Basketbalisté vzpomínali na půl století starý triumf v Poháru vítězů pohárů
Po padesáti letech od výhry ve finále Poháru vítězů pohárů se v Praze sešli basketbalisté Slavie VŠ Praha. Vzpomínali na jeden z největších triumfů tuzemského basketbalu, v němž předchůdci dnešního USK Praha tehdy ve Vídni udolali Dynamo Tbilisi. Necelý rok po okupaci Československa to brali i jako odvetu za ruské tanky.
"Dynamo Tbilisi bylo v té době mistrem Sovětského svazu, v kádru měli tři reprezentanty. Byl to úžasný pocit, protože vyhrát je vždycky krásné. A zvlášť když to bylo v tomhle finále," vzpomínal Jiří Zedníček, který rok před tím scházel v prohraném finále, které v Aténách sledovalo osmdesát tisíc diváků, kvůli zlomené noze, ale k triumfu přispěl dvaadvaceti body a byl nejlepším střelcem finále.
Utkání se mělo hrát ve Vídni v malé hale pro dva a půl tisíce diváků. "Jenže ta byla během hodiny vyprodaná, a tak utkání přeložili do větší, která měla kapacitu 10 tisíc. My jsme tam v podstatě hráli doma, protože tam byla spousta Čechů," vzpomínal Zedníček a vybavil si úsměvnou historku. "V Brně byl jeden fanoušek, pro kterého jsme byli úhlavní nepřátelé, a dával nám to při každém zápase dopít. Ale emigroval, byl ve Vídni na finále a po tomhle zápase mě nosil na ramenou. To bylo hodně legrační a krásné," vzpomněl hrdina finále.
Rozehrávač vítězů Jiří Ammer velký zájem fanoušků o finále spojil i s tehdejší situací v Československu: "V devětašedesátém roce byla hala vyprodaná okamžitě. Půlka lidí, která tou cestou šla do emigrace, se zkrátka přišla podívat,“ konstatoval se smíchem. „Vzhledem k tomu, že ten sport byl tehdy trochu jinde, my jsme se se všemi študáky z Prahy znali. Chodili nám fandit, my chodili na jiné sporty," vysvětloval vazby s fanoušky.
Vítězství v evropském poháru bylo obrovský úspěch. Podle Ammera je to ale vrchol pyramidy, kterou tvoří řada dalších nezapomenutelných momentů. "Myslím, že se musí naskládat mozaika. Je to zajímavé, ale myslím, že si víc vážíme výsledků, které byly předtím. Kdybychom tehdy hráli na neutrálních půdách, bylo by to jiné. Tady se to povedlo dotáhnout do konce," konstatoval.
Ke každému takovému úspěchu patří oslavy. Tehdejší vítězové Poháru vítězů pohárů však nemají moc na co vzpomínat. "My jsme jeli zpátky přes jižní Moravu a tam viděli rakouskou televizi, která ten zápas vysílala. Lidi nám mávali, a dokonce v jedné vsi byl přes silnici transparent, zastavili nás a dostali jsme do autobusu demižon. Tady v Praze už žádné uvítání nebylo. Proběhlo to možná i trošku cíleně mimo pozornost," vysvětluje Zedníček.
Celá úspěšná parta se pravidelně schází, ale v úterý to bylo výjimečné setkání – půl století poté.
