Jako mlha nad Čerchovem (vtipný lidový příměr) vleče se kauza ´Hitler je gentleman´ spojená s urputným hledáním článku téhož názvu, a tím pádem pokračuje vyhraněná kampaň vůči jedinci, jehož zmíněný text údajně před časem zaujal a uvízl mu ve fotografické paměti, zveřejněný prý ´někde vlevo dole´ na stránkách prvorepublikové politicko-kulturní revue Přítomnost.

Hledání článku, jehož autorem měl být přední publicista, spisovatel, dramatik a šéfredaktor zmíněného časopisu Ferdinand Peroutka, je už málem tak dlouhé a marné, jako čekání na Godota. Nenašli ho ani hradní pánové Ovčáček a Mynář, kteří si to vzali za své – mýlit se je prostě nejen lidské, ale i prezidentské. Leč snaha hledačů dosud nevyprchala, vždyť ´v luftu´ stále ještě poletuje slušná sumička jednoho sto tisíc korun českých.

Článek vzbudil velkou pozornost a stal se vděčným střelivem některých mediálních kanónů zacílených proti Hradu. Wikipedie v této souvislosti shrnuje: ´Hitler je gentleman´ měl být titulek článku, který podle nedoloženého tvrzení českého prezidentaMiloše Zemana uveřejnil novinář Ferdinand Peroutka v časopise Přítomnost v době vzrůstající moci nacistického Německa. Zeman toto tvrzení pronesl ve svém projevu 27. ledna2015 u příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi na konferenci Let My People Live!, a uvedl jej jako příklad údajné fascinace intelektuálů zrůdným učením. Tento výrok vzbudil rozhořčení mezi historiky a částí veřejnosti, kteří tvrdili, že Peroutka takový text nikdy nenapsal, a vyzvali Zemana k omluvě. I politik Petr Pithart se přidal na stranu přesvědčených pochybovačů: „Jeho jméno se v poslední době v médiích skloňuje častěji, než by se člověk nadál. Příčinou jest trvalá a podivná snaha hlavy státu vysokou prestiž této novinářské osobnosti zpochybnit.“ (Katolický týdeník 21/2015).

Sto tisíc za přelud z tiskařské černi

Mezitím – tak jak se kdysi davy mezinárodních dobrodruhů sjížděly v době zlaté horečky na Klondike – jali se jejich čeští následovníci pátrat v jednotlivých číslech zmíněné revue. Takhle narýžovat ze dne na den sto tisíc, kdo z vás by to měl… Dlouho se nedařilo, až v červnu 2015 ohlásila starostka městské části Praha 10 Radmila Kleslová, že v Čapkově vile (majetku městské části) nalezla fragment zvláštního vydání Přítomnosti, v němž se skutečně vlevo dole hledaný článek nacházel. Zpravodajský server Echo24 však hned uvedl, že se s nejvyšší pravděpodobností jedná o podvrh (časopis měl v té době jinou grafickou úpravu, neodpovídají ani použité znaky, v článku jsou překlepy, Peroutkovo jméno je zkomoleno). K autorství článku, navíc vytištěného na inkoustové tiskárně, se nakonec přihlásil literární kritik Jaromír Slomek z časopisu Týden, jenž se přiznal, že „cílem bylo pobavit kolegy novináře a vysmát se žertem této frašce, která už unavuje“. Žertýř však současně zapomněl dodat, kdo tu frašku ve skutečnosti vyvolal a už roky na pokračování přiživuje. (A navíc zbyla i aktuální otázka: už p. Slomek uhradil náklady na expertízu, jak to po něm měla starostka Kleslová požadovat? Nebo to byl taky jenom žert?)

Zmíněný článek, bezesporu vším tím kolem finančně nejvíc ceněný v celé historii čs. žurnalistiky, zatím nebyl nalezen. Neřešme, zda existuje či ne. Osobně bych se klidně klonil k tomu, že někde možná ano. Jednak mně imponuje až sloní paměť p. prezidenta, jednak mám své bohaté zkušenosti autora literatury faktu, jak obtížně se v záplavě tisku hledá konkrétní téma, natož ojedinělý článek. Nezapomeňme však (tak jak se to podařilo všem ´zlatokopům´ včetně otitulovaných), že Ferdinand Peroutka nepsal jenom do své Přítomnosti, ale pravidelně obsáhle publikoval i na stránkách Lidových novin, jejichž byl až do roku 1939 politickým komentátorem. Připomeňme si v této souvislosti rovněž skutečnost, že hlavní prvorepublikové novinové tituly měly denně minimálně tři mnohastránková vydání, ranní, polední a večerní, což v souhrnu celého onoho desetiletí představuje tisíce stran, neboli doslova hledání jehly v kupce sena. Něco o tom vím, strávil jsem jak v archívech, tak nad elektronickým zpracováním tisku stovky hodin. Někdy se šťastně objeví hledané, jindy zase náhodně nesprávné (viz zavádějící článek z Rudého práva z roku 1937) či naopak zajímavé nehledané, mnohdy však vůbec nic.

