Nejtěžší je píseň o Mašínech, říká zpěvák kapely, která hraje o hrdinech

  10:28
Zpívají o českých hrdinech dvacátého století. Třeba o Miladě Horákové či Janu Palachovi. Také o parašutistech, kteří za války seskočili na území protektorátu. Zvláštní píseň věnovali i Karlu Čurdovi, jenž selhal po atentátu na Heydricha. Kapela Epydemye za svoji poslední desku získala Cenu Anděl.

Čtyřicátník Jan Přeslička učil děti na základní škole, dnes je na rodičovské dovolené. Zpěvák a kytarista tříčlenné kapely Epydemye má nyní kromě jiného rozepsanou píseň Mašinérie o protikomunistické skupině bratří Mašínů. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Je to už několik let, co si kapela sošku za zatím poslední album Kotlina odnesla. Získala ji za rok 2015 v žánrové kategorii folk & country. A právě o výše zmíněných hrdinech zpívala.

Historii se chce kapela věnovat i nadále. „Teď vzniká píseň o bratrech Mašínech,“ říká Jan Přeslička, zpěvák a kytarista Epydemye. Žije v Jihlavě a momentálně je na rodičovské dovolené.

Kromě něj skládal písně na album Kotlina i Mirek Vlasák. S jeho ženou kdysi Jan Přeslička kapelu zakládal, to ještě byli i životní partneři. Přes osobní změny se skupina přenesla a vydržela. Nové album ale podle jihlavského muzikanta o historii nebude. S pokračováním oceněné Kotliny přesto počítají.

Kdo vás přivedl k muzice?
Jsem z hudební rodiny, muzika byla součást našich všedních dní, hrálo se pro radost. Jarda Buček, s nímž jsem vyrůstal, jezdil s kapelou Střepy a my s ním. Taky mamka s námi hrála. Vybavuju si třeba, jak jsem jako malý ležel pod klavírem a poslouchal Rondo Alla Turca od Mozarta. Když jsem se rozhodl, že opravdu chci umět na kytaru, vzal jsem si zpěvník podle akordů od pana Lukšů. To byly mé začátky. Později na střední škole mě hra na kytaru úplně pohltila.

Jan Přeslička

  • Zpěvák, kytarista a spoluautor písní kapely Epydemye.
  • Narodil se v roce 1979.
  • Na střední škole vystudoval počítačové systémy. Po vysoké škole začal učit děti na prvním stupni základní školy.
  • Je též paraglidista, skaut a noční držák na kytarových sessionech.
  • Momentálně je na rodičovské dovolené.
  • Žije v Jihlavě, odkud pochází. Má dvě děti.

Jak jste dali dohromady kapelu Epydemye, kde kromě vás hrají manželé Lucie a Mirek Vlasákovi?
My jsme se s Luckou potkali už na studiích. Nejprve jsme spolu byli partneři, pak jsme společně začali i hrát. Já měl hned ambici dělat vlastní písničky. Prošli jsme i bigbítovějším obdobím. Během toho skončil náš vztah s Luckou a ona přivedla Míru Vlasáka, svého budoucího muže. A my jsme si s Mírou muzikantsky i lidsky sedli. Lucka ale nechtěla společnou kapelu, nakonec podlehla a souhlasila. Takže vztahy, jež by jinou kapelu položily, nás utužily. Kapela byla hodnota, o kterou jsme nechtěli přijít. Postupně jsme taky opustili bigbítovou sestavu. Přišlo nám, že se v ní ztrácí naše originalita písní v trojhlase. Jednou při vystoupení na festivalu Rock for People jsme to zkusili bez bicích a mělo to skvělou odezvu. Od té doby hrajeme takhle.

