Opět jednou je možno konstatovat: úvahy Ivana Štampacha na náboženská témata jsou v podstatě ten jediný možný způsob, jak křesťanské vyznání učinit srozumitelným, a dokonce i přijatelným i racionálně smýšlející mysli. Toto ponoření se do hlubin osobně prožívané víry spojené s hledáním pravé a pravdivé skutečnosti je natolik subtilní, natolik vzdálené všem zdogmatizovaným mýtům, a zároveň natolik myšlenkově, filozoficky "čisté", vnitřně konzistentní a argumentačně zdůvodnitelné, že i přesvědčený ateista, pokud sám skutečně upřímně hledá ten pravý svět, zde může nalézt i cestu svého vlastního hledání, jenom nahlíženou pod poněkud jinou perspektivou.

Ano, toto a právě toto je ten jediný způsob výkladu a pojímání křesťanství, s kterým může v zásadě souznít, které může přijmout i bezvěrec; je ovšem nutno se obávat, že takovéto subtilní, přemýšlivé křesťanství naopak bude nepřijatelným pro - naprostou většinu křesťanů!

Protože tito křesťané - tito v ě ř í c í křesťané - ti chtějí mít v prvé řadě svou víru. Svou jasnou, uchopitelnou, nadměrnými filozofujícími úvahami nezkalenou víru, kterou je možno vyznávat, ke které je možno se vnitřně plně a bez výhrad upnout. Zkrátka, oni chtějí mít svého jasného, nezpochybnitelného - a ovšemže výhradně křesťanského - Boha, ke kterému se mohou modlit, ke kterému se chtějí obracet v těžkých chvílích svého života. A stejně tak chtějí mít svého (doslovně: s v é h o !!) Ježíše, který se p r o n ě osobně obětoval, a který jim touto svou obětí přinesl spásu, klid duše a zaručené pozdvihnutí do výšin nebeských. Takto věřící křesťané asi sotva co budou moci počít s takovým pojetím Ježíše, které ho staví někam do blízkosti buddhistické cesty do Prázdnoty, a v této prázdnotě nalezeného zcela nového pohledu na svět a život.

Tato "Cesta tam a zase zpátky" (ano, ovšemže jsme si její nazvání zde vypůjčili od jedné Tolkienovy dobrodružné epopeje) - tato cesta může být otevřená každému, kdo je ochoten hledat. Kdo je ochoten hledat něco více, nežli co může poskytnout banální a prázdná existence světa propadlého své vlastně čistě hmotařské existenci; nejen ve smyslu přímo konzumně-materialistickém, ale i světa všeobecně omezeného jenom na svůj víceméně fyzický, hmotně pozitivistický projev.

Cesta tam a zase zpátky: ano, kdo došel až na samotný konec této Cesty, kdo (v křesťanském podání) "zemřel" - ten už nikdy nebude tím, kým byl předtím. Kdo už jednou vstoupil na území Jinozemě, kdo zakusil velkolepost jejích heroických příběhů dotýkajících se samotného prvopočátku veškerého Bytí, ten už se nikdy nebude moci cítit být plně domovem v tom světě, který ulpívá v profánnosti čistě předmětného způsobu existence.

Ale přece... Právě tady se vynořuje jeden bod v úvahách Ivana Štampacha, který není tak zcela nesporný. Totiž tam, kde hovoří o revoluci jako o "návratu kruhem". Tedy - k výchozímu místu. Tam, odkud jsme vyšli; to jest přesněji tam, kde byl pravý, autentický, metafyzický (či teologický) počátek naší cesty.

Přesně takto na věc nahlíželi i staří řečtí myslitelé, jmenovitě Platón: že na samotném počátku všeho dění byl krásný, dokonalý "Zlatý věk", kdy lidé žili společně s bohy v jedné společné jednotě a harmonii; a lidé měli vší myslitelnou dokonalost darovanou od bohů, a od nich je odlišovala vlastně jenom jejich vlastní fyzická smrtelnost.

Pro Platóna tedy to jediné, o co se člověk a lidstvo mohou a mají snažit, je právě to, navrátit se - nakolik je to nám jenom vůbec možné - k tomuto mýtickému počátku "jednoty lidí s bohy".

Ten samý princip, to samé schéma platí nakonec stejně tak i v buddhismu, jako i v křesťanství: všude je tu předpokládán nějaký prapůvodní, o sobě zcela dokonalý stav, který člověk jenom musí pro sebe samotného nalézt, a tím dosáhne jednou provždy oné prapůvodní (božské) dokonalosti a dovršenosti veškerého Bytí.

