Kam dál? Zůstat, nebo odejít? Štybar bude v létě řešit i další smlouvu

Letos se dočkal a konečně dosáhl i na vítězství na worldtourových klasikách, navzdory konkurenci mnoha lídrů v nejsilnější klasikářské stáji světa Deceuninck-Quick Step.

Na jaře byl v těchto prestižních jednorázových kláních dvakrát první, jednou čtvrtý a nyní osmý.

Pošesté ze sedmi startů na Paříž–Roubaix skončil v Top 10.

Patří mu průběžně čtvrtá příčka v žebříčku World Tour.

Za takřka 120 let existence kostkových klasik je jediným Čechem, který na nich kdy dokázal (a stále dokáže) jezdit o pódium. Žádný další není prozatím v dohledu. Ale tuto skutečnost patrně mnozí fanoušci docení teprve s odstupem času, stejně jako si nyní ti tenisoví až opožděně uvědomují, jak úžasné bylo, když Tomáš Berdych devět let opakovaně procházel do druhého týdne grandslamových turnajů.

K úplné spokojenosti chybělo Zdeňku Štybarovi letos na jaře jen málo: prosadit se na pódium také na některém z kostkových Monumentů.

Jenže před týdnem měl ve Flandrech střevní chřipku.

A v neděli byl pak sice na Pekle severu zdravý a dle svých slov silný, ale hleděl si nesprávných kol.

Ve složitých strategických partiích, které jeho tým na kostkách hraje, byl poté Štybarovi na šachovnici závodu (tak jako často i v minulosti) přiřknut týmem post obranné věže, a ne krále. Přesto, že ze tří lídrů Quick-Stepu nosil při Paříž-Roubaix na zádech to nejvýsostnější číslo, tedy s jedničkou na konci.

Nedělní závod v klíčových okamžicích „nepřečetl“ správně a šlapal 50 kilometrů před cílem příliš hluboko v pelotonu, jako by si tu hlídal spolufavorita Grega Van Avermaeta.

10 fotografií

V úniku tou dobou od mety 67 kilometrů před cílem ujížděl Štybarův týmový kolega Philippe Gilbert, byť toho vzhledem k jeho předchozí slabší formě mnozí považovali jen za jakousi návnadu. Ale když za Gilbertem vyrazil i obhájce titulu Peter Sagan, měl být Štybar tím, kdo se Slovákem pojede. Místo toho Sagana následoval Yves Lampaert, další z lídrů Quick-Stepu, který se po většinu závodu držel v popředí pole.

Štybar vzápětí od svého týmu dostal pochopitelnou stopku ve stylu: ‚Ty už ne.‘ Přesilovku tří mužů Quick-Stepu by ostatní jezdci v čelní skupině logicky nepřipustili, únik by nespolupracoval a zanikl.

Ve druhé skupině tedy český jezdec následně kryl záda kolegům a rozbíjel zde snahy soupeřů o stíhání uprchlíků, za což jej později pochválil také sportovní ředitel Tom Steels.

Kdyby Štybar závodil coby jediný lídr za jiný tým, patrně by se s Van Avermaetem, případně s dalším zaostávajícím favoritem Naesenem nebo s jinými jezdci vydali vedoucí skupinu stíhat a možná by ji i dostihli.

Ovšem to už je pouze ošidná hra na kdyby.

V realitě pro Štybara platí, že pokud se chce prosadit ke konečnému úspěchu v závodě, musí se vždy v jeho průběhu nejprve prosadit uvnitř vlastní stáje. To je specifikum, související s klasikářskou silou Quick-Stepu.

Právě kvůli filozofii mnoha lídrů, kterou Quick-Step na kostkách zastává, tu Štybar nemá a velmi pravděpodobně nikdy nebude mít pozici Sagana v Boře nebo Van Avermaeta v CCC, u nichž platí, že jejich přání jsou šéfy jejich týmů dopředu vyslyšena. Ti si jezdí takové závody, které jezdit chtějí, a s pomocníky, o které si řeknou.

Štybar nikoliv. Je sice nezpochybnitelnou oporou Quick-Stepu pro kostkové klasiky, zato co se týče podniků Grand Tour, sportovní ředitelé letos českému jezdci opět předvedli, že mu rozhodně nevyjdou pokaždé vstříc.

Před začátkem sezony se s nimi dohodl (zdánlivě k oboustranné spokojenosti), že pojede Giro. Stál o italský závod víc než o Tour, také proto, že Giro letos nabízí větší počet klasikářských etap, v nichž by mohl jet na sebe a dostal by větší volnost. Naopak na Tour se chystá silné trio univerzál Alaphilippe, vrchař Mas a sprinter Viviani, a je proto očekávatelné, že Štybar by jim tam po většinu závodu musel pomáhat stejně jako při letošním Tirrenu–Adriatiku (Vivianimu a Alaphilippovi), nebo na Milán-San Remo (Alaphilippovi).

S pocitem, že s vedením týmu je na letošním programu a na svém startu na Giru domluven a že tudíž během Tour bude mít volno, si na červenec naplánoval i rodinné aktivity.

Tým ho proto nyní překvapil a zaskočil, když mu oznámil: „Měníme ti program, na Giru nebudeš, zařadíme tě do širšího výběru pro Tour.“

Neprotestoval, poslechl, prokázal jako už mnohokrát loajalitu týmového hráče, kterou u něj mnozí oceňují.

Letos mu v Quick-Stepu končí smlouva. Jarními výhrami si v belgické stáji řekl o velmi dobrý další kontrakt. Ten se zpravidla uzavírá na dva roky.

Štybar je konzervativním typem, nerad mění zaběhlé pořádky a vyhovuje mu, že má zázemí v Quick-Stepu detailně „osahané“. Navíc v Belgii s rodinou velkou část roku žije.

Přesto, určitě se opět v jeho mysli usadí i otázka: Co kdybych byl v jiné stáji jediným lídrem na klasiky s všemožnou týmovou podporou? Neměl bych pak ještě větší úspěchy?

Pokud to nikdy nezkusí, může si to po kariéře vyčítat.

Pokud naopak přestoupí a poté neuspěje, asi by si vyčítal odchod z Quick-Stepu.

Velké dilema.

Mohl by se stát jasnou jedničkou pro kostky možná i ve Sky nebo Astaně. Tedy v bohatých stájích s mimořádně kvalitním zázemím, toužících vyhrávat na všech frontách, které však aktuálně vítězné typy na kostky nemají.

Nabízí se i mnohé další eventuality.

Musí zvážit pro a proti. Pečlivě sondovat za pomoci svého agenta terén, zjišťovat nabídky, probírat se jimi. Pak se rozhodnout.

Má na to zhruba tři a půl měsíce.

Cyklisté většinou chtějí mít smlouvy na další sezonu dohodnuté do druhého volného dne Tour. Na ní se hra o nové kontrakty často hraje nejintenzivněji.

Z tohoto pohledu by Zdeněk Štybar byl v případě svého startu ve Francii alespoň v epicentru dění.