní době, kdy tolik voláme po kreativitě, originalitě, jedinečnosti?

Jedovaté poselství minulosti: Buď jako Maruška

Ono vlastně není moc divu, mnozí jsme na tom vyrostli a jenom opakujeme, co máme pod kůží. Pamatujete si to ještě? Jak srovnávali nás?

„Pamatuju si to moc dobře,“ vyprávěla dospělá máma dvou dětí, říkejme jí třeba Dana.

„Byly jsme tenkrát na dvorku s mojí nejlepší kamarádkou Maruškou, mamka nám přinesla koláč, borůvkovej, ten jsem milovala, cpala jsem se, až jsem měla boule za ušima. Pak mamka přišla, jestli nechceme ještě, a říká: „Ježíš, ty zase vypadáš, nemůžeš jíst trochu slušně? Podívej Maruška, ta nemá nikde ani flíček. A víš co, ty už se radši necpi, ať ti neroste břicho. Maruško, nechceš přidat? Ty jsi takovej hubeňour…“

Pamatuju si, jak jsem zrudla. Rychle jsem začala koukat do země, aby mamka neviděla, že se mi chce brečet. Od tý doby mě Maruška trochu štvala. Vždycky byla čisťounká, parádnice, a já takovej vesnickej balík, a byla štíhlejší, chodila na gymnastiku, mně nešel ani kotrmelec... Tenkrát jsem si to neuvědomovala, ale v duchu jsem se s ní začala srovnávat.

Jsme kamarádky do dneška, ale když její první holčička byla před naší Elinkou ve všem napřed, cítila jsem to znova. Takovej ten divnej pocit, ani nevím, jak ho nazvat. Nedostatečnost? Selhání? Já vím, že je to nesmysl, ale bylo to tam.

„Co blbneš,“ divila se Maruška, když jsem jí to jednou u vína řekla, jak jsem si vedle ní připadala jako lůzr, vedle takový hvězdy. „Hele, a víš, co je dobrý? Mně zase máma dávala za vzor tebe. Že jsi šla na gympl, a já jenom na kadeřnici. Jak já tě za to nesnášela,“ smála se, „vždyť je to úplná blbost, ne?“

Jo, blbost! Navíc teda, ta Danina máma to celkem přehnala, takhle zaútočit na holčičky postavu, co z toho mohla mít chudák za mindráky, napadne dneska kdekterého rodiče.

Pořád stejná chyba. Ach jo

Jenže Danina maminka to bezpochyby neřekla ve zlém, jen pro dobro své holčičky, třeba aby jednou Dana nebyla tlustá a neměla s tím trápení. Případná souvislost s nějakými mindráky ji nejspíš ani ve snu nenapadla, dřív se to prostě tak nebralo. Ne, naši rodiče nebyli horší než my (vidíte? už zase máme potřebu srovnávat). Jen možná prostě neznali některé souvislosti.

Stejně jako my neznáme jiné souvislosti a v dobré víře opakujeme stejnou chybu.

Ach jo, proč ten náš Fíla není trochu jako Máťa?
Ach jo, proč naše Zuza ve školce řve a není trochu jako váš Kubík?
Ach jo, proč naše Marťa není aspoň trochu jako Viki? S takovýma známkama může na gympl zapomenout...

Ach jo.

Máte z toho trochu pachuť na jazyku? A cítíte se (možná jen o malinko) horší než autoři tohohle článku, že jste o tomhle nepřemýšleli už dřív? Srovnávání s druhými je mor, že?

Srovnávání není problém. Problém je naše „ach jo“

Vždyť je to ale přece přirozené, že se mezi sebou měříme a porovnáváme, někdo je menší, někdo větší, někdo slabší, někdo silnější, někdo extrovert, jiný introvert, každý jsme jiný, co je na tom?

Na samotném srovnávání vlastně nic. A není ani problém říct: OK, Fíla je pomalejší, Máťa je rychlejší (například). Nemá cenu se tvářit, že jsme stejní, a ve jménu dětského sebevědomí si něco nalhávat.

Ale když říkáme „ach jo, podívej Máťa“, tam už to není žádné OK, Fíla je pomalejší, Máťa je rychlejší. Není to vůbec OK, že ne? Mrzí nás to, trápí, štve, chceme Fílu jinak. A tam někde vzniká ten blbý pocit, který z nás děti čtou a zapisují do sebe. Že nejsou dost dobré.

Zrovna tak jako jsme ho četli my, když nad námi mamka nebo taťka protáčeli oči a na Marušku od sousedů se usmívali, jaká je skvělá.

Pojedeme v tom dál, nebo s tím ve svých třiceti, čtyřiceti, padesáti konečně přestaneme a dovolíme si svoji jedinečnost, i když třeba není zrovna dokonalá?

Hloupý pocit lůzra. Půjde přes nás dál?

Možná s tím nedokážeme přestat ze dne na den. Koneckonců ty srovnávací tabulky na nás v rodičovském světě číhají na každém kroku a navíc u každého z nás to má svoje souvislosti, proč máme potřebu se srovnávat a cítit horší. Možná nás ten pocit lůzra (ať už vznikl někde na dvorku s Maruškou, nebo v úplně jiné situaci) ještě tisíckrát dožene, než se ho dokážeme zbavit.

Ale můžeme se teď hned rozhodnout, že ho přestaneme předávat dětem.
Rozhodnutí je první krok k úspěchu, řekli už mnozí moudří.

A dál?

Zmlkni a koukej, prosím

Pro začátek stačí, že dětem přestaneme říkat „podívej Máťa, hele Bára“, a kdykoliv nás to znova napadne a v hlavě se nám rozjede srovnávací film, zmáčkneme pomyslné tlačítko ⏯. A místo toho, abychom zasadili nechtěný úder do dětské duše, zavřeme pusu a na moment se zadíváme na to SVOJE dítě.

Není dokonalé.
Ale dokážeme se na něj chvíli beze slov dívat, i když nás zrovna něčím štve, a znovu ucítit, jak je to vzácné, že se nám narodilo a přišlo se od nás učit o světě?

Protože jestli jo, máme šanci. Že se přestaneme dělit na lepší a horší (přičemž na nás vždycky zbyde místo v té druhé skupině) a vyrosteme spolu ve dva lidi, co sice můžou zrát, rozvíjet se a zlepšovat, klidně i podle tabulek, když chcete ;), ale nepotřebují se přitom neustále s někým srovnávat a cítit se horší.

Ale pak půjde do života a všude ho budou srovnávat

Pravda. Chceme přece dítě připravit do života, ne mu umetat cestičku, aby pak jednou tvrdě narazilo. Rodina je ale prvním místem, kde se se životem setká, a můžeme zásadně ovlivnit, jaké to první setkání bude a co si z něj do všech dalších setkání odnese.

Může s námi zažívat pocit bezpečí, že ať je jaké je, za jiné bychom ho nevyměnili. Pocit jistoty, že ho máme rádi a nikdo druhý pro nás není lepší. Pocit hodnoty, že i když je jiné než ti druzí, není druhořadé a horší.

A tohle si s sebou ponese do života jako bezpečnou výbavu z rodiny.

Svět ho nebude šetřit. Bude ho konfrontovat s kdečím i poměřovat a srovnávat. Ale už vždycky se bude moct o svoji výbavu z rodiny opřít.

Nemůžeme ho ochránit před výzvami života, půjde a potká se s odvážnějšími, rychlejšími, zdatnějšími. Ale můžeme zvýšit pravděpodobnost, že se vedle nich nebude cítit méně cenné a že bude výzvy přijímat s pocitem vlastní hodnoty, který v něm vyklíčil v bezpečném zázemí s námi doma, místo aby nad ním viselo naše všudypřítomné ach jo.

Není to dost dobrý důvod, přestat ho pořád s někým srovnávat?

 

P.S. Dejte vědět, jak to jde, jestli se rozhodnete se srovnáváním přestat. Jsme v tom s vámi. A jestli chcete prokouknout i další pastičky a bolístky staré výchovy, abyste je nepředávali dětem, pusťte si Rodičovský seriál a objevujte souvislosti.

Ale nezapomeňte přitom prosím, že nejste nijak horší, jestli jste je doteď neznali. Možná nejste dokonalá matka nebo otec roku. Ale kdo tvrdí, že je, ještě z té pasti srovnávání nevyrostl ;)

Pošlete článek dál: