Deset nejvíce frustrujících pasáží z počítačových her

Mnoho toho bylo v poslední době napsáno o obtížnosti v počítačových hrách. Nekompromisní a až sadisticky krutý Sekiro donutil sáhnout si na dno i ty nejostřílenější pařany a řada lidí jej v zájmu zachování duševního zdraví raději vzdala. Jenže celý žánr „soulslike“ her je na vysoké náročnosti vyloženě postavený a každý tak dopředu ví, do čeho jde. Horší je, když u „běžných her pro běžné publikum“ vývojářům poněkud ujede ruka a některou pasáž nezvládnou správně vybalancovat. Tady je případ deseti takových příkladů, kterým se v angličtině říká termínem „difficulty spike.“

1. Závod v Mafii

Původně jsem si ho chtěl dát až na závěr článku, jakožto třešničku na dortu, ale není proč otálet. Mezi českými hráči nejspíše neexistuje známější zákys než proslulá mise Fairplay z první Mafie. 

Hlavní hrdina Tommy v ní má za úkol vyhrát závod ve formuli, což je oproti předchozím „střílecím“ misím příjemnou změnou. Tedy alespoň teoreticky. Historická formule se nedá příliš ovládat, fyzikální model si tu často vybere slabší chvilku a počítačoví soupeři jedou na ostří nože a neváhají do vás vrážet. Kombinace těchto faktorů dělá z pětikolového závodu skutečný opruz, který je potřeba vypilovat do zblbnutí.

Zvídaví hráči nakonec objevili zkratku, díky níž šlo vyhrát i bez námahy.  Sami autoři později náročnost závodu v jednom z patchů dramaticky snížili, ale kdo měl tenkrát internet, aby se o tom dozvěděl, že?

2. Honička s vlakem z GTA: San Andreas

Ještě o chlup slavnější zákysové místo je mise „Wrong Side of The Tracks“ ze hry Grand Theft Auto: San Andreas. Jde o klasickou filmovou honičku, v níž hlavní hrdina na motorce pronásleduje gangstery ukrývající se na střeše jedoucího vlaku. 

Zvládnout se ve vysoké rychlosti vyhýbat překážkám podél trati a zároveň se udržovat ve vhodné pozici, aby váš parťák na zadním sedadle mohl co nejlépe mířit, je daleko těžší, než to může na první pohled vypadat. Korunu frustrujícímu zážitku dodává dnes už zlidovělá hláška „All we had to do was follow the damn Train, CJ!,“ kterou jsme si museli vyslechnout po každém neúspěchu. A že jich bylo. Mimochodem San Andreas je podobně nevyvážených scén plný, klidně tu mohla být i letecká škola z jeho pozdější fáze.

3. Obrana ruského kola z Call of Duty: Modern Warfare

Když se v rámci předplatného služby PS Plus nedávno objevila v nabídce remasterovaná verze této klasické střílečky, s chutí jsem si ji po letech znovu zahrál. Není to sice nijak intelektuální zážitek, ale pokud jde o samotné střílení, těžko byste našli hru, která by se této klasice vyrovnala.

Její nejlepší částí je pak bez debaty slavná mise One Shot, One Kill, v níž se s kolegou odstřelovačem plížíte troskami vylidněného městečka Pripjať. Zatímco většinu mise strávíte nenápadným postupem, její konec je jedna veliká akční jízda, která vyvrcholí epickou bitvou u zrezivělého ruského kola.

Pod ním se musíte bránit nekonečným vlnám nepřátel do doby, než pro vás přiletí evakuační vrtulník. Na pomoc sice máte dobře schovaného kolegu a deset nášlapných min, jenže proti obrovské přesile to ani zdaleka nestačí. Na vyšší obtížnosti je tato pasáž vyloženě peklo na zemi. Přejít se dá snad jen díky „srabáckému“ schovávání se za autodromem. A pozor, když vrtulník konečně přiletí, máte jen pár sekund na to, abyste se dostali na palubu. Jinak klidně odletí bez vás.

4. Únik před záplavou v Ori and the Blind Forest

Pod slupkou nádherné pohádkové grafiky se skrývá nesmírně tuhá plošinovka, ve které se umírá jako na běžícím páse. Vrcholem už tak vysoké obtížnosti je scéna z přibližně dvou třetin hry, ve které Ori musí utéct vnitřkem stromu před rychle stoupající vodní hladinou. Celá pasáž se dá zvládnout přibližně za devadesát sekund, jejím pilováním jsem však strávil hodiny. Vyžaduje totiž naprosto přesné ovládání, pečlivé načasování a dokonalou znalost umístění překážek. Ještěže u toho aspoň hraje tak krásná hudba, jinak bych tu klávesnici nejspíš opravdu rozmlátil.

5. Kozel v Broken Swordu

Jediné místo v mém žebříčku, které nepatří akční hře, ale adventuře. Opomenout jsem ji však nemohl, vždyť který jiný zákys má i své vlastní heslo na Wikipedii? Adventury byly dlouhé roky mým nejoblíbenějším žánrem a byl jsem pyšný na to, že jsem drtivou většinu těch nejslavnějších dokázal projít sám, bez návodu. To platí i o všech dílech Broken Swordu, ovšem s výjimkou prvního dílu. Souboj s kozlem je obtížný především proto, že jeho řešení porušuje všechna pravidla žánru, a vyžaduje rychlou reakci. Doteď si myslím, že to od autorů nebylo úplně fér.

6. Soud ve Wolfenstein II: The New Colossus

Špatně navržené scény nejsou jen reliktem minulosti, objevují se dodnes. Nejlepším důkazem je soudní místnost z posledního dobrodružství B.J. Blazkowitze, která staví na hlavu všechna pravidla, které vás do té doby hra naučila. 

Na vyšší obtížnosti je Wolfenstein poměrně náročná, ale férová střílečka, která po vás kromě přesné mušky vyžaduje promyšlený pohyb po členitých mapách a likvidaci nepřátel ideálně ze zálohy. V této scéně se však ocitnete zcela beze zbraně v prostředku obrovské haly a proti vám proudí desítky dobře vybavených nepřátel. Přestřelka je navíc opravdu dlouhá a přiznám se, že nebýt možnosti manuálního ukládání, musel bych snižovat obtížnost.

7. Souboj s Boba Fettem z Dark Forces

Nic takového jako manuální ukládání v klasické střílečce Dark Forces (viz náš retro článek) ovšem nebylo. Hráč měl tehdy sice k dispozici tři náhradní životy, ale jedna mise zabrala klidně hodinu hraní, takže prostoru na chyby moc nebylo. Dodnes si pamatuji, jak jsem po řadě pokusů konečně dokázal splnit úkol v Imperiálním městě. Když jsem se pak s posledními zbytky života vracel ke své lodi, objevil se slavný lovec odměn Boba Fett a během několika okamžiků mě poslal do věčných lovišť. A pak ještě mnohokrát, protože v době, kdy se i 3D akce ovládaly jen na klávesnici mi jeho rychlý pohyb dělal neskutečné problémy.

8. Jízda výtahem v Prince of Persia: Sands of Time

Jedním z nejhorších designérských rozhodnutí, jaké je snad vůbec možné udělat, jsou eskortní mise. V nich se kromě svého života musíte soustředit i na ochranu svěřené osoby ovládané umělou inteligencí. Na papíře to možná zní dobře, jenže v praxi je to neskutečný otrava. Prakticky bez výjimek totiž platí, že váš svěřenec trpí sebevražednými úmysly.

Jako příklad takovéhoto podvodu na hráče může sloužit princezna Farah z Prince of Persia. Tu musíte dlouhé minuty bránit v pomalu stoupajícím výtahu, zatímco se všude kolem vás teleportují stále noví a nová nepřátelé. Souboj, který by byl obtížný sám o sobě, je díky neschopné Farah skutečným utrpením. Tato pasáž je dlouhá a opakoval jsem ji mnohokrát. Málokdy jsem však měl pocit, že by to bylo kvůli mojí chybě. 

9. Tutorial v Driverovi

Většina her se snaží dodržovat pomalu stoupající křivku obtížnosti. Začátek bývá jednoduchý, aby vás hra zaháčkovala, konec pak přiměřeně složitý, aby přinesl dobrý pocit, že se vám něco skutečně povedlo. Ovšem v dnes už klasickém Driverovi z roku 1999 tomu bylo trochu jinak. 

Aby hlavní hrdina prokázal, že může pracovat jakožto řidič mafiánského bosse, musí nejprve dokázat, že umí opravdu řídit. V podzemní garáží tak máte zhruba minutu a půl času na to, abyste předvedli několik pokročilých závodnických triků, což má zřejmě suplovat tutoriál. Přiznám se však, že jsem tuto pasáž díky přísnému časovému limitu nikdy nezvládl.

10. Konec Prey

A ještě jeden zástupce moderních her, který dokazuje, že by v Bethesdě měli věnovat větší práci betatestingu. Během recenzování Prey jsem měl několik prvních hodin pocit, že je to horký kandidát na hru roku a nástupce legendárního System Shocku. Jenže zatímco zhruba dvě třetiny příběhu můžete hrát pěkně potichu, prohledávat každý kout a nepřátelům se zcela vyhýbat, po jistém příběhovém zlomu se hra zcela změní.

Chodby se zaplní nepřáteli, kteří se navíc neustále obnovují. To vás však nemusí trápit, protože vaše zbraně jsou proti nim beztak zcela neúčinné. Do té doby používaný opatrný styl je najednou k ničemu a hráč musí další postup doslova přetrpět metodou pokus omyl, nebo chcete-li save/load. Tady jsem neměl chuť rozbít klávesnici, ale spíše dát autorům facku.

A co vy, dokážete si vzpomenout na nějaké místo, kdy vás hra opravdu namíchla? Podělte se v diskusi.