Pařížská národní opera: Historie a současnost

Žádný operní dům, snad vyjma milánské La Scaly a Vídeňské státní opery, není v povědomí světové veřejnosti znám tolik jako Garnierova budova opery v Paříži (dříve zvaná Opéra de Paris, nyní Palais Garnier nebo též Opéra Garnier).
Opéra National de Paris (foto Pavel Horník)

Z historie pařížských operních představení
Nejdříve by bylo dobré říci si pár slov o historii uvádění pařížských operních představení, která sahá do druhé půle sedmnáctého století, kdy Robert Cambert a Pierre Perrain obdrželi od krále Ludvíka XIV. povolení k provozování operních a hudebních produkcí. Byla hrána jejich opera Pomone. Roku 1672 získal od nich licenci skladatel italského původu Jean-Baptiste Lully. Tento všestranný hudebník, zpěvák a tanečník založil s dalšími dvěma společníky, libretistou Quinaultem a jevištním mistrem Vigaranim, Královskou hudební akademii, která v témže roce uvedla operu Svátek Amora a Bakcha v divadle Salle du Jeu de Paume.

O dva roky později se Lullyho ansámbl přestěhoval do divadla Palais Royal, kde se představil operou Kadmia a Hermioné. Následovalo uvádění asi dvaceti dalších děl a Lully stanul na výsluní slávy. Král Ludvík XIV. roku 1713 zakládá francouzský národní balet, což je později nedílná část souboru pařížské opery.

V osmnáctém století začíná určovat směřování opery skladatel Jean-Philippe Rameau. Průlomem do tehdejšího hudebního stylu bylo jeho dílo Hippolytos a Aricie premiérované v roce 1733. Tehdy se hrálo v divadle paláce Tuileries a od roku 1770 opět v zrenovovaném Palais Royal s kapacitou 2500 diváků. Když toto divadlo po jedenácti letech opět vyhořelo, stěhovaly se operní produkce postupně do různých divadelních sálů. Po Rameauově smrti v roce 1774 se dostává opera v Paříži pod silný vliv tvorby Christopha Willibalda Glucka. Italský operní styl přivádí do francouzských divadel italský skladatel Niccolò Piccinni, jehož opera Adéle de Ponthieu měla premiéru v divadle Salle de la porte Saint-Martin, založeném roku 1781 královnou Marií Antoinettou. Po Velké francouzské revoluci se stal oblíbeným skladatelem císaře Napoleona I. Ital Gaspare Spontini. Jeho opera Vestálka měla roku 1807 v Paříži veliký úspěch. Spolu s Luigim Cherubinim dává základy k tzv. velké opeře, jejímiž pokračovateli jsou později například Meyerbeer, Halévy, Saint-Säens, Gounod a další.

Palais Garnier (archiv autora)

Palais Garnier
Provozování velkolepých děl vyžaduje velký sál a po vyhoření divadla Salle le Pelletiére, kde se tehdy operní a baletní představení hrála, je dán v roce 1861 císařem Napoleonem III. podnět k vypsání konkursu na stavbu nového divadla. Vyhrává jej šestatřicetiletý architekt Charles Garnier (1825–1898), nositel architektonické ceny z Říma, pozdější autor projektu divadla a kasina v jedné budově v Monte Carlu a několika dalších významných, ale méně početných staveb. Garnierův návrh vyhrál ze 171 podaných projektů. Ve stejném roce je položen základní kámen ke stavbě divadla. Dne 5. ledna 1875 je slavnostně otevřena velkolepá budova (Opéra de Paris) inauguračním představením třetího dějství opery Židovka Fromentala Halévyho, výňatky z Meyerbeerových Hugenotů a slavnostní scénou z baletu Korzár skladatele Léa Delibese. Paříž se tak stává díky tomuto slavnému divadlu jedním z nejrespektovanějších center hudebního a operního života v Evropě.

Monumentální budova v pompézním eklektickém stylu druhého císařství, kde se prolínají prvky francouzského baroka a rokoka s italským neorenesančním stylem, ležící na Place de la Madeleine v samém centru města, se stává jednou z jeho největších dominant. Svojí velikostí, plochou stavby přes jedenáct tisíc čtverečních metrů, je ve své době největší na světě. Pro srovnání, později postavené legendární Teatro Colón v Buenos Aires leží na ploše osmi tisíc metrů čtverečních a v současné době rekonstruovaná budova Státní opery v Praze leží na ploše šestkrát menší. Velkým problémem stavby bylo podzemními vodami nasáklé podloží; bylo nutné vybudovat velikou podzemní nádrž, ze které se pak nashromážděná voda odsávala. To se později stalo vděčným tématem v knižním a divadelním zpracování Fantoma opery, které otevřel spisovatel Gaston Leroux. Tehdejší stavební náklady na divadlo 172 metrů dlouhé a 70 metrů široké dosáhly výše 49 milionů franků. Ale výsledek stál jistě zato.

