Hlavním hrdinou Žákovy novinky je dvanáctiletý Edwin, který zažívá příšerné období. Jeho otec zmizel za podivných okolností ve skalách a maminka leží v kómatu v nemocnici. Žije s dědečkem a nastoupil do nové školy, kde se stává obětí šikany.
„Podobně jako hrdinové jeho milovaných fantasy knih se rozhodne nepřátelům postavit a spolu s kamarády ochránit i mapu Šumavy a zápisník po otci. Kdyby se dostal do nepovolaných rukou, změnil by šumavské lesy v poušť. Zmizení Edwina Lindy je první částí z třídílné série Tromby,“ říká 48letý David Jan Žák, jehož proslavil román Návrat Krále Šumavy. Příběh o Josefu Hasilovi, který nedávno oslavil 95. narozeniny, se stal ihned po vydání bestsellerem.
David J. Žák (48)Narodil se v Prachaticích. Vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na Jihočeské univerzitě. Pracoval jako novinář, učil na Česko-anglickém gymnáziu v Budějovicích, nyní vyučuje výtvarný obor na Základní umělecké škole v Prachaticích. První literární počiny tvořil už v dětství. Vydal sedm básnických sbírek. Napsal tři knihy pro dospělé, román Návrat Krále Šumavy o převaděči Josefu Hasilovi se po vydání v roce 2012 stal bestsellerem. V jednání je natáčení televizní minisérie podle této knihy. Zmizení Edwina Lindy je jeho první knihou pro mládež. S manželkou Lenkou a čtyřletou dcerou Anežkou žije v dřevěném domku na Šumavě. Prázdniny tráví v maringotce hluboko v lesích Novohradských hor. |
Návrat Krále Šumavy o slavném převaděči a agentu chodci vyšel v roce 2012. Proč s novým románem přicházíte až po sedmi letech?
Trvá mi dlouho, než připravím knihu k vydání. Román Zmizení Edwina Lindy je dokonce osmou verzí tohoto příběhu. První pochází z mého dětství, což jsem zjistil až týden před vydáním románu. Probíral jsem se doma starými věcmi a našel rukopis Zálesácké dobrodružství. Byl to můj první dětský příběh, který jsem dopsal. Bylo mi tehdy 12 let a snažil jsem se vytvořit něco ve stylu Jaroslava Foglara. Začetl jsem se do toho, začalo mě úplně mrazit, protože je to téměř stejný příběh, který právě vychází. Změnila se jen jména, je to jiná parta, nebylo tam žádné fantasy. Úplně jsem na to všechno zapomněl, ale podvědomě to ve mně zůstalo.
V novince jste poměrně drsně zachytil šikanu. Zažil jste ji?
Ano, motal jsem se tehdy v začarovaném kruhu. Ve třídě jsme měli kluka od rány i partu, která mě šikanovala. Tenkrát to nikdo neřešil. Dokázali týrat psychicky i fyzicky. Jednou jsem se zastal slabšího spolužáka a on se mi pak paradoxně posmíval. Podobně jako hlavní hrdina mého románu Edwin Linda jsem skončil po jednom útoku v nemocnici. Šikana existuje pořád, je to téma, které stojí za to otevřít. Je plíživá, začne to klukovinama, až to přeroste do něčeho, kdy jde o život. Román je pro mě hodně osobní. Navíc mi stejně jako hlavnímu hrdinovi ve 12 letech zmizel otec.
Co se stalo?
Komunisti ho zavřeli do kriminálu. Já jsem to tehdy vůbec nechápal. Nemohl jsem za ním, neviděl jsem ho hodně dlouho. Převrátilo to život naší rodiny vzhůru nohama. Na čas mi úplně zmizel ze života. Žil jsem si v té době v takovém svém světě plném příběhů.
Tehdejší Zálesácké dobrodružství jste prý poslal i samotnému Foglarovi...
Vycházelo na pokračování ve školním časopise a já to Foglarovi průběžně posílal. Povzbuzoval mě, psal mi, ať to nevzdávám, trochu mi suploval tátu, byl pro mě obrovskou autoritou. Podařilo se nám s klukama za ním několikrát zajet. Mám od něj balík dopisů. Navíc jsem teď v Památníku národního písemnictví nalezl i dopisy, co jsem mu posílal já. Od správkyně pozůstalosti jsem se dozvěděl, že si mě zařadil do složky svých oblíbených ctitelů.
Jihočeskému spisovateli Davidu Janu Žákovi vyšel nový román pro mládež s názvem Zmizení Edwina Lindy.
To vás muselo potěšit, ne?
Moc si toho vážím. Ještě jako novinář jsem s ním později dělal několik pořadů. Už byl starší a já si myslel, že si mě nebude pamatovat. A on hned řekl: Kdo by si nepamatoval Černé pantery z Prachatic? To byl náš klub ve stylu Rychlých šípů. Jezdil jsem za ním na sklonku života do nemocnice, četl jsem mu komiksy Rychlých šípů a on u toho vzpomínal.
