Mezi USA a Tureckem to vře. V celém příběhu jde o nejmodernější zbraně, velké peníze a také o možnou špionáž. V posledním dějství turecký prezident Recep Tayyip Erdogan poslal do USA svého zetě Berata Albayraka, aby odvrátil americké sankce proti své zemi. Albayrak se sice svěřil, že je optimistický, ale neuspěl.
Celý problém se dá jednoduše shrnout takto: Turecko chce nakoupit nejmodernější zbraně z Ruska i z USA. Jenže Američané se bojí, že se tak Rusové oklikou dostanou k tajemstvím, o která se Pentagon rozhodně dělit nechce. Nelibost vyvolává i fakt, že by ruský arzenál měl kupovat člen Severoatlantické aliance, kterou by to podle kritiků mohlo poškodit. Turecko to odmítá. Tvrdí, že chce nakupovat zbraně, kde si zamane, a že se chce „podívat“ na moderní technologie. A nepřímo naznačuje, že právě ty z ruské dílny jsou velmi dobré.
Co konkrétně si Ankara pořizuje? Nejmodernější z běžně používaných ruských kompletů proti raketám a letadlům známý jako S-400. Současně také 100 amerických letadel F-35, na jejichž výrobě se podílí. A právě tohle vadí Američanům – bojí se, že se S-400 „naučí“ důležité údaje o F-35 a hýčkané stroje se tak rychle dostanou do taktické nevýhody.
Vzhledem k napjatým vztahům mezi Ruskem a USA a vůbec celou Severoatlantickou aliancí by to znamenalo, že se tato data dostanou velmi snadno k protivníkovi. Logicky se totiž očekává, že na S-400 budou Turky zaškolovat ruští odborníci a software k systému dodá Moskva, kam „v protisměru“ poplynou příslušné údaje související s následným používáním.
Ankara sice nabídla, že S-400 nezačlení do svého integrovaného systému protiletadlové a protiraketové obrany a že komplety budou v rozdílných provinciích, ale i tak bude třeba, aby měly k dispozici údaje o amerických (respektive tureckých) F-35. Tohoto bodu se týká i zmíněná obava z „oslabení NATO“ – pokud se systém S-400 ocitne mimo alianční struktury, fakticky se sníží příspěvek Ankary ke společné obraně.
