"Kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti," stojí v trestním zákoníku v odstavci o šíření poplašné zprávy. Stačí tento odstavec jako prevence proti nepravdivým zprávám, jak je známe dnes (tedy šířené v online prostoru na sociálních sítích, dezinformačních serverech, hromadných emailech…)?
Tato skutková podstata dopadá například na nepravdivá hlášení bombových útoků na školách, na zprávy o šíření infekčních chorob a podobně. Pokud tedy máme informaci, že se šíří virus HIV a přenáší ho určitá etnická skupina, pak ano - je to poplašná zpráva, není pravdivá a vzbuzuje obavy o život. Nejsou to ale klasické fake news, o kterých se teď velmi často mluví.
S tímto typem fake news český právní systém také dokáže pracovat?
Myslím, že náš právní systém je založený na tom, že nemusíme mít kazuistický paragraf na všechno, abychom pokryli trestnou činnost. Ochranu máme, je jen otázka, jak ji využít.
Takže s tím, jak se vyvíjí technologické možnosti, drží krok i naše judikatura? Dokáže se ve své současné podobě adaptovat na novou dobu?
Určitě ano. Vždy je to otázka výkladu. Pomohly by také civilní hromadné žaloby, které nemáme, ty by třeba vyřešily procesní aspekt.
Jak se příjemce může ochránit, pokud uvidí nějakou prokazatelně nepravdivou zprávu?
Jak by se ochránil od čtení nepravd nebo čtení nepravd o sobě?
Obojí, tak to pojďme rozdělit. Co dělat, abychom si o sobě nemuseli číst nepravdy?
Když o sobě čtu něco, co není pravdivé, mám spoustu možností. Můžu užít žalobu na ochranu osobnosti nebo podat trestní oznámení pro pomluvu, zásah do cizích práv, pro stalking… Tady se tedy jednoznačně bránit můžu.
A obecně čtení nepravdy?
Nemůžu se bránit třeba zprávě, že tání ledovců je normální a klimatické změny s tím nic společného nemají. Koho bych zažalovala a jak bych to dokázala? Soud nebude prokazovat věci, na které má tisíc lidí různý názor. Tyto dezinformace není lehké zastavit.
Takže neexistuje nic, co můžu udělat, když například politik popírá klimatické změny, které jsou vědecky prokázané? Takový člověk má přece ve společnosti velký vliv.
Nic. Existuje svoboda projevu a každý má právo na projevení svého názoru. Je jen otázka, z jaké pozice a v jaké formě to sdělujete - jestli jako názor, nebo jako fakt. Otázkou je, jestli by měl vlivný člověk nést větší zodpovědnost za to, co pronáší. Právě na to se hodí třeba zmiňované hromadné žaloby - pak už záleží na soudech, jak se k tomu postaví.
Ve Francii poslanci v listopadu schválili dva zákony, díky kterým se mohou nově kandidáti či politické strany bránit u soudu proti šíření falešných informací ve zrychleném řízení. Pokud jsou informace šířeny úmyslně, masivně a mají potenciál ovlivnit výsledek voleb, soudce může poskytovateli obsahu zakázat přístup k prokázaným falešným zprávám. Mělo by smysl zavést toto i v České republice?
Ne. Jestliže se nějaká strana cítí dotčena kampaní jiné strany, máme zákony, které to řeší. Vezměte si poslední prezidentskou kampaň nebo tu do poslanecké sněmovny. Všichni měli možnost bránit se útokům na ně samotné.
To ano. Jde mi ale především o rychlost - když se pravda prokáže až po konci voleb, kdy už jsou karty rozdané, je přece pozdě.
Máme institut předběžného opatření, zde je povinnost rozhodnout do sedmi dnů. Nicméně o tom, jestli je něco pravda nebo ne, by měl rozhodovat soud, zrychlená řízení mohou být lehce zneužitelná. Co když někdo podá deset takových žalob ve zrychleném řízení? To by mohlo zvýhodnit velké strany oproti malým.
Eva Ondřejová
Právnička Eva Ondřejová patří mezi přední odborníky v oblasti ochrany osobnosti, mediálního a rodinného práva. Studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, na londýnské univerzitě Queen Mary a University of London. V roce 2013 získala ocenění Talent roku v právnické soutěži Právník roku. Během své praxe zastupovala největší české vydavatelské domy a také britské The Times, The Express a Channel 5. V současnosti mimo jiné spolupracuje s Právnickou fakultou UK, vyučuje Autorské a mediální právo na Vysoké škole finanční a správní, publikuje v odborných právních časopisech a na svých blozích.
