S komunismem jsme se nevyrovnali. Kdyby ano, nemám co na práci, říká advokát

Scházíme se u soudu v Chebu. Můžete nějakým způsobem uvést, čeho se týkal váš dnešní případ? 
Řešili jsme případ paní Krystiny Hauckové, která se v roce 1988 chtěla dostat z NDR (Německá demokratická republika, pozn. red.) přes ČSSR (Československá socialistická republika, pozn. red.) do NSR (Německá spolková republika, pozn. red.), vyjádřeno slovy Ivana Mládka. Podle plánu měla být ukryta v kufru auta, které řídil tehdy její milý. Ten měl legální pobyt v Německé spolkové republice. 

Při útěku za láskou ji chytili v Československu

Jenže tehdy ji naši bdělí pohraničníci odhalili a výsledkem bylo, že byla v Československu přibližně dva týdny vězněna. Poté byla předána východoněmeckým pohraničním orgánům. Ty ji následně odsoudily na 19 měsíců vězení. Domů se dostala v den, kdy padla Berlínská zeď, 9. listopadu 1989. 

Jednání v Chebu mě zaujalo ještě v jednom ohledu. Vy jste navrhoval rehabilitaci paní Hauckové a státní zástupkyně k tomu neměla námitky. Plně s vámi souhlasila. Stává se vám to často?
U případů, které se týkají rehabilitace, často i státní zástupci pochopí, že je dost důvodu návrhu vyhovět. V běžných trestních věcech je to spíše výjimka.

Slovo rehabilitace tady již padlo. Můžete nějakým způsobem vysvětlit, co dané slovo znamená?
Jde o takzvanou morální satisfakci. 

Co to v praxi znamená?
Například chebský soud řekl, že nebyl žádný důvod k tomu, aby zde Haucková byla tehdy čtrnáct dní vězněna a vydána navíc bezpečnostním orgánům totalitního státu. 

Živí i mrtví u soudu

Případ Haucková není jediný, který nyní řešíte nebo jste řešil. Vašimi klienty jsou neprávem perzekuovaní lidé za doby komunismu. Myslíte si, že se Češi již vyrovnali s minulým režimem?
Kdyby se vyrovnali, jsem bez práce a už nemusím řešit žádné další případy. 

Koho tedy konkrétně zastupujete?
Ve většině případů, jimiž se zabývám, jsou to lidé, kteří byli odsouzeni za odepření vojenské služby z důvodu svého svědomí nebo náboženského vyznání. Většinou jde o Svědky Jehovovy. Pomáhal jsem také pétépákům (Pomocné technické prapory pro internaci a převýchovu „politicky nespolehlivých“ osob, zkratka PTP, pozn. red.) či nezákonně vysídleným sedlákům. 

Proč zrovna odpírači vojenské služby?
Vidím v nich to cenné. Člověk, který je sám, bezbranný, se dokáže postavit totalitní moci s úžasnou vírou, odhodláním a statečností stejně jako třeba mistr Jan Hus. 

Takové případy řešíme i na Slovensku z období takzvaného Slovenského štátu. Máme případy z období první republiky, jimiž se musíme zabývat, protože i za první republiky byli odpírači vojenské služby trestáni. A byli trestáni podle vojenského trestního zákona císaře Františka Josefa I. z roku 1855. My se tedy musíme vyrovnávat i s dědictvím habsburské monarchie.

Lubomír Müller Narodil se v roce 1954. V roce 1973 byl přijat na Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Na začátku třetího ročníku jej zatkla Státní bezpečnost. Její příslušníci vtrhli na jedno ze setkání Svědků Jehovových, kde právě přednášel. Byl odsouzen na šest měsíců do vězení, ze studií byl vyloučen. Univerzitu mohl dokončit až po roce 1989.  Nyní pracuje jako advokát. Jeho specializací jsou kauzy, v nichž se lidé soudí se státem. Jsou to zejména případy rehabilitace lidí z desítek let starých případů komunistické perzekuce.

I rodiny s tak starými případy vás vyhledávají?
Často je to tak, že si to mezi sebou řeknou i příbuzní. Konkrétně jsme měli například na Slovensku případ Martina Boora, který byl v roce 1925 vězněn za odepření vojenské služby. Shodou okolností má vnučku, jejíž manžel byl také uvězněn v 80. letech. A právě ona mi tehdy řekla o případu jejího dědečka. Nicméně i Martina Boora okresní soud v Bratislavě rehabilitoval. V roce 2015.

Klienti se na vás obrací sami, anebo to jsou spíše rodiny těch, kteří již zemřeli?
Většinou ti živí, ale mohu zastávat i mrtvé. Takových případů je dnes více než polovina, protože od pádu režimu uplynulo již téměř třicet let a mnozí již zemřeli, takže často to jsou jejich děti, dokonce i vnuci.

Máte tedy dost nezvyklou klientelu. Jak se člověk dostane k řešení takových případů?
Má současná práce vyplynula z mých zkušeností. Sám jsem kdysi zažil útlak komunistického režimu. V roce 1975 jsem byl uvězněn za údajné maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi, když jsem jako Svědek Jehovův vyučoval lidi z bible.

Na jak dlouho vás tenkrát uvěznili?
Na šest měsíců nepodmíněně.

Největším problémem je chybějící dokumentace

Jako právník jste začal působit po ukončení studií na právech v roce 1990. Máte nějaký přehled o tom, kolik případů jste již vyřešil? Ať už úspěšně, nebo neúspěšně.
Úplný přehled nemám, ale u Nejvyššího soudu mi skončilo přibližně 350 případů. Přes šedesát mých případů řešil také Ústavní soud. V současnosti pracuji asi na třiceti případech.

Hodně času, předpokládám, trávíte v archivech.
Ano. I to je náplň mé práce.

Vaše kauzy leží u různých okresních soudů, nejen u toho chebského. Co rozhoduje o tom, na který soud případ pošlete?
Okresní soudy mé případy řeší proto, že místní příslušný soud je ten, kde mělo dojít k onomu trestnému činu. Pokud například paní Haucková chtěla přejít hranice někdy tady u Aše, přísluší to Okresnímu soudu v Chebu. Když byli lidé ale odsouzeni na našem území, tak se musí postupovat cestou stížnosti pro porušení zákona. Takový případ jsem měli nedávno u Nejvyššího soudu v Brně.

Kolik podnětů na stížnost máte v současné době podaných?
Podnětů na ministerstvo je v současné době podaných přibližně deset.

Je to tedy tak, že když už podáte podnět na porušení zákona přes ministerstvo spravedlnosti, Nejvyšší soud ji vyslyší a rozhodne ve prospěch vašich klientů?
Většinou to tak i je. Jsou ale i výjimky, že se v případu objeví okolnost, která na daný případ vrhne jiný pohled. Problém je někdy v tom, že případ je neprojednatelný, neboť chybí dokumentace. Prostě se ztratila. Není v archivech, příbuzní ji nemají, soud také ne.

Celý případ tak končí?
V tom případě se musí hledat dál. Dokud něco nenajdeme.

Dokážete si vybavit případ, který byl pro vás velmi složitý?
Případ pana Vladimíra Waise z Ústí nad Labem. Byl odsouzen za odepření vojenské služby z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení v roce 1954 na 18 měsíců. V roce 1991 se pokusil o rehabilitaci. Obrátil se na jednu místní advokátku, ta napsala na soud. Jenže ten tehdy odpověděl, že na něj se rehabilitace nevztahuje. Náčelník vojenského soudu, který tehdy odpovídal, přehlédl novelu zákona o soudní rehabilitaci. Podle ní se totiž rehabilitace na mého klienta vztahovala. Jenže on takto odpověděl a advokátka to neprověřila. A tím v roce 1991 celá záležitost skončila.

Rozsudky pomáhající desítkám dalších lidí

Kdy jste se s panem Waisem potkal vy?
S panem Waisem jsem se dostal do kontaktu asi po devíti letech od tohoto rozhodnutí. Upozornil jsem ho na danou chybu a obrátil jsem se na pana ministra s žádostí o stížnost. Tomu tehdejší ministr Jaroslav Bureš vyhověl. Jenže na Nejvyšším soudu v té době byly dvě frakce, kdy jedna skupina takovým stížnostem vyhovovala, druhá je naopak zamítala. Náš případ soudci velkého senátu zamítli poměrem hlasů 5:4.

Tím pro vás případ skončil?
Ne. Obrátili jsme se na Ústavní soud. A ten v roce 2003 rozhodl, že takoví lidé, jako je pan Wais, měli právo na odepření vojenské služby. A to nejen z důvodu náboženských, ale i z důvodu svědomí. Protože svědomí, právo na svobodu svědomí, je vyšší než právo na svobodu náboženství. Nejde tedy o to jednat podle nějakých náboženských pouček, ale rozhodnout se, zda budu jednat v souladu se svým svědomím, nebo zda to svědomí potlačím. 

Plénum Ústavního soudu nakonec rozhodlo, že verdikt velkého senátu Nejvyššího soudu je špatný, zrušil ho. Od té doby Nejvyšší soud jedná v souladu s tímto rozhodnutím. Na základě nálezu Ústavního soudu v případu pana Waise byly desítky, ne-li stovky lidí rehabilitovány. 

Jaký to je pro vás pocit, že stojíte na začátku větších rozsudků, které pak mají vliv na životy desítek dalších lidí?
To je to nejcennější, když můžete na základě precedenčního rozsudku pomoci i druhým lidem.

Jak dlouho někteří lidé čekají na rehabilitaci?
Pohybuje se to v řádu týdnů do řádu let. Je to velmi rozdílné.

Máte nějaký případ, který se opravdu táhne řadu let?
Některé případy například řešíme už od revoluce, tedy od roku 1989. A pořád nejsou vyřízené. Buď nemáme dohledané materiály, nebo tam jsou zádrhely takové, že rehabilitace proběhla jen částečně a my usilujeme o úplnou rehabilitaci.

Částečná rehabilitace?
To znamená, že proběhlo řízení, ve kterém byl zrušen trest a byl udělen nový. Nebo při nezměněném výroku o vině bylo upuštěno od potrestání. To jsem například měli u Nejvyššího soudu případ pana Žáčka.

O co v něm šlo?
Pan Žáček byl odpírač. Ale trochu jiný. On nebyl, abych tak řekl, biblicky vyškolený, ale tu vojnu nesnášel. Z osobních důvodů. Neměl rád řvaní, šikanu, velitele. A i když na tu vojnu nastoupil, tak z ní utekl. Za to ho zavřeli, pak znovu pustili a následně znovu zavřeli, neboť prohlásil, že než na vojnu, že chce raději vězení.

I z něj se pokusil utéct, ze zoufalství si začal ubližovat, snědl nějaké kousky olova, nasypal si něco do očí ve snaze oslepnout. Nakonec ho poslali do vězeňské nemocnice, kde se ve třiadvaceti letech oběsil. Tento případ řešil nedávno Nejvyšší soud.

Jaké padlo rozhodnutí?
Plně jej rehabilitovali. In memoriam.

Proč je tak důležité otevírat takto staré kauzy?
Protože pokud není napravena nespravedlnost, je to zárodek pro to, aby se děly nespravedlnosti další a ještě horší.