Ilja Reijngoud: Snažím se skládat pro konkrétní hráče

Rozhovor s nizozemským trombonistou Iljou Reijngoudem

Máte nové album Jay & Kai Tribute And More, které jste nahrál společně s dalším trombonistou. Jak ten nápad vznikl?

To album je poctou dvěma důležitým hudebníkům, J. J. Johnsonovi a Kai Windingovi, a důležitých skupinám, které je obklopovaly. Nahrávku jsem pořídil s trombonistou Bertem Boerenem, který je o deset let starší než já. V poslední době jsme spolu hodně koncertovali a také jsme spolu působili jako učitelé na školách v Rotterdamu a Amsterdamu. Každý hrajeme trochu jiný styl – já modernější, zatímco on zdůrazňuje tradičnější aspekty hry. Já jsem společné album s jiným trombonistou vydal naposledy před nějakými patnácti lety, a tak jsem si řekl, že možná nazrála znovu doba, abych něco podobného udělal. Bert měl od vdovy po Kai Windingovi skladby, které nikdy nebyly publikovány. Vybrali jsme tedy osm jeho kompozic, já jsem je zaranžoval, přidal jsem k nim tři svoje skladby a jednu od J. J. Johnsona, a tak vzniklo album.

Jak si v takovém projektu rozdělují dva trombonisté role?

Trombonisté natáčejí společná alba docela často, je to vlastně obvyklejší než u trumpetistů nebo saxofonistů. V tomto konkrétním případě je mezi Bertem a mnou tak velký rozdíl ve zvuku i ve způsobu hry, že bylo snadné rozhodnout, kterému z nás která ze skladeb lépe sedne a bude v ní tedy mít vůdčí roli, případně kde budeme rovnocennými partnery. Myslel jsem na to už při aranžování. Přemýšlel jsem, komu z nás se co bude hrát lépe. Ovšem já takto uvažuji vždy, když aranžuji pro konkrétní kapelu. Nedělám to tak, že bych psal hudbu a teprve potom si pozval muzikanty. Snažím se skládat pro konkrétní hráče.

Do Česka jste přijel jako host brněnského Cotatcha Orchestra. Jak vznikla tato spolupráce?

Jiří Kotača studoval hru na trubku v Rotterdamu, kde učím a kde také vedu studentský big band. Jiří hrál v našem bigbandu nějakou dobu také. Když roční pobyt v Nizozemsku ukončil, měl jedno přání. Že pokud bychom hráli na Nord Sea Jazz Festivalu, chtěl se k nám ještě jednou připojit a této akci si zahrát. Na festivalu jsme vystoupili, Jiří přijel a zahrál si s námi. A já jsem mu v té souvislosti v legraci řekl, že mě musí na oplátku pozvat na koncert do Česka. Uplynuly čtyři roky a stalo se to. Jiří pro mě uspořádal tři koncerty a dva workshopy. Jiřímu se už v našem školním bigbandu líbila moje hudba, kterou jsme tehdy hráli. Zeptal se mě tedy, jestli může jeho orchestr hrát mé skladby a jestli bych si je mohl zahrát s nimi. Tak tato naše spolupráce vznikla.

Jak jste vybírali repertoár?

Konkrétní skladby vybral Jiří. Já jsem vyrozuměl, že jeho orchestr má více projektů – tradičnější, moderní a ještě nějaký další. Tato naše spolupráce měla být v rámci moderního projektu. Vybral tedy kompozice, které mají modernější charakter, jsou méně swingové. Je mezi nimi jedna velmi stará skladba a pár novějších. Samozřejmě jsem do toho také mluvil, něco jsem jim doporučil, ale Jiří měl poslední slovo.

Jedním z vašich nejúspěšnějších projektů bylo The Shakespeare Album, za které jste v Nizozemsku obdržel cenu Edison, obdobu českých Andělů. Proč jste zhudebnil právě Shakespearovy verše?

Moje matka byla učitelkou angličtiny. Měla velmi ráda anglickou literaturu – Shakespeara i moderní básníky – a také jazz a vždy se to snažila nějak propojit. Já jsem si řekl, že bych mohl zkusit něco podobného. Vybral jsem tedy deset svých oblíbených Shakespearových sonetů a napsal jsem k nim hudbu. Bylo to docela náročné, protože sonety mají všechny stejné metrum a stejný počet veršů. Bylo tedy obtížné udělat z nich písně, které by se navzájem nepodobaly. Bral jsem to jako velkou výzvu.

(Celý rozhovor vyšel na webu Brno – město hudby)