Připusťme si to. Mobilní hry mají špatnou pověst a ve stavu, v němž v současnosti jsou, nemají moc vyhlídek na lepší budoucnost. Na samém počátku totiž stojí spor mezi běžnými hráči, kteří se stále ještě nenaučili za mobilní hry platit stejně, jako za „velké tituly“, a jejich autory, kteří si přejí být za svou práci adekvátně ohodnoceni.
Výsledkem tak je na první pohled přijatelný kompromis: hru si můžete stáhnout a hrát zdarma, ale abyste si ji užili skutečně naplno, zaplaťte. Teď ovšem nechceme házet do jednoho pytle všechny mobilní hry s přístupem zdarma. Najdou se samozřejmě tituly, které vám za peníze odemknou pouze bonusy bez vlivu na samotnou hratelnost. Teď se chceme zaměřit na skupinu titulů, které si sice stáhnete a hrajete zdarma, jenže bez placení je to jedno velké utrpení.
Zaplať, nebo ti uškrtíme kouzelníka
Začněme titulem z relativně nedávné doby: Harry Potter Hogwarts Mystery. Na první pohled jde o nápad, který si příznivci kouzelnického světa od J. K. Rowlingové přáli už dlouho. Hra se totiž točí okolo vámi vytvořené postavy, kterou provázíte celými sedmi roky studia na kouzelnické škole. Skvělý nápad je však od základů zadupán do země poplatky a taktikami, kterými vývojář prakticky naléhá na hráče, aby vytáhli kreditní kartu.
Jeden příklad za všechny: vaše postava se dostane do úzkých, když ji polapí nebezpečná květina Ďáblovo osidlo a svými šlahouny začne škrtit. Abyste se dostali z této nebezpečné situace, musíte použít energii, které máte omezené množství. Jenže to je přesně ten moment, kdy vám hra dá najevo, že zásoba této herní „suroviny“ není bezedná, a během trýznění vaší postavy v poměrně vypjaté situaci se objeví hlášení, které by se dalo vyložit jako „ouha, pokud chceš osvobodit svého avatara rychle, zaplať.“
Samozřejmě, že se dá z této situace vybruslit i bez placení, ale musíte počkat. A zatímco se tak váš malý kouzelník zmítá a dusí šlahouny zákeřné rostliny, vám nezbývá než hru na chvíli vypnout a vrátit se později, kdy se energie postupně doplní sama. Přesně tato část hry vynesla Hogwarts Mystery poměrně nechvalnou pověst a stala se terčem posměchu.
Poplatky ve výše zmíněné hře jsou všudypřítomné a pokud se chcete plynule posouvat příběhem, musíte platit a platit. Někdo dokonce propočítal, že pokud byste chtěli hrát hru bez vyrušování, bude vás dokupování energie za herní měnu stát neuvěřitelných 50 dolarů na hodinu, tedy asi 1 135 korun. To je cena, za kterou si jednorázově můžete pořídit nové „velké“ tituly pro počítače a herní konzole a hrát je jak dlouho chcete.
Bez peněz do jeskyně nelez
Zcela čerstvým přírůstkem do rodiny her s až otravnými mikrotransakcemi je Elder Scrolls Blades. Ten se zapsal do povědomí jindy nadšených příznivců této legendární herní série svým systémem otevírání truhel. V normální RPG hře platí to, že splníte misi a dostanete odměnu. V Blades pouze během plnění úkolů sbíráte truhly. Čím lepší truhla, tím déle musíte počkat, než se otevře. A navíc je strop na množství, kolik truhel můžete najednou v inventáři mít.
Hráče tak logicky vytáčí, že splní misi a pak ještě musí počkat, než za ní dostanou nějakou odměnu. Blades samozřejmě není prvním titulem, který zkouší podobný koncept, vybavujeme si třeba také celkem populární Golf Battle, kde to funguje víceméně totožně: odehrajte zápas, a když se vám povede umístit na prvních příčkách, dostanete truhlu. Ta se stejně jako v Blades musí odemknout buď herní měnou za reálně peníze nebo čekáním.
Jedna truhla vám samozřejmě ve většině případů nevystačí ani na drobný postup hrou, musíte otevírat jednu za druhou a s postupem času se obtížnost hry zvyšuje, ale truhel je pořád stejně a je potřeba čím dál víc vylepšení, které se v truhlách nalézají. Hraní je tak ve výsledku jen jedno dlouhé čekání na to, kdy se konečně otevře další truhla. Tedy pokud nechcete zaplatit.
V takových situacích si říkáme, že jsou tituly vlastně spíše takovou demoverzí, která vám umožňuje prozkoumat jen omezený prostor z celkového herního obsahu. Ano, někdo namítá že se do závěrečných fází hry dá dostat i bez placení, ale chce to skutečně pořádnou dávku trpělivosti a odhodlání. A v takovém případě se tak z hraní stává spíše práce, povinnost.
Lov na velrybu
Cílem autorů takových her však není až tak přimět běžného hráče, aby si zaplatil těch několik drobností, které mu brání v postupu ve chvíli, kdy zrovna má na hraní více času. Většina her s mikrotransakcemi, a to nejenom ve světě mobilních her, ale obecně celém herním průmyslu, totiž loví takzvané velryby: hráče, kteří do hry investují až nepředstavitelné částky peněz.
Příkladem jsou třeba streameři (lidé hrající hry na internetu v přímém přenosu) populární karetní hry Hearthstone. Ti jsou schopní při startu nového rozšíření nakoupit třeba i víc než tisíc virtuálních balíčků karet, přičemž cena za takové množství herních kartiček se pohybuje v řádu desítek tisíc korun. Ano, někdo je dostane zdarma přímo od vývojáře jako součást propagace hry, ale takoví nejsou zdaleka všichni.
Výsledkem je, že „velryba“ fakticky zaplatí svou velkorysostí za mnoho ostatních hráčů, kteří naopak nikdy autorům hry peníze nepošlou. Je běžné, že několik takových „velryb“ je pro autory her hlavním způsobem obživy a běžní hráči vlastně z hlediska ziskovosti hry moc důležití nejsou. Proto se v mnoha hrách nacházejí možnosti nákupu herních předmětů, které se zdají až nesmyslně vysoké. Většina lidí si hromadu herních drahokamů v hodnotě 2,5 tisíce korun nikdy nekoupí, ovšem stačí jen pár takových nákupů od „velryby“ a tato možnost našla svůj smysl.
Přesně takoví hráči pak jdou na ruku autorům Blades nebo Hogwarts Mystery. Někdo si totiž zcela jistě platí přehnaně vysoké částky, aby mohl proplout hrou a nezdržovat se čekáním na otevření truhly nebo dobití energie, a to stačí autorům hry na to, aby dostali za svou práci zaplaceno. O to tu totiž jde především.
Nekonečná spirála
Pointa celé situace je v tom, že herní vývojáři by měli dostat za svou práci zaplaceno, a to i přesto, že vám nabídli svůj výrobek v podstatě zdarma. Zkrátka se našel způsob, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Problém je ovšem v tom, že čím víc se mobilní hry orientují na profit z několika mála uživatelů, kteří po nich hází doslova balíky peněz, tím více se zapomíná na běžného hráče.
Toho, který by sice mohl zaplatit, ale rozhodně ne tisíce korun a ještě k tomu pravidelně. Mobilní hry si ovšem už od začátku pěstovaly trochu jinou identitu než ty z PC a konzolí, a výsledkem tak je, že je i hráči vnímají jinak: jako hříčky, u kterých si jen krátí čas v autobuse. V takovém případě přece nemá smysl za ně platit tolik jako za titul na herní konzoli s úchvatnou grafikou, obrovským otevřeným světem a dechberoucím příběhem.
Vzniká tak v podstatě spirála, ve které se běžní hráči utvrzují v tom, že mobilní hry nedosahují svými kvalitami těm velkým už jenom proto, že v nich číhají poplatky na každém rohu a hratelnost je kvůli nim na druhé koleji. Autoři na to zase reagují čím dál troufalejšími způsoby, jak z lidí vytáhnout peníze a přilákat si k sobě co nejvíce „velryb“ s bezednými bankovními konty. A tak pořád dokola.
Ještě nějakou dobu se to pravděpodobně nezmění. Na mobilech totiž trávíme pořád víc a víc času, ale zároveň je hraní na mobilu synonymem pro krátkodobé rozptýlení než pro skutečnou volnočasovou aktivitu, podobně jako třeba hraní na herní konzoli. Dokud nebude způsob, jak z mobilních hráčů spolehlivě dostat peníze bez ohledu na to, zda jsou připraveni utratit 50 korun nebo 5 tisíc, situace se nezlepší.