Obrovský vstupní vestibul, centrální foyer o sedmi stech metrech čtverečních táhnoucí se přes celou šíři budovy, zrcadlový salon a další prostory, bohatě zdobené rozměrné hlediště o pěti pořadích pro 2200 diváků, obdivují návštěvníci z celého světa. Na výzdobě divadla se podílelo přes dvacet sochařů a sedm malířů. Ze skoro dvou set skulptur a bust je nejvýše položené bronzové sousoší Apolóna, dílo známého sochaře Aime Milleta na vrcholu čelního jevištního traktu. V roce 1961 byla postavena deset centimetrů pod původní stropní kopulí nová, vyzdobená malbou od Marca Chagalla. Na této monumentální barevné fresce jsou výjevy z oper Romeo a Julie, Kouzelná flétna, Boris Godunov a baletu Dafnis a Chloe. Šíře jeviště s šestnáctimetrovým proscéniem je padesát metrů a jeho šestadvacetimetrová hloubka se dá zvětšit o plochu obrovského baletního sálu umístěného za ním. Na počest architekta Garniera byla instalována v roce 1904 hned vedle levé boční strany před tzv. císařskou rotundou opery na kamenném podstavci jeho busta, dílo sochaře Jeana-Baptista Carpeauxe.

Opéra National de Paris (foto Pavel Horník)

Neméně slavná je hudební historie pařížského operního domu. Světlo světa zde spatřila řada oper známých skladatelů, vystupovali zde nejslavnější pěvci a dirigenti. Bizetova Carmen se zde kupříkladu hrála více než třítisíckrát. Premiéru měla o tři měsíce později po otevření divadla, ale kupodivu v budově Komické opery (Opéra Comique). Mignon Ambroise Thomase dosáhla jen za skladatelova života jednoho tisíce repríz. Dříve se ročně uvádělo okolo padesáti různých oper a baletů. Po druhé světové válce bohatý operní život pokračoval, i když ne s takovým počtem titulů. V roce 1958 zde triumfálně debutovala Maria Callasová v kombinovaném představení prvního dějství Belliniho Normy, druhého dějství Pucciniho Tosky a třetího dějství Verdiho Trubadúra. S tímto domem se pěvkyně rozloučila o sedm let později. Slavná byla éra divadla za vedení německého skladatele Rolfa Liebermanna v období let 1973–1980, který angažoval ty největší světové umělce. V roce 1979 zde uvedl premiéru poslední verze Bergovy Lulu dopracované Friedrichem Cerhou. Hudebně dílo tehdy nastudoval Pierre Boulez a režii měl Patrice Chéreau.

Co se týče vystupování pěvců a dirigentů, byly to všechny nejslavnější světové osobnosti operního a baletního světa. Není zde místo všechny je vyjmenovat, a tak se zmíním hlavně o našich umělcích. Především jsou to Ema Destinnová a Karel Burian, kteří zde zpívali v opeře Richarda Strausse Salome pod skladatelovou taktovkou. V jednom operním gala (jedno dějství Lehárovy Giuditty), pořádaném pro dobročinné účely ve prospěch malých dětí zvaném Petit lit blanc (Malé bílé postýlky), zde vystoupila Jarmila Novotná. Na inscenacích Pařížské národní opery se o mnoho let později podíleli někteří naši další umělci. Dříve zde pracoval náš nejlepší a mezinárodně uznávaný scénograf Josef Svoboda, dirigovali zde Jiří Kout, Jiří Bělohlávek a nejnověji mladí dirigenti Tomáš Hanus, Jakub Hrůša a Tomáš Netopil. Z pěvkyň zde vystupovaly Gabriela Beňačková, Eva Urbanová, Eva Randová, Dagmar Pecková a Hannah Ester Minutillo. Před devatenácti lety zde ztvárnila titulní roli v Debussyho opeře Pelléas a Mélisanda Magdalena Kožená s Mahlerovým komorním orchestrem za řízení Marca Minkowského. V pozdější době zde též úspěšně vystupoval v řadě rolí tenorista Aleš Briscein, který zde mimo jiné zpíval v roce 2008 roli Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě, pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl toto představení, hrané v Garnierově budově, navštívit. Míchu ztvárnil Štefan Kocán. Zpíval zde též Štefan Margita. V inscenaci Janáčkova Mrtvého domu zde vystupovalo několik dalších českých pěvců.