Kromě foglarovského ducha se v knize ve velkém objevuje fantasy literatura. Vy jste fanoušek tohoto žánru?
Mám fantasy rád. Jako učitel vím, že děti dnes pod lavicí nečtou dobrodružnou literaturu jako my, ale fantasy. Zmizení Edwina Lindy je příběh ze současnosti, nemohl jsem tam proto dát Karla Maye.
Četl jste ukázky i svým žákům?
Když jsem ještě učil na Česko-anglickém gymnáziu v Českých Budějovicích, tak jsem to studentům četl při výtvarce na pokračování. Testoval jsem si to na nich. Třída, kde jsem předtím neslyšel vlastního slova, byla celé dvě hodiny ticho. Natolik je příběh zaujal.
Na přebálce stojí, že kniha je pro čtenáře od 10 let. Některé scény šikany jsou hodně drsné, myslíte, že to malí čtenáři skousnou?
Jako učitel vidím, co všechno děti čtou, na co se dívají v televizi nebo jaké hrají počítačové hry. Jsou připraveny na daleko drsnější příběhy, než jsme byli my. Nebojím se toho, že by to desetiletý čtenář nezvládl.
V románu jsou ilustrace světoznámého tvůrce Jindry Čapka. Jak vznikla spolupráce?
My jsme kamarádi, já jsem mu o tom vyprávěl, když jsem psal a on se sám přihlásil, že to chce ilustrovat. Také vyrostl na Foglarovi, máme společné dětské lásky. Nechal jsem mu úplně volnou ruku. Dostal rukopis a začal si dělat náčrtky a nápady. Celé to trvalo půl roku. Chtěl jsem, aby ilustrace byly černobílé. Barva může vzít kouzlo.
Zmizení Edwina Lindy je první část z trilogie Tromby. Jak to vypadá s dalšími díly?
Druhý díl s názvem Tajemství Žeberova odkazu už mám napsaný, budeme na něm pracovat s redaktorkou Albatrosu. Bude to detektivka, parta dětí pátrá, kam zmizel Edwin a jakou souvislost to mělo s profesorem Žeberou a jeho zápisníkem.
Tato postava je reálná?
Ano. Profesor Žebera byl geologem na Karlově univerzitě a v 50. letech dělal pro komunisty tajný průzkum šumavského pohraničí kvůli možné těžbě. Zkoumal, jaké je zde podloží, co je v zemi schované. Žebera vedl oficiální zápisy pro tehdejší vládu, ale i soukromé. A to je ten Žeberův zápisník. Jeho spolupracovníci mluvili o tom, že ho měl. Byl fanda do vltavínů, tehdy to byly bezcenné kameny. Zápisník zmizel, nikdo neví, kde je. Je to svatý grál všech hledačů kamenů i geologů. Kdo by ho objevil, stal by se milionářem.
Na čem dále pracujete?
Pro Albatros připravuju příběh Jana Tleskače. Měla by to být foglarovka, ale možná to bude více ve stylu Charlese Dickense. Bude to příběh o Tleskačově dětství, co předcházelo tomu, než se objevil v Záhadě hlavolamu. Foglar to chtěl psát, v rozhovorech na to narážel. Mám také rozepsaných několik knih pro dospělé. Připravuju třeba Únos Krále Šumavy. Josefa Hasila totiž chtěli estebáci unést z olympiády v Mnichově v roce 1972.
Píšete pořád brzy ráno?
S manželkou Lenkou máme malou dceru Anežku, tak to tomu musím i přizpůsobit. Vstanu třeba už ve čtyři ráno. Udělám si kafe a jdu psát. Do osmi píšu, dokud to tu všechno neožije. S sebou si navíc všude nosím sešit, kam si píšu poznámky, mám zde třeba i celé kapitoly Edwina Lindy.
Od loňského září bydlíte v dřevěném domku na kraji malé vísky na Prachaticku. Jak vám to změnilo život?
Vrátil jsem se ke kořenům. Pocházím z Prachatic. Říkám, že tady začíná svět, protože jsme kousek od chalup. Když jsme v Novohradských horách v maringotce, tak jsme zase na konci světa. Do práce chodím do Prachatic pěšky lesem. Domek se dá pěkně vytopit, lépe než maringotka. Přestěhovali jsme se i proto, že jsem dostal nabídku z prachatické základní umělecké školy. Odpoledne zde učím výtvarný obor. Je to pár dětí ve skupině, které to baví. Takže ráno píšu a večer učím. Zároveň jsem pořád v přírodě. Ještě bych rád sehnal ateliér, abych zase začal více malovat.
