„Obrovský týmový úspěch,“ přitakal u autobusu Zdeněk Štybar.
Sám spurtoval na velodromu osmý, 47 sekund za vítězem. Pošesté ze svých sedmi startů se na Pekle severu dokázal umístit v Top 10.
Také to je unikátní bilance.
Přesto veškerou tu euforickou atmosféru modrobílé party Quick-Stepu protínal v nedělním večeru v Roubaix i bodec zklamání českého jezdce. „Trochu mě mrzí, kolikátý jsem,“ doznal. „Celý den se mi jelo dobře, jen jsem si myslel, že se závod bude dělit až později.“
Tak jak se ti to líbilo? @zdenekstybar a syn Lewis u autobusu Quick-Stepu u cíle Paříž-Roubaix. Dojel osmý, pošesté ze sedmi startů na Pekle severu v Top 10! "Ale trochu mě to 8. místo i mrzí. Celý den se mi jelo dobře, jen jsem si myslel, že se závod bude dělit později," přiznal https://t.co/UxnZSD3tzH
Hlídej naše soupeře
Od chvíle, kdy se na 45. kilometru před cílem zformovala na čele silná šestičlenná parta, kde měl jeho tým s Philippem Gilbertem a Yvesem Lampaertem početní převahu, byla Štybarova role jasně daná: Pohlídej, aby ty dva naše kluky zezadu nikdo nesjížděl.
Názorná ukázka? Jakmile ze druhé skupiny vypálil vpřed Greg Van Avermaet z týmu CCC, Štybar olympijského vítěze rázně sjel, eliminoval ho a opět polevil v tempu.
Karty byly rozdány.
Pro Quick-Step skvěle, pro Štybara osobně špatně.
„Musím být letos na klasikách ve správnou chvíli na správném místě,“ přál si před sezonou. Při triumfech na Omloopu a na E3 BinckBank Classic na takové pozici byl a tým pracoval pro něj. Tentokrát se role otočily.
„Ve zlomovou chvíli jsem se pohyboval v půlce pole, kluci zareagovali rychleji než já a v úniku byli jiní lidé z týmu,“ popisoval.
Nebyl zdaleka jediným z velkých favoritů, kdo takovou chybu udělal. Van Avermaet si sypal popel na hlavu: „Nebyl jsem probuzený, když těch šest kluků odjelo, a pohyboval jsem se v pelotonu příliš vzadu. Říkal jsem si: Je ještě příliš brzy na útok. A potom už byl můj závod ztracený.“
Štybar se po klíčovém dělení pole rychle proměnil do role pomocníka. „Zároveň se stal náhradním plánem Quick-Stepu, kdyby byl únik přece jen dojet,“ podotkl komentátor francouzské televize.
Ale nic takového se nestalo.
„Tak jsem si řekl: Aspoň musím zase dojet do desítky, abych si tu udržel bilanci v Top 10,“ popisoval.
One minute for these big engines with 37 km to go, impossible to bring them back. Deceuninck, favourites to win even if Sagan looks the strongest. Gilbert and Lampaert (D-QS), Sagan (Bora), Van Aert (Jumbo-Visma), Vanmarcke (EF), Politt (Katusha). #ParisRoubaix https://t.co/tdcSjUQjuc
Daleko před ním Gilbert ve vedoucí skupině za pomoci parťáka Lampaerta postupně odpárával protivníky, včetně obhájce titulu Petra Sagana.
„Jel jsem dobrý závod,“ hodnotil slovenský lídr stáje Bora. „Bohužel, na posledních patnácti kilometrech už jsem neměl sílu v nohách.“
Příběh Sepa Vanmarcka z týmu Education First byl jiný. Věčný čekatel na titul z Roubaix prožil další smolný den a za cílem propukl v usedavý pláč: „Tenhle závod je pro mě prokletý. Asi bych udělal lépe, kdybych zůstal sedět doma na gauči. Aspoň bych se ušetřil dalšího obrovského zklamání.“
Co se stalo?
Paříž-Roubaix117. ročník na iDNES.cz |
Vanmarcke si připadal v elitní šestici extrémně silný, jenže před pětihvězdičkovým úsekem Carrefour de l’Arbre jej zradila technika.
„Přestala mi fungovat přehazovačka a musel jsem jet skoro deset kilometrů na nejtěžší převod, což absolutně zničilo mé nohy a odpadl jsem. Jako by nestačilo, že po pádu na E3 mě pořád ještě bolelo koleno.“
Záhy po překonání Carrefour de l’Arbre na čele zůstali pouze dva: Gilbert a s ním Nils Politt, německý jezdec týmu Kaťuša.
Spolu přijeli až na velodrom.
„Pak už to bylo jen o souboji muže proti muži, kdo z nás dvou je silnější,“ říkal Gilbert. Od chvíle, kdy 200 metrů před metou nastoupil, tento souboj suverénně ovládl. Jeho manželka, sledující vše uprostřed velodromu z prostoru pro média, propukla v hlasitý oslavný jekot.
Deceuninck - Quick-Step is the only team this century to have finished on the #ParisRoubaix podium in eight consecutive years. #WayToRide #TheWolfpack Photo: Sigfrid Eggers https://t.co/narciQBeSG
Politt uznale složil poklonu vítězi - a také sám sobě: „Jsem čtvrtým rokem profesionál a dojel jsem druhý na Paříž - Roubaix. Není rozhodně ostuda prohrát tu s někým, jako je Philippe Gilbert, který byl mistrem světa a vyhrál předtím už tolik závodů.“
V 36 letech vyhrál nyní Gilbert poprvé i Peklo severu.
„To je dobrá zpráva také pro mě. Ještě mám pár dobrých let před sebou,“ reagoval 33letý Štybar. Měl v Roubaix celou rodinu, na velodromu mu fandili manželka se synem a oba rodiče. Otec Zdeněk Štybar starší ujišťoval: „Jednou mi Zdenda domů tu kostku přiveze. Ještě na to má tak čtyři roky.“
Gilbert sestoupil ze stupňů vítězů a jen velmi ztěžka došlapoval cestou na tiskovou konferenci. „Šíleně mě bolí záda. Vůbec nemůžu pořádně chodit. Ale to je po Roubaix normální,“ ulevil si.
Kostek, stojících v cestě závodníkům, bylo na 54,5 kilometru úseků pavé oficiálně 6,076 milionu. (Upřímně, rád bych viděl toho, kdo je počítal...)
Do některých mezer mezi nimi sice přidali organizátoři na Arenbergu hlínu a okraj zatáčky na Carrefour de l’Arbre vysypali šedivým pískem, přesto Yves Lampaert, v cíli třetí, zdůrazňoval: „Do chvíle, než na ty kostky v plné rychlosti najedete, nepochopíte, jak moc jsou zrádné. Bolest je desetkrát větší, než si umíte z televize představit.“
Závod jen pro tvrďáky
D-Day. Dálnice do pekla. Epický den. I taková označení dostávala nejslavnější z klasik před svým nedělním startem ve zprávách jednotlivých týmů. Stijn Vandenbergh, čahoun ze stáje AG2R, připomínal: „Tohle je závod jen pro tvrďáky.“
Iljo Keisse z Quick-Stepu narazil během závodu do bariéry na silnici, svíjel se na asfaltu a vzdal. Sanitka jej odvezla do nemocnice, kde rentgen potvrdil, že má zlomený loket.
Tiesj Benoot z Lotta Soudal nedobrzdil, vletěl hlavou do zadního skla auta stáje Jumbo, prorazil ho a s četnými pohmožděninami rovněž skončil předčasně.
Dokonalým příkladem, jaké neskutečné síly umí bitva s kostkami, prachem a protivětrem z cyklistů vytáhnout, se pak stal trojnásobný cyklokrosový mistr světa Wout Van Aert.
