napsal Xaver

Budu opravdu psát jen o jedné z těch, které nás obklopují a více či méně frustrují, jako:

-nezřízeně vysoké platy na jedné straně a nemravně nízké na straně druhé; odírání lidí různými šejdíři (do závorky přidám: i bankovními a telekomunikačními poplatky);

-nedosažitelné ceny bytů, které v našich velkých městech převyšují mnohé evropské metropole;

-rostoucí drahota základních potravin, hlavně zeleniny;

-nárůst umných metod špehování a kontrolování našich činů a kroků;

-korupce úředníků a zneužívání veřejných prostředků napříč celou zemí (omluva všem poctivým!);

-zneužívání sociálních dávek nebo zneužívání dotací tak zvaným neziskovkám;

a na závěr samozřejmě politika, která se propadla zčásti v nechutné sobecko-stranické politikaření, abych tento smutný výběr uzavřel…

Mimochodem, víte, co o politice prohlásil kdysi prezident Ronald Reagan? Politika je prý druhé nejstarší řemeslo v historii lidstva, a někdy se silně podobá tomu prvnímu. Tomu se říká trefit hřebík na hlavičku.

A co že jsem si tedy vybral jako námět k dnešnímu přemýšlení (neuvedený v tom výběru výše)? Jsou to tak zvané znalecké posudky, zde líčené na konkrétním případě – téměř z vlastní zkušenosti.

To téměř třeba podtrhnout, protože jde o zkušenost jisté staré dámy z domu, která je přesvědčena (a není v domě jediná), že byť inženýr čehosi, určitě vládnu i právem všeho druhu a potřebovala si ze mě učinit tu pověstnou „vrbu“…To byl jeden impuls, abych po čase v klidu večera zasedl k psacímu nástroji, i když původně mě příliš neoslovil. Ale snad vás to zaujme, „i když je to téma na román“, jak by řekl či spíše vyzpíval ten známý zpěvák country.

Druhým impulsem byl shodou náhod jeden článek na internetu, jehož autor se podepsal jako Aleš Rod. Věřím, že by souhlasil, abych z něj dvě-tři věty ocitoval:

„Co spojuje privatizační prodeje státních firem, nesrovnalosti při udělování státních zakázek nebo vleklé obchodní spory? Diskutabilní až nedůvěryhodné znalecké posudky. Kvalita znaleckých posudků, které slouží jako zásadní podklad nejen při rozhodování soudů, až příliš často velmi pokulhává.

Známy jsou případy posudků blížících se horší seminárce, medializované jsou případy korupčního jednání nebo sporů, kdy se dva posudky protistran k téže věci diametrálně rozcházely. Stát v této věci evidentně zaspal. Ke změně se ale příliš nemá.“

Autor tu naráží spíše na marasmus v našem „makroprostoru“, já na konkrétním případě a zážitku té zmíněné vdovy ukážu, že tato nezdravá praxe je běžná i na úrovni kauz „normálních“ lidí kolem nás. Některé posudky přirovnal k horší seminárce, ten, který držím v ruce já, nesahá snad ani po tuto úroveň (nevylučuji však, že šel dotyčnému na ruku, jenže fatálně neuspěl).

Výchozí stav:

paní K. (ta, která mě touto problematikou oblažila, ale i trochu obohatila) se svým mužem koupili dávno k rekreaci polovinu krásné chalupy ve vesnici kdesi v severních Čechách. Druhou polovinu vlastnila rodina D., která ji však užívala k trvalému bydlení. Už to je základ sporů, minimálně proto, že „rekreant“ nepotřebuje k životu takový komfort jako bydlící natrvalo.

Nicméně soužití bylo přesto skvělé, zvláště tehdy, když manželé K. převedli svůj podíl na syna Petra (?) a přestali tam jezdit. Všichni se chovali a žili jako jedna velká rodina – vzájemné služby, společné grilování, rodinné oslavy, výlety, návštěvy, zábavy a hry atd. – byly samozřejmostí. Jenže schylovalo se k záludné bouřce po tom, když různými dědickými a prodejními tahy včetně podrazů se Petr dostal do pozice minoritního vlastníka jen jedné čtvrtiny oné nemovitosti.

Od té chvíle do roka hlava rodiny D. svého někdejšího oblíbence „zavrhla“ a nejdříve vlastním obesláním a posléze prostřednictvím právníka vyzvala Petra k vystěhování za odstupné, které bylo nepřijatelným vydíráním, ba přímo urážkou. Proto bylo jednoznačně odmítnuto a do hry vstoupil místní znalec (štítím se po zevrubném seznámení s věcí to slovo použít) k vypracování posudku s následným soudním projednáváním (nejméně tříkolovým).

Navíc, jako by té nemravnosti bylo málo, D. spolu s právním zástupcem avizovali, že z nabízeného odstupného nutno ještě odečíst asi dvě třetiny za práce a materiál, které investoval do úprav své části domu. To byl pro Petra druhý šok, neboť jeho rodina investovala neméně tolik a nikdy o žádnou spoluúčast nežádali! Východiskem byl tedy jedině soud, který zadal odborné posouzení nemovitosti tomu zmíněnému místnímu znalci.

Nemá smysl tady unavovat nějakými čísly a jeho závěry, vyjma dvou skutečných „perel“: hodnotu nemovitosti sice poněkud navýšil, ale přirovnal ji k hodnotě/ceně chalupy ve vedlejší vesnici, která je ovšem před rekonstrukcí (napsal explicite!) a obnáší sedm místností. Zatímco chalupa, která „jde k soudu“, má 12 obytných místností ve třech dokonalých bytech (dva dokonce s centrálním vytápěním), každý o velikosti přes 100m2, s teplou/studenou vodou, koupelnou a toaletou. Kromě bytů ovšem k nemovitosti ještě patří chlévy, dílna, stodola a téměř hektarová zahrada. Zde se opět ten „zdatný“ znalec vyznamenal tvrzením, že příliš veliký pozemek je tomu majoritnímu vlastníkovi vlastně na obtíž, a cenu nemovitosti tak sráží (!). Na důkaz toho ohodnotil většinu pozemků tou nejnižší sazbou za m2 v celé republice. (Pravil jsem paní K., že Petr ho měl pohnat před Komoru znalců.)

Petr s právním zástupcem pochopitelně tento posudek zásadními argumenty odmítli a žádali odstupné nejméně trojnásobně vyšší, než bylo nabídnuto, bez jakékoli srážky. Jelikož se jedná o jednotky ve statisících, je jistě velký rozdíl v tom, k jakému násobku se nakonec dospěje. Jenže nedospělo se k žádnému, na čemž měla velký podíl soudkyně. Ta prý dělala všechno možné, jen ne rozhodovala. Vždyť právní zástupce protistrany byl zajisté její přítel „z branže“ v tom malém městě, jak by obstála, kdyby dala za pravdu „Pražákům“. A tak vše posouvala na další a další stání v naději, že se strany dohodnou a ona vše s čistýma rukama jen posvětí…

Ti „Pražáci“ jí (jim) to ale neulehčili. Dali vypracovat na vlastní náklady svůj znalecký posudek, který navýšil cenu místního znalce zhruba 2,5krát, a tím zcela odpovídal reálným poměrům v místě (doloženo na příkladu asi desítky prodaných podobných nemovitostí v okolí). Ten otevřel pochopitelně oči i panu D. s jeho právním zástupcem, navíc už také unaveným nekonečnými průtahy, a tak – aniž čekali na případný třetí, revizní posudek – navrhli urychleně mimosoudní vypořádání. Bez jakékoli srážky za náklady do vnitřních úprav a ještě vzali na sebe dobrovolně soudní a převodní poplatky…Navržená cena je sice poněkud nižší, než od počátku požadoval Petr, nicméně asi 2,5 násobkem původně navrhnutého odstupného.

Tak končí jedna mikroukázka  možného dopadu znaleckých posudků. Nic tragického v tomto případě nezpůsobily: jen jeden mladý muž přišel o trochu peněz a o iluze o nerozborném přátelství. Na rozdíl třeba v široce medializovaném případu jistého kněze, kterému prolhaný a duševně zaostalý „fracek“ spolu s posudkem neschopné znalkyně fatálně zničili celý život nebo aspoň jeho značnou část.

Závěr je nabíledni: znalecké posudky dělají a budou vypracovávat „jen lidi“; a ti můžou být buď málo kvalifikovaní, nebo se dopouštět omylů, nebo záměrně věci zkreslovat, a tím škodit té či oné straně. Přejme si proto, aby tuto činnost vykonávali vždy jen ti nejschopnější a nejpoctivější, neboť na nich závisí vítězství či prohra spravedlnosti nejen u soudů, ale i v jiných životních situacích.