Římskokatolická farnost, které kostel patří, začala obnovu naplno loni, zedníci dosud opravili zhruba čtyřicet procent oprýskané fasády. Při tom vyměňují i některá okna. Ta největší - ve druhém patře nejoriginálnější stavby Jana Blažeje Santiniho-Aichla - jsou o více než metr delší, než byla zhruba posledních sto let.
„Nejvýše položené okenní otvory byly po vybourání druhotných parapetů znovu zaskleny klasickou technologií plástvové vitráže s využitím originálních nosných rámů, které se dochovaly téměř nedotčené,“ popisuje technický koordinátor prací František Laštovička.
Čtyři z deseti velkých katedrálních oken už jsou hotová. „Dřevěné rámy z dalších dvou oken už jsou venku, vzali jsme si rozměry,“ říká umělecký sklenář a restaurátor Petr Švamberg, který na Zelené hoře pracuje se svým synem Petrem.
Fotogalerie |
Všechno se pak odehrává v jejich táborské dílně, zatímco původní rámy projdou rukama kovářů.
Sklenáři se pak vrátí s hotovými „plástvemi“. „Spodní tabuli posadíme na nerezové železo. Šestihrany jsou všude stejné, mají průměr patnáct centimetrů,“ popisuje Švamberg.
Oka a kolíčky, žádné drátky
„Určíme si začátek a skládáme tabulky vedle sebe, zasazujeme je do olověných profilů ve tvaru písmene H. Tam, kde je kování, je mezi sklíčky mezera. Ale šestihrany na sebe navazují a vypadají, jako by šlo o jednu tabulku,“ zmiňuje postup, za kterým je spousta měření a zkušeností.
Plástve se pak překrývají kovanými plechy. „Ty původní se nedochovaly. Na místě se pasují, přijdou k nim oka a kolíčky, dělá se to bez pomoci drátků, což je systém zachovaný z historických oken. Nesmí se hýbat ve větru, který tady hodně fouká,“ zmiňuje. Na závěr olověný profil ještě za studena pocínují.
Okna na Zelené hoře nyní dostávají podobu, kterou získala v době, kdy se kostel ve tvaru hvězdy stavěl. Letos v srpnu to bude už tři sta let, co stavba díky spolupráci opata žďárského cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy a architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla začala růst. Stalo se tak ještě předtím, než byl Jan Nepomucký v roce 1729 svatořečen.
Návrat ke kořenům kvituje i památkář Pavel Jerie, který na tuto národní kulturní památku dlouhé roky dohlíží. „Přesně víme, jak stavba vypadala. Zůstaly úchyty na olověné plástve a drážky ve zdech. Proto lze velice přesně rekonstruovat, co před lety zmizelo,“ líčí garant Národního památkového ústavu.
Santini chtěl napodobit katedrální okna
A připomíná, že dvě malá okna v přízemí (ve tvaru mitry) jsou dosud původní i s plástvovou vitráží.
Podle Pavla Jerie chtěl Santini napodobit katedrální okna. „Plástvovou vitráž použil i na dalších stavbách, například v Kladrubech,“ zmiňuje další veledílo českého architekta italského původu. „Otevření“ vysokých oken podle něj pomůže exteriéru i interiéru a rehabilitace historického stavu areál vylepší.
Zelenohorský kostel v minulosti několikrát vyhořel. Nechybělo moc, aby byl úplně zrušen, zatímco dnes je jedním z dvanácti českých divů zařazených na prestižní seznam UNESCO.
I když si teď na Zelené hoře podávají kliku zedníci, sklenáři, truhláři či kováři, památka je stále přístupná turistům i poutníkům.
Práce skončí příští rok. „Zvažujeme, že do budoucna zpřístupníme druhé patro kostela, aby se návštěvníci při prohlídce dostali nahoru a mohli si vychutnat rozhled novými okny,“ přemítá kastelánka Michaela Kokojanová.