Proč zrovna název Epydemye?
Kapelu jsme založili v Týně nad Vltavou a přihlásili se v Jihlavě na předkolo festivalu Zahrada. Tehdy jsme si chtěli dát takový blbý název Doslov. Jenže já večer předtím dostal čtyřicítky horečky. Pak to ode mě všichni chytili. A tak když se nás před prvním koncertem ptal pořadatel, jak se jmenujeme, řekli jsme Epidemie, protože jsme pořád nemocní. A ten člověk napsal Epydemye. Dodnes vlastně nevím proč. Už nám to zůstalo.

Pro úspěšnou desku Kotlina jste složili písně o hrdinech minulého století. Čí to byl nápad?
To bylo v době, kdy se někteří zpěváci začali věnovat kritice poměrů. Třeba Tomáš Klus zpíval Za co, Pane Bože, za co? Cítili jsme to podobně. Ale protože dva z nás tří jsou vystudovaní učitelé a třetí pracuje v marketingu Jihočeské univerzity, chtěli jsme k tomu přidat i naději. Ne jen kritizovat. Pak nám to na jedné noční cestě z koncertu secvaklo, že nemusíme jen říkat, co je špatné. Že můžeme dát zpětnou vazbu a ohlédnout se za hrdinskými činy. Dát lidi, jako byla Milada Horáková, na pomyslný piedestal. Vždyť v našem národě se děly věci, které zaslouží velké ocenění.

Na té desce máte vedle sebe píseň Tři králové o známé protinacistické odbojové skupině, ale také skladbu Nová Hlína o parašutistovi Karlu Čurdovi, který se stal symbolem zrádcovství. Proč?
Nás fascinuje ta tenká linie, kdy se to v člověku zlomí. Čurda patřil do jisté chvíle k těm hrdinům, kteří později zemřeli v kryptě po atentátu na Heydricha. Předtím však přišlo jeho osobní selhání pod obrovským tlakem, který si nikdo z nás nedokáže představit. Nikdo z nás nemůže říct, jak by se zachoval v jeho situaci, jestli by se také nestal Čurdou. Nedá se to nechat být jen konstatováním, že byl zrádce a má na svědomí spoustu lidí. Zkrátka neměl na to, aby vše ustál, nebo zabil sám sebe. Když se schovával v Nové Hlíně, tak se tam o něm vědělo. A on si uvědomoval, že může způsobit vyvraždění Nové Hlíny. Možná to byl jeho dobrý úmysl, který ale vedl do pekel. Proto je na konci písničky otázka, co vy uděláte, až se jednou budete strachy schovávat na pomyslné půdě. Jestli na to budete mít.

Fotogalerie

Do skupiny Tří králů patřil i Josef Mašín, jehož gestapo mučilo a popravilo v roce 1942. Neuvažovali jste, že zhudebníte i příběh protikomunistické skupiny jeho synů, Josefa a Ctirada Mašínových?
Ta písnička je už rozepsaná, bude se jmenovat Mašinérie. Protože komunisté je tou svou mašinérií k těm činům vyprovokovali. Spouštěcím mechanismem byl komunismus. Definitivně mě k složení písničky přiměla knížka Zatím dobrý. Pomohla mi, jak se k tomu mám na pomyslných vahadlech postavit. Je to asi nejtěžší píseň, co jsem kdy dělal.

A jak se k tomu stavíte? To téma dodnes vyvolává vzrušené debaty.
Já si tu otázku neustále vracím. Nemusím se ale za každou cenu postavit na jednu stranu. Nikdo mě nenutí říct, kdo byl dobrý a kdo zlý. Nemusím vynést verdikt. Na jedné straně cítím tu tíhu potomků, jimž bratři Mašínové zabili rodiče. Pojďme jim vyjádřit soustrast, projevit solidaritu. A dejme jim veškerou podporu, jakou můžeme. I jako stát. Zároveň se podívejme na Mašíny, v jaké se nacházeli situaci. Byli to mladí kluci a synové člověka, který se jako ryzí vlastenec nikdy nevzdal. Ani v momentě, kdy celý stát kapituloval. Jejich otec je symbolem hrdinství. Jeho osobnost se nutně musela přenést na jeho kluky. Oni jeli ve svém boji, který byl pochopitelný. Válčili proti komunistům. A ve válce se člověk chová jinak. Uznejme jejich hrdinství. Rehabilitujme plně jejich rodinu. Moc fandím paní Zdeně Mašínové, se kterou jsme se osobně setkali na festivalu demokracie ve Zlíně a bylo nám ctí jí zahrát píseň o jejím otci.

To se asi bude na vašich koncertech diskutovat, až začnete hrát píseň o bratrech Mašínech.
My zase nechceme moc ty koncerty zatěžkávat. Proto budeme mít v létě i odlehčené album z úplně jiného soudku. O vztazích, rodinách, dětech. O tom, co teď žijeme. O tíze společnosti. Zároveň máme písně typu Kotlina 2. Je pravda, že po vydání Kotliny dostáváme pozvánky, abychom hráli přímo v místech spojených s naší historií v minulém století. Třeba tam, kde výsadkáři za války seskočili. Dokonce když ta deska vyšla, tak jsme uspořádali hru. Schovali jsme cédéčka na ta místa, o nichž zpíváme. Na sociálních sítích jsme pak dali nápovědy, a kdo si ty desky našel, byly jeho i s věnováním.

Schovali jste desku i v Nové Hlíně spojené s Karlem Čurdou?
Tam zrovna deska nebyla schovaná, nacházela se ale třeba u Ořechova v místě výsadku Out Distance, ve kterém Čurda seskočil.

Takže bude Kotlina 2, pokračování písní o hrdinech?
Asi bude muset vzniknout, tedy pokud se ty chystané písně nerozptýlí na jiná cédéčka. Nicméně ta letošní chystaná deska bude oproštěná od historických písní. Bude tam pouze pár písniček o totalitě v nás.

Přijde mi, že právě v těch písních o hrdinech jste se našli, že jsou vaše parketa.
No vidíte. A to historie nebyla mou parketou ani na základní, ani na střední škole. Dějepis mi tehdy připadal jako hrozná nuda. Ovšem jako učitel si dnes myslím, že historie by se mohla učit retrospektivně. Tedy začít dneškem a pokračovat proti proudu času. Ne ale zase úplně, musel by se najít kompromis.

Už jste se potkali s Vladimírem Křížem, jehož příběh emigrace v roce 1984 jste také zhudebnili? Je to Jihlavák jako vy. (Kříž si v 70. letech v Dikobrazu přečetl, že v Austrálii existuje státeček Hutt River, s jehož vedením navázal kontakt a stal se pak konzulem této země v totalitním Československu. Poté kvůli nátlaku Státní bezpečnosti emigroval - pozn. red.) 
Zatím ne. Třeba se to povede, rádi bychom ho poznali. Příběh jeho dobrodružného útěku nám přišel nosný, proto jsme ho na desku zařadili. Je to jeden z nejlepších příběhů té doby.

Vraťme se z minulého století do současnosti. Vy jste od zimy táta na rodičovské dovolené s šestnáctiměsíční dcerou. Jaká je tato fáze vašeho života?
Už z jihlavského skauta jsem věděl, že mi jde práce s dětmi. Proto jsem se dostal i k učitelství na prvním stupni základní školy, což mě baví. Také z toho důvodu jsem šel na rodičovskou. Druhá věc je, že moje partnerka se atestuje jako lékařka. Tak jsem se nabídl, problém mi to nedělá. Taky jsem chtěl vyzkoušet, jaké to je. Protože nejsem systematik, tak si musím dávat větší pozor na to, co, kdy a jak máme udělat. Snad mě to nesemele (směje se).

A skládáte společně s dcerkou i muziku?
Protože kromě koncertů chystáme cédéčko, tak to je potřeba. Třeba jsme si hráli, pak jsem se nenápadně vytratil a šel psát texty. Myslím, že někdy si má dítě hrát i samo. Tak to někdy zkouším. Jsme ve stejné místnosti a každý si děláme svoje.

Autor: