Při zpětném pohledu je až s podivem, kolika kulturních akcí a událostí, na které sedí poněkud zprofanované označení kultovní, se Radomil Uhlíř účastnil, kolem kolika ve své době vysloveně kultovních sdružení se pohyboval.
Už v 80. letech patřil k divadlům takzvané Pražské pětky, důsledkem čehož získal jednu ze svých prvních nezapomenutelných roliček ve filmu Tomáše Vorla Pražská 5, kde si zahrál traktoristu ve sklepácké satirické povídce Na brigádě.
Ve Vorlových filmech se pak ostatně objevoval kontinuálně, generaci dnešních padesátníků nevymizí z hlavy jeho vyhazovač z diskotéky ve filmu Kouř s nesmrtelnou hláškou „Já ti říkám: je plno!“ Dohromady prošel zhruba třemi desítkami filmů, ve kterých většinou ztělesňoval malé, často i „němé“ role, vzhledem k fyziognomii se ale nikdy nedal přehlédnout.
Uhlíř byl ale i členem různých divadelních improvizačních sdružení, jako partnera pro své jevištní eskapády si jej zval například Jaroslav Dušek do Divadla Vizita. Absolutním Uhlířovým hereckým majstrštykem, na který pamětníci dodnes s obdivem vzpomínají, ovšem byla jeho hlavní role Ignácia Reillyho v dramatizaci románu Johna Kennedyho Toolea Spolčení hlupců v režii Jana Antonína Pitínského z první poloviny 90. let.
Tam se zdálo, jako by byla tato role napsána Uhlířovi přímo na jeho „nepřehlédnutelné“ tělo – a použijeme-li opět zmíněného přívlastku, ve své době byla tato představení skutečně kultovními podniky jisté části českého, hlavně pražského publika.
Doktor Konopný
Hlubší stopu než v české kinematografii a divadle ovšem zanechal Radomil Uhlíř bezpochyby na hudební scéně. Ve druhé polovině 80. let byl vokalistou skupiny Dvouletá fáma, která stylově navazovala na novou vlnu. Na přelomu 80. a 90. let pak patřil do nejbližšího okruhu (kultovního) hudebně-deklamátorského sdružení Ženy.
Improvizace, dadaisticky laděné texty a specifický způsob performance, to patřilo k Uhlířovu nejtrvalejšímu hudebnímu projektu, kterým byl personálně proměnlivý Kvartet dr. Konopného, kterým kromě jiných prošla i řada významných českých hudebních osobností, například kytaristé Joe Karafiát a Pavel Richter nebo saxofonista Jan Štolba.
Bizarní svět Uhlířových básní, které deklamoval do hudebních improvizací svých spoluhráčů, naznačují už jen názvy alb, která Kvartetu dr. Konopného vyšla: Skrývám se, ale nikdo mě nehledá a V kokonu svršků sám v lůžku, ale třeba i názvy řady písní typu Již se těším, jak vymydlen do hostince popílím nebo Vokalista tloušťkou maskuje svůj aristokratický původ.
Uhlířův básnický rukopis, jak je vidět, byl nesmírně hravý, (sebe)ironický, používal archaismů a neobvyklých slov. V posledních letech Radomil Uhlíř hudebně spolupracoval s další legendou české alternativy Mikolášem Chadimou a čím dál víc spěl od slovního vyjádření spíše k pojímání hlasu jako zdroje zvuku. I v tomto oboru ale zůstával svébytný, originální a velmi tvůrčí. Stejně jako ve výtvarné tvorbě, které se sice věnoval dlouhá léta, k vidění na výstavách ale bývala hlavně v poslední době.
Hvězda Trutnova
Početnou sortou hudbymilovných, kteří na Radomila Uhlíře nezapomenou, jsou také návštěvníci Open Air Music Festivalu v Trutnově. Zde řadu let Uhlíř působil jako konferenciér. Někdy ohlašoval hlavní hvězdy na velké scéně v amfiteátru Na Bojišti, jeho doménou ale bylo menší pódium, na kterém svým nezaměnitelným způsobem představoval méně známé účinkující, často hardcorové nebo metalové kapely, na druhé straně třeba i folkové písničkářky. Dlužno dodat, že jeho moderace byla někdy mnohem silnějším zážitkem než samotná produkce, jež po ní následovala.
Navzdory své bohémské pověsti se Radomil Uhlíř nijak výrazně neúčastnil bujarých muzikantských večírků v legendární trutnovské „backstagi“. Často posedával opodál a přemýšlel. Možná mu táhly hlavou verše nových básní...