Zásadní otázka: mohl být Hitler gentlemanem?

Článek s tímto titulem, pokud tedy vůbec takový existuje, a jenž dnes zcela zbytečně rozdmychává vášně, ba dokonce ´vzbuzuje rozhořčení mezi historiky´ (poněkud neinformovanými a tím ve svém rozhořčení značně ukvapenými), načež následně zavdal důvod až k žalobám, vznikl někdy ve 30. letech XX. století, v době nástupu nacionálního socialismu a příchodu Hitlera k moci. Po dlouhých letech takové srovnání jako první použil ministr kultury Pavel Dostál v pořadu věnovanému sudetským Němcům (ČT 2002), když údajně citoval Peroutku: „Vždyť je to gentleman, určitě se domluvíme…“ Škoda, že neznáme jeho pramen, tehdy totiž nikdo neprotestoval. V souvislosti s prezidentem Zemanem je ovšem tento názorový konflikt pochopitelně zajímavější a významnější.

Jenže co se o budoucím vůdci německého národa tehdy vědělo? Mohl si o něm Peroutka zpoza hranic vůbec dovolit napsat, že je gentleman? Klidně mohl, aniž by to vůbec mělo nějaký zásadní význam, aniž by to dnes muselo někoho vzrušovat nebo směšně rozhořčovat a motivovat k podávání žaloby. Pro jakého mimořádného jedince je vůbec titul ´gentleman´ synonymem? Cožpak výhradně pro člověka charakterního a morálního, ve všem vzorného a tím všeobecně příkladného? Chyba lávky, ani encyklopedické prameny žádnou takovou charakteristiku nezdůrazňují. Starší Slovník cizích slov (1981) uvádí, že jde o „člověka povahově čestného, bezvadného zevnějšku a vybroušeného chování, příp. pána vůbec“, zatímco současná Wikipedie klade na ´gentlemana´ ještě menší nároky: „Muž z urozené rodiny nebo vyššího sociálního postavení, vybraného chování, chovající se zdvořile a čestně. Často je však za džentlmena označován i pouze společensky oděný muž, tedy ani urozený, ani zdvořilý, přičemž vznikají spory, zdali vůbec takto může být nazýván. Slovo podobného významu je kavalír.“ Nikde ani slůvkem zdůrazněno, že gentleman musí být právě ten, s nímž je možné se kdykoli na čemkoli domluvit, pravdomluvný, charakterní, držící slovo, noblesní, korektní, nezáludný, neagresívní a kdoví co ještě.

Jak tedy mohl nejen Ferdinand Peroutka, ale i téměř celá evropská veřejnost, vidět Hitlera v oněch letech nastupujícího nacismu? Dnes, díky desítkám dokumentů na téma Vůdce a Říše, jimiž nás každý týden zásobují televize, třeba mj. víme, že k ženám se choval zdvořile a vybraně – tedy jako gentleman, kavalír (určitě by se našel nějaký filmový záběr, jak ochotně pomáhá třeba pí Goebbelsové do kožichu; s tím by ale dnes asi narazil…). Byl vždy společensky oděný, v civilu či v uniformě – tedy jako gentleman. Vždyť sám novinář v knize Mluví k vám Ferdinand Peroutka, zachycující jeho rozhlasové projevy z 60. let, konstatuje, že „ve třicátých letech velké neštěstí bylo přivoděno tím, že značná část evropské diplomacie považovala Adolfa Hitlera koneckonců za gentlemana.“ Že by jenom diplomacie? A co významná část nejen levicové inteligence?