Na slavném Arenbergu měl defekt, navíc se mu zasekl řetěz a zůstal minutu za pelotonem. Na kole, které dostal od kolegy Pascala Eenkhoorna, se dotáhl zpět, načež dostal z mechanického vozu své náhradní kolo, rozjel se na něm, ale vzápětí podklouzl a bolestivě sletěl na asfalt. Vstal, opět se prodral k nejlepším, a dokonce dočasně pronikl do Gilbertovy vedoucí skupiny.
Teprve potom byl zásobník jeho sil prázdný.
„Měl jsem dobré nohy, ale snad hodinu ze závodu jsem strávil sjížděním ztráty. Za to jsem potom zaplatil,“ říkal. „Třicet kilometrů před cílem jsem byl bez energie a navíc mě dostihl hlaďák. Strašně jsem trpěl.“
How punishing is Roubaix? This hard — Van Aert collapsed at finish line https://t.co/McVXjvsyCW
Muž s přiléhavým číslem 111 se posléze propadl až na 22. místo. Za cílem se zhroutil na trávu a vypadal na umření, nicméně tvrdil: „Bez odvahy útočit nemůžete Roubaix jezdit.“
Vítěz Philippe Gilbert velkou odvahu prokázal.
Už tím, že 75 kilometrů před cílem se vydal za ujíždějícím Polittem a byl tak u prvního ze dvou útoků, z nichž se později vytvořila elitní šestice. „Jsem jiný jezdec než ještě před třemi lety. Nebojím se ani dlouhých útoků,“ říkal poté.
Peklo severu Gilbert poprvé okusil v roce 2007 ve 24 letech, dojel dvaapadesátý a usoudil: „Kostky nebudou pro mě, ostatní po nich letí tak rychle.“
Vrátil se až loni a skončil patnáctý.
Letos začátkem dubna stejně jako Štybar bojoval se střevní chřipkou, vzdal klasiky Gent-Wevelgem a Kolem Flander. „Tehdy jsem byl úplně prázdný,“ nezastíral. Prokázal však potřebné sebevědomí, když uvěřil, že navzdory nedávné nemoci může v tak brutálním závodě zvítězit.
„Až do cíle jsem jel na samé hraně svých sil, tlačil jsem do toho, tlačil a tlačil.“
Na kontě má nyní triumfy na čtyřech z pěti klasikářských Monumentů: Lutych-Bastogne-Lutych, Kolem Lombardie, Kolem Flander, Paříž-Roubaix. Jen ten nejdelší, Milán-San Remo, mu zbývá dobýt.
„Můj sen vyhrát jich všech pět vypadal zpočátku bláznivě, přesto se teď krůček po krůčku blížím k jeho naplnění,“ hrdě sděloval.
Pokud by dokázal triumfovat i na „Primaveře“ do San Rema, vstoupil by do exkluzivního klubu ke krajanům Eddymu Merckxovi, Rogerovi de Vlaeminckovi a Riku van Looyovi. Pouze tito tři se mohou chlubit, že jsou majiteli titulů ze všech Monumentů.
„Mohl jsem se dál specializovat jen na Lutych a na další worldtourové klasiky v Ardenách a teď bych už byl třeba i pětinásobným vítězem Amstelu,“ vykládal Gilbert. „Ale kostky byla pro mě velká výzva - a já mám výzvy rád. Proto jsem se na ně zaměřil. Loni jsem tu únik nezachytil, dostal jsem lekci, ovšem poučnou. Zkušenosti mají v cyklistice cenu zlata.“
Šampion Pekla severu a ve své kariéře vítěz čtyř z pěti cyklistických Monumentů. "Mohl jsem se dál specializovat na ardenské klasiky, ale kostky byly pro mě výzva. A já mám výzvy rád," říkal 36letý @PhilippeGilbert. A tak předloni vyhrál Flandry a teď i Paříž - Roubaix... https://t.co/g1NdobkPNN
V neděli měly jeho zkušenosti zároveň cenu prominentní kostky, která je každoročně trofejí pro šampiona Paříž-Roubaix.