Palais Garnier (pohlednice z roku 1909, archiv autora)

Nejnověji se v Paříži objevil tenorista Pavel Černoch, který mimo jiné alternoval s Jonasem Kaufmannem v titulní roli Verdiho Dona Carlose na podzim loňského roku. Ztvárnil též roli Sergeje v Šostakovičově Lady Macbeth z Mcenského újezdu. Na konci letošního roku zazpívá Vladimíra v nové inscenaci Borodinova Knížete Igora. Úplným debutantem na konci roku 2018 byl Adam Plachetka, který vystoupil jako Alidoro v Rossiniho Popelce. Nejnovější debutantkou na zdejší scéně bude na jaře příštího roku naše výborná mladá sopranistka Zuzana Marková v roli Zerliny v Mozartově Donu Giovannim. Uvedu samozřejmě i slovenské pěvce jako Petera Dvorského, Editu Gruberovou, Evu Jenisovou a Dalibora Jenise, Sergeje Kopčáka, Štefana Kocána, Pavola Breslika.

Opéra Bastille (foto Pavel Horník)

Opéra Bastille

Dějiny druhé moderní scény Pařížské národní opery (Opéra national de Paris), Opéra Bastille, se začaly psát již koncem sedmdesátých let, kdy se zasazovali známí umělci Jean Vilar, Pierre Boulez a Maurice Béjart o vybudování nového divadla. Roku 1982 prezident François Mitterand tyto snahy podpořil a ohlásil stavbu nového operního domu na legendárním místě na Place de la Bastille. O rok později v konkursu zvítězil tehdy neznámý uruguayský architekt z Montevidea Carlos Ott. Základní kámen byl položen v roce 1985 a o čtyři roky později byla stavba hotova. V létě 13. července 1989 se konalo slavnostní otevření. Na gala večeru dirigoval Georges Prêtre, scénu vytvořil Robert Wilson a zpívali Plácido Domingo, Teresa Berganza, Barbara Hendricks, Ruggero Raimondi a Shirley Verrett. Velká, silně prosklená budova s řadou členitých, architektonicky velmi zajímavých prostor pro diváky má dva menší sály a hlavní velký, který je koncipován pro 2700 návštěvníků. Má zavěšené balkóny a v přízemí přes třicet řad. Akustika sálu je vynikající. Na představení Ariadny na Naxu, kdy jsem měl místo v 32. řadě parteru, jsem slyšel opravdu báječně. Proscénium má šířku devatenáct metrů. Technické zázemí a prostory pro umělce a personál jsou řešeny prakticky, pohodlně a velkoryse.

Současným generálním ředitelem je Stéphane Lissner, bývalý šéf milánské La Scaly. Divadlo pracuje jako většina obdobných scén stagionovým způsobem. Má svůj orchestr, sbor, baletní soubor a na jednotlivé inscenace si zve hostující umělce z celého světa. V historické budově Palais Garnier se většinou hrají některé staré opery nebo menší díla Mozartova a samozřejmě hlavní doménou jsou velkolepé balety. Ostatní repertoár se pak provozuje v Opéra Bastille. Operní orchestr, který má okolo sto sedmdesáti členů, pořádá také v menší míře i samostatné koncerty, ovšem s věhlasnými dirigenty. V operním sboru je sto čtyři členů. Baletní soubor má sto padesát umělců. Na repertoáru je obvykle asi osmnáct baletů, z toho tři premiéry ročně. Zde je nutno připomenout alespoň jednu z nejslavnějších baletních osobností, Rudolfa Nurejeva, který nějakou dobu baletní soubor vedl a jehož choreografie jsou zde stále živé.

Prodaná nevěsta v Opéra Bastille (foto Pavel Horník)

Před několika lety byly zveřejněny zajímavé informace o provozu a finanční bilanci divadla. Během roku se odehrálo kolem 380 představení s 94 % návštěvností. Hospodařilo se s ročním objemem 200 milionů euro, z čehož polovinu poskytuje stát. Na vstupném se vybralo 70 milionů euro. V současné době je hudebním ředitelem Pařížské národní opery významný dirigent Philippe Jordan, působící též jako šéfdirigent Vídeňských symfoniků.

Sezona 2019/2020 nabídne od září okolo jednadvaceti operních titulů, z toho bude nově nastudován Borodinův Kníže Igor, Massenetova Manon, Verdiho La Traviata a na konci sezony celý Wagnerův Prsten Niebelungův v režii kontroverzního Španěla Calixta Bieita a v hudebním nastudování Philippa Jordana. Hvězdami inscenace budou kupříkladu Jonas Kaufmann, Andreas Schager, Eva Marie Westbroek, Ricarda Merbeth , Ian Paterson a další. Bonbonkem sezony bude vystoupení Anny Netrebko a Yusifa Eyvazova v inscenaci Cilleovy Adriany Lecouvreur.

Na závěr bych chtěl připomenout, že se letos oslaví 350. výročí počátků operního života v metropoli nad Seinou představením Il Primo Omicidio Alessandra Scarlattiho v Palais Garnier (dirigent René Jacobs, režie Romeo Castellucci). V Opéra Bastille zazní k 150. výročí úmrtí Hectora Berlioze jeho dílo Trójané (dirigent Philippe Jordan, režie Dimitrij Čerňakov).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat