Nemoci, řídká polévka, vši. Stoletá žena vzpomíná na lágr ve Svatavě

Na místě někdejšího koncentračního tábora ve Svatavě je dnes jen louka a památník. Před ním na dláždění stojí drobná stará žena. Opírá se o rámě své průvodkyně, rozhlíží se kolem, v očích se jí občas zalesknou slzy, ale přesto se stále usmívá. Vzpomíná na dobu před rokem 1945, kdy v tamním lágru nedobrovolně pobývala.

Žena, jejíž identita se v táboře změnila na číslo 51299, přijela z ukrajinského Lvova do německého Weidenu. Konalo se tu setkání bývalých vězňů tábora Flossenbürg, pod který svatavský tábor patřil. Letos se zde sešlo jen devět pamětníků a Iryna Shulová byla nejstarší. Přestože loni oslavila sté narozeniny, vydala se i do Svatavy, aby na vlastní oči viděla místo, kde nechala kus svého života.

Narodila se v červnu 1918 jako Iryna Mychailivna Benko v Przemyślu. Žila a pracovala ve Lvově. Pak přišla provokace v souvislosti s Ukrajinskou povstaleckou armádou. Zatkli ji přímo v práci. Na dny, které prožila ve vězení, vzpomíná nerada.

„Bili mě holemi, abych přiznala spolupráci, pak mne nechali hodiny stát na studené chodbě,“ říká stařenka.

Z vězení putovala do koncentračního tábora Flossenbürg, kde jí na předloktí vytetovali číslo 51299. Odtud ji po téměř dvou měsících přesunuli do Svatavy. To jí bylo šestadvacet let.

„Tady kde stojíme, přímo tady, stály baráky, ve kterých jsme bydleli. O kus dál byla nemocnice. Do bývalých přádelen, kde jsme vyráběly součástky pro letadla, jsme to měly asi kilometr,“ ukazuje směr, kterým se tehdy denně vydávala pracovat pro Říši.

Vzpomíná, jak dozorci každé ráno nahnali vězněné ženy na apelplac. Ještě byla tma, ale ony tam už musely stát a čekat. Pak dostaly hrnek náhražkové kávy, kousek chleba a šly do práce. Doprovázela je ozbrojená stráž se psy. V poledne jim dali talíř řídké polévky a zas pracovaly až do večera.

12 fotografií

„Když jsme odešly do továrny, prohledávali nám postele, jestli v nich nemáme něco schovaného. Ale bůh mne tehdy miloval, dělala jsem kontrolorku,“ říká žena, která ve Svatavě pobývala více než rok.

Když porovná vězení ve Lvově s podmínkami v lágru, jednoznačně vítězí koncentrák. „Ano, bylo to tady těžké, moc těžké, ale alespoň mne tady nebili. V neděli jsme v tamtom rybníčku praly prostěradla, aby nás nesežraly vši,“ dívá se směrem, kde je dnes mezi stromy jen zarostlá tůňka.

Iryna zažila i situace, kdy táborem procházely pochody smrti, pamatuje evakuaci tábora před postupující frontou. Tři dny ženy pochodovaly okolními lesy a nocovaly ve stodolách, než jejich stráž rozhodla o návratu zpět. Všude kolem už byly americké jednotky.

„Když jsme se vrátily, bylo jasné, že se Němci snažili zahladit stopy. Plot z ostnatého drátu nabitý elektřinou, už byl stržený, nemusely jsme pracovat. Ale také jsme neměly téměř žádné jídlo,“ vypráví žena.

U dveří měla válenky plné suchého chleba

Vzpomíná na americké vojáky, kteří tábor osvobodili. „Najednou se tu objevili, byli vysocí a tmaví, až jsme se lekly. Ale nakrmili nás, dostaly jsme dobrou hustou polévku a každá kus chleba,“ usmívá se při té vzpomínce Iryna. Pro mnohé ženy, které už nějaký čas hladověly, však náhlý dostatek jídla znamenal velké zdravotní problémy. 

Když si pak pro své vězeňkyně přijeli Rusové, Iryna věděla, že pokud by vyšlo najevo, že se v táboře octla kvůli spolupráci s ukrajinskými povstalci, čekal by ji nejspíš lágr na Sibiři. Proto se společně se dvěma dalšími ženami rozhodla z vlaku, který směřoval do Ruska, utéct. Nejprve se zbavily vězeňských hadrů a pak se rozdělily.

Iryna zamířila za svým otcem do Przemyślu. Využila toho, že policejní archiv ve Lvově za války lehl popelem a do svého životopisu uvedla, že pracovala jako totálně nasazená v Polsku. To ji zachránilo před internací na Sibiř. O koncentračním táboře pak mlčela dlouhá desetiletí i před svými dětmi. Ty se dozvěděly, proč má maminka u dveří vždy připravené válenky plné suchého chleba, až poté, co Ukrajina získala samostatnost.