Temné stránky Hitlerova uvažování a jeho záměry tehdy sotva kdo tušil, klidně mohl být pro ostatní gentlemanem i nadále. Žádný nositel takového ´titulu´ totiž nebývá extraktem příkladných vlastností a činů, pro srovnání nemusíme chodit od Vůdce historicky příliš daleko: v týchž prvorepublikových časech byli v našich končinách vzorem gentlemanů doslova non plus ultra třeba herci Oldřich Nový či Hugo Haas. Ale že by příkladní ve všech směrech? Co to bohémství, milenky, promiskuita, alkohol, drogy?

Koncentráky ve slavnostních začátcích hitlerismu

Ponechme existenci článku ´Hitler je gentleman´ stranou, Ferdinand Peroutka ho zřejmě nenapsal. Každopádně – a to už je doloženo na jeho článcích – ho obdivoval. V jeho očích a následně i názorech byl nový říšský kancléř víc než jen zdvořilý a elegantní gentleman. Tak to cítil, tak to i psal, a to po celém období 30. let. Důkazů je víc a není třeba si v paměti pracně vybavovat, že byly zveřejněné někdy někde ´vlevo dole´, protože je mám před očima hned na několika stranách: myšlenky a názory významného novináře, připomenuté za čerstva po válce v týdeníku Tribuna. Kulturně –politickém, nikoli bulvárním.

Již v říjnu 1933, v době vzrůstající moci nacistického Německa, se Peroutka prezentoval mj. tímto názorem: „Hitlerismus je teprve ve slavnostních počátcích: skoro všechna životní vážnost ho teprve čeká a tak je možné, že se vyvine do zcela jiné podoby, než je ta, která nás nyní znepokojuje a že sám bude mít strachu dost.“ (!!!) Což nelze v takto formulované pokloně tušit obdiv? Co za ´slavnostní počátky hitlerismu´ vnímal Peroutka v roce, v němž už v březnu (tedy sedm měsíců před publikovanou myšlenkou) zahájily ´provoz´ první koncentrační tábory v Osthofenu, Oranienburgu či Dachau? V čem, podle velikána naší žurnalistiky, čekala hitlerismus ´skoro všechna životní vážnost´, do jaké ´zcela jiné podoby´ se s takovým koncentráčnickým ántré měl vyvinout?

A on se vyvíjel. Zdárně protože agresívně, za zmateného ustupování druhých. Peroutka se s touto celoevropskou poraženeckou taktikou, reprezentovanou politiky Daladierem, Chamberlainem a dalšími poseroutky zcela ztotožňuje, když 11. března 1936, pár dní po vojenském obsazení demilitarizovaného pásma Porýní, rozhodně hlásá: „Ať se dnes říká cokoli, s Německem se jednat bude. Bude se s ním jednat už proto, že s ním chce – docela rozumně podle našeho názoru – jednat Anglie.“ (Připomeňme si slova ministra Dostála: „Vždyť je to gentleman, určitě se domluvíme…“ )

A po týdnu (18. března) ještě ve výzvě neprotivit se Hitlerovi dokonce téměř kolaborantsky nabádá: „S německými snahami je možno vyrovnati se už jen jediným způsobem: smířiti se s nimi, nevrhati svět do těch zmatků, jež by byly nevyhnutelné, kdyby postup německé rovnoprávnosti měl být zadržen. Odmítnouti bez rozmýšlení německé nabídky – toť jako bez rozmýšlení ještě víc roztrhnouti Evropu a její bídu posunouti do řádu zkamenělin.“

V roce, kdy byl v rámci ´postupu německé rovnoprávnosti´ otevřen další pracovní tábor Sachsenhausen, Peroutka ve svých názorech pravé Hitlerovy cíle a záměry dál zpochybňuje, ba až bagatelizuje. Snad ho tenkrát dokonce považoval až za gentlemana světového formátu, přímo mírotvorce, jemuž je ze všeho nejodpornější válka. To když 15. dubna 1936 publikoval tyto řádky: „Někteří lidé myslí, že Hitlerův duch nedá se ukojit vůbec ničím jiným než válkou, a že povede válku jen proto, aby ji vedl. Že si ve válce, v zabíjení a mrzačení libuje jako pyroman v ohni. Že touží brodit se v krvi. Že je to něco jako vlkodlak, jako Nero. Netřeba si dělat iluse o dnešním Německu, ale přece můžeme vědět, že by Hitler, kdyby byl takový, seděl spíš v blázinci než na prvním místě Říše. Můžeme jej pochopiti, i když ho nebudeme pokládat za nenormálního. Je první omyl mysliti si, že Hitler zahájil své velké zbrojení od samého začátku s tím úmyslem, že povede válku děj se co děj. Svět přece jen není tak blbý.“ A Hitler je gentleman…

Zrození Vůdce národů

Bůhvíjakým vizionářem tedy Peroutka nebyl. Prý je všechno omyl, žádné zabíjení a mrzačení není na obzoru, žádné vlkodlačí cenění tesáků, žádný neukojený Nero, žádné roztržení Evropy. Hitlera a jeho velké zbrojení je pouze třeba pochopit, válka v žádném případě nehrozí. A tak snad jedině zmínka o blázinci sedí, i když myšlena jinak. Hitlerovi je nutno dál ustupovat, s nacistickými snahami je třeba se smířit, a on k tomu ve svých článcích nabádal. Jak daleko je odtud k (Wikipedií připomenuté) ´fascinaci intelektuálů zrůdným učením´? Intelektuálů představovaným i předním novinářem? (Petr Pithart: „Mezi prvorepublikovými žurnalisty byl první mezi rovnými.“)

V měsících, když už zcela jasně sílila hrozba nacistické expanze, kdy vůči ní narůstal odpor i v čs. společnosti, Peroutka 6. ledna 1937 ještě víc šlape na brzdu: „Musíme teď i svou vnitřní politiku vésti tak, aby nedávala záminku zahraničnímu dobyvateli. Musíme si ve sporech, ke kterým nemáme chuť, ukládati mnohem víc zdrženlivosti, než bychom museli v časech normálních. Musíme snad i odložiti i některý spravedlivý boj.“ Co jiného v tom vidět, než poraženectví, ne-li dokonce doporučení k poraženectví? Opak si však mysleli naši občané, pro něž se zanedlouho stal celostátní X. Všesokolský slet mohutnou demonstrací odhodlání spravedlivý boj i přes oběti rozhodně vést a republiku ubránit.

Čas dál plynul a hitlerismus se po ´slavnostním počátku´ zdárně rozpínal za potlesku Mussoliniho a pokračujícího pasívního přihlížení zbytku Evropy. Bez odporu či pouhého protestu přibyly další neblaze proslulé tábory Sachsenhausen (1936), Buchenwald (1937), Mauthausen a Flossenbürg (1938), až to mocnosti v září 1938 v Mnichově vzdaly definitivně a ´evropskému míru´ obětovaly čs. pohraničí.

Jenže ani poté se Hitler nezastavil. Datum 15. březen 1939 patří k nejtragičtějším v naší historii. Pět týdnů po německé okupaci, když už se nad Pražským hradem třepotal hákový kříž, Peroutka 26. dubna (obdivně?) konstatuje: „Německý vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa se stává vůdce národů.“ Těžko v tom hledat nějaký jiný smysl.V novinářových očích a v jeho přesvědčení se prostě Adolf Hitler nestal bezohledným okupantem, ale naopak samozvaným vůdcem národů, též českého, moravského a slezského. Právě těch národů, jež poté ´do zcela jiné podoby´ vyvíjející se hitlerismus krutě porobil, připravil o vlast, svobodu, suverenitu, o tisíce spoluobčanů.

Slovní hrátky politického komentátora?

Ale co z toho vysloveného a publikovaného bylo myšleno vážně, a co ne? O Peroutkovi jako autoru se uvádí, že často rád psal v jinotajích (viz třeba článek Dynamický život z roku 1939 k Hitlerovým padesátinám). Je to ovšem poněkud divné, když se přední publicista, zvláště politický, považovaný za hlas a snad i svědomí národa,nevyjadřuje k tragické celospolečenské situaci přímo a otevřeně. Možná se najde nějaký obhájce, jenž bude i tyto připomenuté texty vydávat za jinotaj, za ironizování, jež bylo zamýšlené právě naopak.(Tomáš Novosad, soudce Městského soudu v Praze: „Není zcela vyloučeno, že Hitlerovy mnohé úspěchy jsou Peroutkou vypočítávány s určitou ironií, ovšem to je jen jeden a nejistý z více možných výkladů.“) Dobrá, potom ovšem totéž musí platit i pro nenalezený článek ´Hitler je gentleman´.

