Hráli jsme pro lidi, klub a Olomouc, vzpomínají šampioni po 25 letech

Na neformální oslavy po čtvrtstoletí se z původního týmu sešlo čtrnáct pamětníků včetně kapitána Miroslava Chalánka, brankářů Pavla Cagaše a Ladislava Blažka či obránce Josefa Řezníčka.

„Nás by zajímalo, čím se dnes živíte?“ vyzvídali fanoušci během autogramiády. „Já jsem do 30. března trénoval Žďár nad Sázavou,“ prozradil bývalý útočník Michal Konečný a předal slovo vedle sedícímu Radku Hamanovi. „A já budu Žďár trénovat od prvního května,“ spustil výbuch smíchu stovky fanoušků, která si nenechala ujít příležitost potkat slavné mistry z roku 1994.

Tehdy Mora jako sedmý tým po základní části vyřadila České Budějovice 3:0, největšího favorita Kladno 3:2 a ve finále Pardubice 3:1. „My jsme byli víceméně průměrné mužstvo, dobře doplněné před sezonou a hlavně s perfektním kolektivem. Po Vánocích přišel trenér Pepa Augusta, těsně před play off ještě Jirka Dopita a Pepa Řezníček a mužstvo začalo šlapat. Většina jsme byli starší, hotoví hráči a byla to pro nás jedna z posledních možností udělat výsledek. To, že přišel hned, byl trochu zázrak,“ míní brankář Pavel Cagaš.

Ještě na startu finále byla Olomouc outsider, změnilo se to až po dvou duelech v Pardubicích, které shodně rozhodovaly nájezdy. Jednou pro domácí, jednou pro Hanáky. „Tím vyhraným zápasem nám hřebínek se sebevědomím zase trochu narostl. Začali jsme vnímat, že se musíme krotit, že ty dva domácí zápasy budou těžké, ale ta mašina jela. Pardubice už byly hodně zdevastované, ale pořád bojovaly až do konce. My jsme ale byli v euforii, lidi nás hnali a uhráli jsme to,“ vzpomíná Josef Řezníček, bývalý obránce a aktuální ředitel extraligy.

Celý tým předal primátorovi přímo na radnici podepsaný dres v tehdejším zelenobílém provedení, jinak probíhalo připomenutí největšího kolektivního úspěchu olomouckého sportu v baru na náměstí. Nic proti stylovému prostředí oné nálevny, ale k důstojnosti oslavy jediného titulu mistrů republiky musela mít logicky daleko.

Proč nebyli mistři 1994 uvítáni před některým z domácích čtvrtfinálových zápasů proti Plzni? Důvod je prostý, titul byl nesporný úspěch, ale zároveň také odstartoval úpadek klubu, který pod tíhou obrovských dluhů už tři roky poté prodal extraligovou licenci do Karlových Varů, za pár let to stejné udělal i s první ligou a pak se na zimním stadionu prodávaly koberce.

Titul a nejtemnější období v historii olomouckého hokeje jsou těsně u sebe, pro současné vedení klubu dokonce neoddělitelně. Představa, že by nechali tleskat plné tribuny tehdejšímu prezidentovi HC Olomouc Pavlu Čechovi je neprůchozí.

Jenže měli by to odnášet samotní hráči, kteří pro město vybojovali historický úspěch? „Pro nás je to věc osobní, že se setkáme se spoluhráči, se kterými jsme to dokázali. Je to vzpomínka na společné zážitky. Měli jsme je na olomouckém stadionu, v rámci olomouckého hokeje a s olomouckými fanoušky, a na tom se nic nemění. Jestli je dnes IČO klubu jiné a vedení má názor na to, jak by mělo oslavovat náš zážitek, je to jejich věc a já to nechci hodnotit,“ prohlásil bez stopy zášti tehdejší kapitán Miroslav Chalánek.

„I když žiju jinde, přeju Olomouci to nejlepší. Hokej jsme hráli pro ty lidi a za tento klub, který i po té historii pořád funguje a titul se mu dnes připisuje. Přejeme všechno nejlepší lidem, kteří pracují na tom, aby se dostali tam, kde jsme byli my,“ doplnil Cagaš.

Pětadvacáté výročí tak zůstane promarněnou šancí zasypat tenhle příkop mezi dvěma érami jednoho klubu.