Možná, že kdyby sourozenci Tomáš, Anna a Jan Antonín Baťovi na konci 19. století dostali povolení ke svému podnikání v Uherském Hradišti, vyvíjel by se osud Zlína úplně jinak. Bylo by stále tím malým valašským městečkem.
Obuvnická firma Baťa však do něho přinesla prosperitu a nebývalý rozmach. Sláva města Zlína přerostla tehdejší Rakousko-Uhersko a po první světové válce i Československo. Díky jejímu rozvoji se nyní Zlín může pyšnit zajímavou funkcionalistickou architekturou, jež mu dává jeho typický ráz moderního města.
Co řekli o obnově památníku?
Hejtman kraje Jiří Čunek: "Velmi vítám, že obě tyto významné památky připomínající slavnou baťovskou historii Zlína byly zásadním způsobem renovovány - s úctou k jejich původní podobě. Pokud jde o Památník Tomáše Bati, budova je téměř totožná, jaká byla v roce 1933, kdy vznikla. Také Obchodní dům znovu získal eleganci, čistotu a jednoduchost, jakou připomínají fotografie z doby jeho otevření. Tím, že byly tyto stavební dominanty opraveny, Zlín hodně získal, což mě samozřejmě jako rodilého Zlíňáka těší."
Primátor Města Zlína Jiří Korec:
"I za mě jde o velmi zdařilé rekonstrukce obou objektů."
Památník na počest Tomáše Bati
Když v červenci roku 1932 majitel továrny Tomáš Baťa zahynul při letecké nehodě společně se svým pilotem Jindřichem Broučkem, byl na uctění jeho památky a nesmazatelné stopy, jež ve Zlíně zanechal, postavený o rok později památník podle citlivého návrhu architekta Františka Lydie Gahury. Jedná se o jednu z nejpozoruhodnějších zlínských staveb, kterou jejím významem můžeme přirovnat k brněnské vile Tugendhat.
Budova sama působí velice minimalisticky - tvoří ji totiž velký skleněný čtyřhran a jednoduché linie společně s betonovými sloupy, jež plochu skla přerušují. Zajímavý je i vnitřek budovy, kde je uplatněna variabilita etáže. Jedna část památníku je totiž volná, nezastavěná podlahou, takže vidíte celou výšku budovy v plné její kráse. V prostoru bylo ve 30. letech 20. století umístěno letadlo Junkers F-13, v němž továrník Baťa zahynul a jehož replika se má sem opět vrátit.
Svým způsobem byla budova památníku završením celé urbanistické koncepce, kterou vypracoval zlínský architekt F. L. Gahura. Památník se tak stal důstojným připomenutím plodného života Tomáše Bati. Určitě není náhoda, že do začátku roku 1936 ho navštívilo na 200 000 osob.
Osud památníku po roce 1948
Doba budování světlých zítřků po vzoru Sovětského svazu přinesla po roce 1948 změny, které se dotkly také Památníku Tomáše Bati. Majitel zlínské továrny se ocitl na černé listině a snaha tehdejšího vedení města bylo vymazat jeho jméno z paměti místních obyvatel. Z památníku se po necitlivé přestavbě v letech 1954 až 1955 stal Dům umění a sídlo zlínské filharmonie a galerie výtvarného umění.
Se sametovou revolucí však do Zlína v 90. letech 20. století přišel opět svěží vzduch a město Zlín se pustilo do vyjednávání se státem, aby se památník, tehdy ještě Dům umění, stal majetkem města. Záměr byl jednoznačný - památník vrátit do původního stavu, protože stavba sama o sobě je vlastně uměleckým objektem a symbolem baťovské filozofie.
Povedená rekonstrukce vrátila památníku původní vzhled
Od nápadu v roce 2006 uběhlo ještě celá jedna desítka let, než se mohlo přikročit k rekonstrukci budovy. Bylo třeba mimo jiné najít náhradní prostory pro Krajskou galerii výtvarného umění (nyní sídlí v Baťově institutu) a pro Filharmonii Bohuslava Martinů (pro ni architektka Eva Jiřičná navrhla Kongresové centrum).
Vše se nakonec povedlo a na 100. výročí vzniku československé republiky dne 28. října 2018 mohl být obnovený Památník Tomáše Bati opět představený veřejnosti. Ta si pochopitelně tento slavnostní okamžik nenechala ujít, o čemž svědčila dlouhá řada návštěvníků, která se před památníkem v Den otevřených dveří vinula.