A Wikipedie dodává: „Vzhledem k (z dnešního pohledu) poněkud smířlivému pohledu autora na předválečné Německo se někteří snaží interpretovat Peroutkovy citace z předválečných článků jako proněmecké – zejména jeho články z roku 1938. Peroutka však ihned po válce tyto útoky opakovaně odsoudil a proněmecký výklad svých článků odmítl.“ Bodejť ne.Jenže co články předcházející, co defétistická výzva již z roku 1936: „S německými snahami je možno vyrovnati se už jen jediným způsobem: smířiti se s nimi.“? A zřejmě hned po okupaci dobrovolně položit hlavu na špalek, pankrácká sekyrárna bude už co nevidět k dispozici…

Pravděpodobně neexistující článek se zcela nevýznamným titulem, přesto stotisícovým nálezným, patří již několik let ke šlágrům mediální scény a záminkou k nekončícím rozhořčeným protestům především intelektuálů (zajímavé srovnání: vzhledem k nástupu nacismu se v tehdejší krizové situaci hovořilo právě o selhání intelektuálů). Soudce Tomáš Novosad při zdůvodnění rozsudku jasně mj. konstatoval: „Peroutka byl fascinován nacismem i osobou Adolfa Hitlera jako pohledem kobry.“ Význam slova ´fascinace´ je přitom jasný: okouzlení, omámení (Slovník cizích slov), neodolatelná přitažlivost, kterou vyzařují určité osoby, což jim umožňuje ovlivňovat ostatní (webová definice). To vše rozhodně více v pozitivním smyslu.

A když už jsme u Hitlerova gentlemanství – co samotný Peroutka?

Co se týká oblečení, pokud můžeme z dochovaných fotografií soudit, vždy elegantní: v saku, košili s kravatou a s nezbytnou lulkou. Zato jeho vztah k ženám nic moc: s první manželkou se rozvedl, aniž s ní vůbec někdy žil, ke druhé, vážně nemocné, si pořídil o 27 let mladší milenku v osobě své sekretářky Jaroslavy Fenclové (načež následky nemanželského vztahu řešil v Londýně potrat, na který se budoucímu ´nevhodnému otci´ museli složit tam žijící Češi). Tu si vzal, jako třetí v pořadí, až po letech v USA, ale časem taky žádný med: „Dlouho jsem netušila, že trpí depresemi. Nakonec se mnou přestal mluvit. Nejdřív mi to bylo líto, pak jsem dostala vztek. Nechceš mluvit? Nebudeme, řekla jsem si. Abych měla nějaký lidský kontakt, chodila jsem si povídat s řezníkem a trafikantkou. Mlčení jsme přerušili, až když onemocněl rakovinou plic. To už ale bylo marné…“ (rozhovor se Slávkou Peroutkovou, Lidovky 13. srpna 2017)

A ještě jedna vzpomínka na toto téma: „Je velice hezké, že se vnučka Ferdinanda Peroutky tak zastává svého dědečka. Zvláště když ho vlastně vůbec neznala… Stačí si přečíst knížku Třetí ženou svého muže, kterou napsala třetí manželka Slávka, aby bylo jasné, že s morálkou si hlavu nelámal. Z knížky vyplývá, že byl velký bohém a taky cholerik. Díky své povaze se brzy neshodl ani s pracovníky Svobodné Evropy, ani s emigranty, kteří se mu snažili pomoci. Se svou třetí ženou žili jen tak-tak. Když zemřel, octla se Slávka Peroutková bez prostředků. Jestlipak si jeho vnučka přečetla cokoli od svého dědečka, nebo o něm? (Mladá fronta Dnes 7. března 2016)

Minimálně v civilním, ale zřejmě i v profesním životě tedy bůhvíjakým vzorem nebyl. Dnes si ovšem libovolná skupina občanů může kdykoli založit jakékoli sdružení, pojmenovat ho po kom chce a oceňovat jeho jménem a dle vlastních kritérií (údajně je jejich cena pro domácí žurnalisty tou nejvýznamnější) koho je libo. Což také Sdružení Ferdinanda Peroutky léta pilně činí. Jistě, byl i navzdory mnohému připomenutému významným českým novinářem a spisovatelem. Ale že by zcela nezpochybnitelným příkladem? Ani tím tuctovým gentlemanem ne. Ovšem co je ´gentlemanství´? Nic, téměř prázdný pojem. Oháněl se snad něčím tak všedním byť jediný z našich loňských prezidentských kandidátů? Tzv. gentlemani totiž morálku ani etiku příliš neřeší.

Omluvme se a odpusťme si

Museli bychom asi žít v jiných končinách, abychom se jednou dočkali nějakého rozumného konce této záměrně vyfabrikované a pečlivě přiživované aféry. Česko-moravsko-slezské dubové palice, podávající žalobu kvůli každému prdu, nerady přiznávají porážku. Co to však, jednou provždy, vyřešit sérií omluv? Pokusím se je navrhnout:

Prezident České republiky Miloš Zeman by se měl našim národům omluvit, že měl kdysi vidění jakéhosi článku (jehož obsah nikdo nezná) opatřeného zcela nedůležitým titulem ´Hitler je gentleman´, jenž tím přitom nechtěně vůči sobě nastartoval další z kampaní, urputně na několika frontách vedené. Ex-premiér Petr Pithart by se v té souvislosti měl omluvit za tvrzení, že ze strany prezidenta šlo o „trvalou a podivnou snahu zpochybnit vysokou prestiž jedné novinářské osobnosti“, protože jako právník ničím nedokázal jakoukoli trvalost (= neustálost, neukončenost v čase), ani zpochybnění (= uvedení v pochybnost, ohrožení výlučné či privilegované morální pozice) zmíněné prezidentovy aktivity.

Členové dobrovolného občanského Sdružení Ferdinanda Peroutky, s významným podílem jeho nepřímých potomků (neteř, pravnuk, synovec), by se měli omluvit za vyvolání celospolečenské hysterie, s níž skočili na špek zavěšený ´někde vlevo dole´ a poté (aniž by se alespoň rámcově seznámili se silně kontroverzními názory svého patrona a současně si tím osvěžili platnost přísloví ´Není všechno zlato, co se třpytí´) otevřeným dopisem vyžadovali po prezidentu republiky omluvu za ´nehoráznou urážku´ onoho jednoho z nejvýznamnějších českých novinářů.

Soudní orgány by se měly omluvit za dezinformace, kterých se ve svých výrocích dopustily. Mj. když Odvolací soud přikázal Kanceláři prezidenta republiky, aby se jménem České republiky omluvila vnučce Ferdinanda Peroutky za to, že Peroutkovi nepravdivě přisoudila autorství článku ´Hitler je gentleman´ (článku, který nikdo neviděl, natož četl!) a rovněž za ´dehonestující výroky´, které ovšem historie a archívy zcela zpochybňují.

Konečně smutná hlavní postava této frašky (termín novináře Slomka), rozhořčená vnučka Terezie Dražanová-Kaslová, jež využívá všeho kolem ke svému profesnímu i politickému zviditelnění (i to by stálo za omluvu), by měla, vedle automatického stažení žaloby na prezidenta Zemana, převzít morální odpovědnost za konstatování svého praotce, že Hitler se po 15. březnu 1939 stal z vůdce jednoho národa vůdcem národů dalších. Měla by se veřejně omluvit alespoň tisícům českých, moravských a slezských rodin, jimž Peroutkou veřejně nabídnutý Vůdce tragicky poznamenal celý život.

Doslov s překvapením

Směšné přetahování o význam jednoho slova se prvoplánově týká především prezidenta republiky, jenž je v této souvislosti nezanedbatelnou částí naší mediální scény bezprecedentně zahrnován urážkami od lháře (zmíněný článek neexistuje) přes senila (nemůže si vzpomenout, kde ho viděl) až k těm těžko publikovatelným, aniž by dostal prostor se hájit. Je mně, jako novináři starší generace, hysterické tažení některých současných představitelů této profese odporné (podobné se totiž z nejrůznějších důvodů může přihodit jakémukoli obyčejnému občanu), proto jsem se rozhodl zjištěné informace dát v první řadě k dispozici těm, kteří se tak odhodlaně bijí na prezidentově straně.

Dopadl jsem ovšem jako ti u Chlumce. Jiří Ovčáček, ředitel Tiskového odboru a tiskový mluvčí prezidenta republiky, moji nabídku – a to až po urgencích – odbyl poněkud zmateně a bez dalšího zájmu: „Vaše maily jsem samozřejmě zaznamenal. Jde o problematiku, o kterou se zajímám. Za Vaše podněty Vám děkuji.“ Vratislav Mynář ze svého piedestalu vedoucího Kanceláře prezidenta republiky pro jistotu neodpověděl vůbec. A konečně z televize Jaromíra Soukupa, osobního přítele Miloše Zemana, mně sdělili, že „informace ke zmiňovanému tématu se nám dramaturgicky moc nehodí do programu.“

A tak už mě závěrem napadla jenom překvapivá a provokativní otázka: o co těmto třem pánům vlastně v celé frašce ve skutečnosti jde?