Žalovat Facebook
Jak hodnotíte návrh zákona skupiny několika poslanců napříč celým politickým spektrem v čele s Václavem Klausem mladším, podle kterého by mohl být potrestaný provozovatel a správce sociálních sítí za neoprávněné mazání příspěvků?
To vnímám kladně.
Myslíte, že žaloba na firmu, jakou je kupříkladu Facebook, je vymahatelná?
Ono to přeci nefunguje z obou stran. Některé věci třeba zase nemažou. Třeba teď se už půl roku nemůžu domoct vymazání jedné stránky, která má za cíl dehonestovat a profesně zničit člověka a je na ní jedna vulgarita za druhou. Facebook stále tvrdí, že dokud nemá rozhodnutí soudu, nemůže nic udělat.
Podle mého názoru vlastníci sociálních sítí nekonají, když mají konat, a zároveň konají, když nemají. Kde je ta hranice? To musí rozhodovat soud. Nicméně na to nepotřebujeme nový zákon.
Ale uvedený návrh zákona chce mazání zakázat.
Jde ale o to, že evidentně mažou něco, co lidé nahlásí jako závadný kontext, který ale závadný být nemusí. Já pak mám tu zkušenost obrácenou, kdy dehonestace zůstávají. Sociální média mají v tuto chvíli velkou sílu a malou odpovědnost. Určitě je dobré, aby provozovatelé měli jasná a vymahatelná pravidla. Což je pojištěné skrz ochranu osobnosti. Teď jen musíme začít Facebook žalovat.
Takže by se podle vás mělo specifikovat to, co se mazat má a co ne?
Přesně tak. Mně se třeba nemusí líbit, co říká Václav Klaus mladší, ale proč by mu někdo měl mazat příspěvek, když v něm není nic protiprávního?
Pomalý systém
Řekněme tedy, že teď vidíme v online diskuzi komentář, který je v rozporu se zákonem, je výhružný nebo nabádá k trestnému činu. Co můžeme jako občané dělat? Zavolat na policii?
Policie se tím zabývat nebude, to vám řeknu prakticky. Samozřejmě, pokud jde o podněcování k vraždě nebo ke znásilnění, pak ano, to začnou něco dělat. Ale pomluvy, stalking a vulgarity? Ty pro ně nejsou vůbec nic. Místo aby zjišťovali třeba IP adresy, trvá jim to rok, než se vůbec obrátí na Facebook s dotazem, kdo je administrátorem stránky. Je to velký kolos, ale nemyslím si, že to vyřešíme zákony. Ty už máme.
Je tedy potřeba zrychlit systém?
Přesně tak. Měl by tu rychle fungovat soud a policie by měla být vhodněji obeznámena - pořád totiž mají vidění jen v kategoriích krádež, loupež, přepadení, podvod… - ale vůbec se nezabývají trestnými činy, které se dějí v online světě. Kdyby se lidé chovali tak, jako deklarují na internetu, určitě by byli zadrženi a skončili ve vazbě.
Nepotřebujeme-li nové zákony, kdo je tím, který má v pravomoci, laicky řečeno, popohnat policii?
Celý systém. Problém vězí jak v pomalém soudnictví, tak v byrokracii policie. U nás trvají trestní řízení dlouho. Soudy konají za rok, za dva.
Nejsem ale vůbec skeptická. Určitě máme kvalitní legislativu, jenom je potřeba jí vymáhat a upozorňovat, že v online světě se dějí stejné zločiny, jako v tom reálném. Nemůžeme však přijmout zákon, který by byl arbitrem toho, co je a není korektní.
Nepomohla by tu kupříkladu větší spolupráce s ostatními členy Evropské unie? Narážím na to, zda má smysl před rokem ustanovená expertní komise pro řešení fake news.
Evropská unie je složena ze států, které mají dlouhou historii a každý je úplně jiný. Nedokážu si představit, že by mělo docházet ke kontrole nadstátní. Mělo by se jednat o kontrolu vnitrostátní, která rozumí svým občanům a celé zemi. Na druhou stranu, určitou "nadstátní kontrolou" je zmiňovaný Evropský soud pro lidská práva a ten ve vztahu ke svobodě projevu, práv na informace… poměrně jednoznačně judikaturu sjednocuje.
