Tvrdí to historik Muzea Těšínska David Pindur, který se autorsky podílel na publikaci pro Frýdek-Místek, Frýdlant nad Ostravicí, Malenovice, Třanovice, Mosty u Jablunkova a další.
Jak obecní knihy vznikají?
Někdy je iniciátorem obec, jindy třeba soukromé vydavatelství. Osloví muzeum nebo rovnou autory, předestře svou představu a pak začíná několikaleté pátrání v archivech nejen v kraji, ale mnohdy i v Brně, Praze či Vídni, v kronikách, záznamech úřadů, škol či spolků. Mluvíme také s pamětníky, prostě sesbíráme kvanta dat. K tomu je nutná jazyková vybavenost a znalost historických písem, protože zápisy ze starších období jsou často v němčině, latině nebo staré češtině. Pak se ze získaného materiálu snažíme vytěžit vše podstatné a dát tomu čitelnou formu. Vznik knihy o dějinách obce je náročný hlavně na čas a trpělivost.
Jak moc do něj obce zasahují?
Spíše nám nechávají volnou ruku a pomáhají se sháněním podkladů, ať již písemných či obrazových. Obvykle s nimi podrobněji konzultujeme většinou až období posledních 50 let či popisky. Problém však začíná být s pamětníky. Umírají a je stále těžší nějakého sehnat. Lidé si tak ještě vybavují dění od 40. let, ale u první poloviny 20. století, kdy se toho dělo opravdu hodně, už se za deset let budeme muset spolehnout jen na písemné prameny.
Jak jste se k této publikační činnosti dostal vy?
Primárně se věnuji církevním dějinám regionu a dějinám raného novověku čili období od 16. do 18. století. K monografiím měst a obcí jsem byl přizván, když někdejší starosta Frýdlantu nad Ostravicí přišel s myšlenkou sepsat dějiny města. Vyšly v roce 2009 a staly se průlomovou publikací, protože vzápětí se začaly ozývat další obce. Třeba Třanovice, které knihu vydaly dokonce v české i polské verzi a navíc na každé popisné číslo připadl jeden výtisk zdarma.
Říkal jste, že spolupracujete i s obyvateli. Bývají vstřícní?
Od místních lidí se snažíme získat spíše doplňující data. Prosíme je o fotografie, deníky, rodinné písemnosti. S některými pamětníky natáčíme rozhovory. Jejich vyprávění však ověřujeme v písemných pramenech. Například v Malenovicích nám jeden z pamětníků dokázal objasnit řadu událostí z druhé světové války. Jinak se u obyvatel setkáváme většinou s nadšením a ochotou, občas i se zdrženlivostí, ale s vyloženě negativními reakcemi ne.
Nestává se vám, že když je kniha hotová, ozvou se někteří lidé s tvrzením, že tak to nebylo?
Snažíme se citovat použité prameny a literaturu, každý si pak může předkládané informace ověřit.
Která z knih byla pro vás osobně nejnáročnější?
Asi Malenovice, minulost a současnost obce pod Lysou horou vydaná v roce 2014. Tehdejší vedení obce ji pojalo velkoryse obsáhle, má 600 stran a můj autorský a redakční podíl na ní je největší. Je věnována i přírodním poměrům, třeba Satinským vodopádům, Lysé hoře, chráněným územím, ale také pastevectví, počátkům turistiky a podobně.
A dokonce se vám povedlo odhalit dva zapomenuté okamžiky z historie.
Ano. Znám se totiž s pravnučkou Johanna Prengela, jenž pracoval v Malenovicích jako arcivévodský hajný na přelomu 19. a 20. století. V roce 1905 byl zavražděn svým spolupracovníkem. Zastřelil ho v lese a tvrdil pak, že ho k tomu donutila manželka, aby získal Prengelovo místo. Odsoudili ho k trestu smrti.
A druhý?
V Malenovicích nese jedna lokalita název Hutě. Dosud se jen písemně a ústně tradovalo, že tam kdysi nějaké hutě byly. Podařilo se mi spolehlivě doložit, že ve druhé polovině 17. století nedaleko dnešního hotelu Petr Bezruč fungovala skelná huť čili sklárny. Ukončila svou činnost na počátku 18. století kvůli nedostatku dřeva. Beskydy totiž byly téměř holé. Podepsala se na tom jak těžba pro sklárny, tak intenzivní pastevectví.
Nyní pracujete na dost neobvyklé knize, která bude společným počinem tří obcí: Ostravice, Starých Hamrů a Bílé.
Dějiny i životní osudy obyvatel všech tří obcí se totiž výrazně prolínají. V roce 1951 si vyměnily části katastrů. Někdejší dolní Staré Hamry – Hamrovice – jsou nyní součástí Ostravice a část horní Ostravice připadla ke Starým Hamrům – revíry Hutě pod Smrkem a Samčanka, do toho vznikla Bílá. Mapujeme dění zhruba od druhé poloviny 16. století, kdy vznikla Ostravice. Ale v katastru Bílé se nachází pozůstatky drobného středověkého opevnění čili tam bude i zmínka staršího data. Hotovo by mělo být do dvou let.
Bývají knihy pro obyvatele z hlediska objevených informací překvapením?
Loni se ve Starých Hamrech jako všude slavilo sto let republiky. Měli jsme přednášku, kdy se četla jména 61 místních obyvatel padlých v první světové válce. Stejný počet je uveden i v obecní kronice a na pomníku padlých z roku 1928 u kostela. Letos jsme však dohledali, že jedno ze jmen je na pomníku omylem. Karel Škapa narukoval v roce 1914 do rakouské armády. Na frontě ho zajali Rusové a od té doby už o něm neměla rodina žádné zprávy. Po několika letech byl považován za mrtvého. Jenže v roce 1930 od něj přišel domů dopis se sdělením, že žije na Ukrajině, oženil se, má šest dětí, chalupu, dvě krávy a pracuje jako tesař. Na pomníku však dodnes figuruje jako padlý vojín.
A co při pátrání překvapuje vás?
Často se nám podaří objevit zajímavé osobnosti, o kterých nevědí ani nejbližší sousedé. Skryté hrdiny, o nichž se buď v minulosti nesmělo mluvit, nebo žili tak skromně, že se na ně zapomnělo. A to je právě jednou z přidaných hodnot vydávaných knih o dějinách měst a obcí.
