Josef Kemr se narodil v roce 1922 do rodiny švadleny a ševce. Už od útlého dětství bylo všem jasné, že se stane hercem. Na tehdejší dobu neobvykle ho v tom podporovala i rodina, ačkoli byl z poměrně chudých poměrů.

Josef vystudoval obchodní školu, už v té době se ale snažil prorazit na prknech, která znamenají svět. Začínal v kočovné společnosti, následovala angažmá v menších divadlech, až „vystoupal“ do Národního. V něm za celou kariéru sehrál více než osmdesát rolí a ve foyeru divadla dnes stojí jeho busta.

Nezapomenutelným však zůstává hlavně jeho umění před kamerou. Jednou z nesmrtelných rolí je děda Komárek v legendární komedii Na samotě u lesa. Tato role Kemra nejen proslavila, ale i zachránila. Režisér Jiří Menzel tehdy zariskoval a v roce 1976 Kemra obsadil i přesto, že mu komunisté zakázali hrát, protože Kemr se nikdy netajil nelibostí vůči komunistickému režimu a veřejně vystoupil proti okupaci v roce 1968. Mimo to byl hluboce věřící a ani tím se netajil. Menzel, který pro roli dědy Komárka nikoho jiného neviděl, se tehdy režimu postavil a řekl pohlavářům, kteří o obsazení filmů rozhodovali, že pokud mu dokáží sehnat jiného herce, který zdatně dokáže hrát na violu, obstarat pole a nosit kosu, tak roli přeobsadí.

Po komedii Na samotě u lesa pak následovala spousta filmů a seriálů, které bychom si bez drobného, ale charismatického herce už nedovedli představit. Jeho nezaměnitelný hlas mu navíc pomohl získat spoustu příležitostí v rozhlase, kde četl i pohádky pro děti. Ostatně jeho klidná povaha působila blahodárně na všechny lidi okolo. Nenechte se ale mýlit, Josef Kemr se uměl i rozčílit, a když se mu něco nelíbilo, bez potíží to řekl nahlas, ať se to týkalo čehokoli. Nejvíce ze všeho si cenil upřímnosti, ačkoli sám jednou jedinkrát zatloukal. Zato ale opravdu hodně.

V životě Josefa Kemra byly stabilně pouze dvě ženy. Jeho manželka, herečka a divadelní režisérka Eva Fousková a po její smrti o dvacet let mladší herečka a asistentka Národního divadla Marie Skopalová. A právě kvůli ní se herec pohádal se svým dlouholetým přítelem Rudolfem Hrušínským. Ten si totiž jednou dovolil Kemrovu přítelkyni poplácat po zadku, a to mu prý slavný herec nikdy neodpustil.

Kemr tehdy Hrušínskému dokonce uštědřil facku. „Přiznávám, že mi to gesto z jeho strany imponovalo,“ napsala později Jiřina Švorcová ve své knize. Ani s jednou ze svých žen neměl Kemr potomky. Jak ale vyšlo najevo, jednoho potomka měl. V jižních Čechách žije Vladimír, který jako by herci z oka vypadl. Teprve na matčině smrtelné posteli se od ní dozvěděl, že jeho otcem je Josef Kemr. Herec o synovi věděl, dlouhé roky se k němu ale nehlásil, teprve na sklonku života spolu jednou strávili delší čas a podívali si o společných zájmech. Před dvěma lety dostal jako památku na svého tatínka jeho dioptrické brýle.

Na sklonku života onemocněl herec rakovinou, přesto pracoval do poslední chvíle a dokonce tři filmy měly premiéru po jeho smrti. Na tu se prý připravoval až neuvěřitelným způsobem. „Pepíček míval zvláštní nápady. Jednou se třeba chystal na smrt tak důkladně, že nějakou dobu spal v rakvi,“ prozradila o něm Helena Růžičková. Nechal si dokonce i postavit hrobku a chodil se na ni dívat. „Jednoho dne budu ležet na nejvyšším místě hřbitova a budu se už navždy kochat tím nádherným výhledem do kraje,“ říkával a zálibně si prohlížel panorama. Zákeřné nemoci v roce 1995 podlehl a je pohřben u kostela svatého Matěje v Praze 6.

Josef Kemr ostatně již během svého života rád obstarával kapličky a různá poutní místa. Smrti se nebál, byl na ni připraven. Jediné, co ho tížilo, byly bolesti, kterými trpěl několik měsíců předtím, než odešel tam, kam jednou musíme všichni.