Tento "návrat v kruhu" ale nevyhnutelně souvisí s něčím o hodně méně ušlechtilým: totiž s b l o u d ě n í m v kruhu.

Tento do sebe samého uzavřený kruh skrývá jedno zásadní nebezpečí, že totiž - přes všechnu tušenou velkolepost svého počátku - nakonec nepovede nikam. Ano, lidského jedince ztraceného v profánnosti světa vezdejšího pozvedne do těch nebeských, božských, transcendentálně mystických výšin; ale nedovede, zcela principiálně ho nemůže dovést nikam d á l e, nežli k tomu, co zde už vždycky bylo, a co je samo ve své věčné podstatě neměnné, ale tím zároveň strnulé.

Tato "revoluce", pokud nemá být pouhým samoúčelem, pokud nemá být pouhým mechanicky kruhovým pohybem samotného Bytí v sobě samém, tato revoluce tedy musí být i revolucí samotného člověka. A to ne pouze v tom smyslu, že člověk se má zcela zásadně změnit, přerodit (to zde bylo od počátku cílem); nýbrž stejně tak v tom smyslu, že a k t é r e m této revoluce, této přeměny, této metanoie bude člověk sám.

Člověk sám, ve svém vlastním - a tedy nikoli pouze předem daném, prefabrikovaném - hledání; a co více, člověk ve svém vlastním t v o ř e n í.

Kdy se tedy veškerá substance, veškerý cíl oné cesty člověka nevyčerpává v pouhém návratu k něčemu předem danému; nýbrž kdy zde zároveň znovu a znovu vzniká něco nového. Něco nového, objevného, nově stvořeného, co se sice pohybuje v základním rámci toho původně daného, toho Absolutního - ale zároveň je svým vlastním, autonomním samopohybem a svým vlastním autonomním produktem.

Tato "revoluce", tato Cesta tedy musí mít vždy zásadně podvojný charakter: musí to být "cesta zpátky", stejně jako to musí být neustálá, nikdy nekončící cesta vpřed. K novým obzorům, neohraničeným a neomezeným tím, co zde už jednou bylo.

"Kdo (v křesťanském podání) "zemřel" - ten už nikdy nebude tím, kým byl předtím."
Otázkou je, jaký byl člověk "předtím"? A před čím vlastně?
Myslím, že křesťané žádnou "heroickou velkolepost", kvůli které by zemřeli světu "ulpívajícímu v profánnosti" nezažili, Křesťané umírají hříchu a zákonu, nikoli profánnímu světu. Umírají spolu s Kristem, jak praví apoštol Pavel, aby jako on byli vzkříšeni k životu.

Právě už to "umírání s Kristem" je tou "heroickou velkolepostí", paní Hájková. Křesťané pociťují hlubokou osobní, emocionální účast na smrti Ježíše - a jejich výklad této události je ten, že tím byl učiněn 1. heroický akt vlastní oběti; a 2. velkolepý počin globální přeměny celého světa.

--------------------------

Ta otázka "co byl člověk předtím" ovšem není nijak marná.

Napřed si musíme určit to "před čím": jedná se o to, kdy se člověk poprvé dotkl "jinobytí"; poznání toho, že je tu ještě jiná skutečnost nežli ta profánní. Tak je tomu v obecném smyslu, platí to i pro ty nejnižší formy spirituality. V těch (nej)vyšších formách ovšem člověk toto "jinobytí" zakouší a poznává jako Absolutno; a zároveň jako Dobro, o které je nutno usilovat, s kterým je nutno (a možno) splynout.

Takže pokud si ten hraniční okamžik "předtím" a "potom" určíme jako právě tuto poslední hranici dotyku s Absolutnem, s absolutním Dobrem - pak ten "člověk předtím" byl ten, který a/ buďto ještě vůbec neměl, neprožil tento zážitek tohoto Dotyku; anebo už ho sice měl, ale jenom na nižší duchovní úrovni.

Aby tedy člověk mohl zakusit tento mezní Dotyk (alespoň m y ho dnes považujeme za mezní, to jest nejvyšší možný), musel tedy napřed projít dlouhou cestou vývoje svého poznání, sebe samého. A zároveň: spolu s tímto samotným okamžikem, dotykem změnil zásadním způsobem sám sebe i celý svět.

 mezi pouze představitelným a životaschopným.
Snaha převést toto napětí do jednotnosti prosté rozporu,
může vést k ochuzení, nebo i zničení života.
 Život je ochuzen, když jedinec není schopen představ které přesahují hranice pouze toho o čem se domnívá, že je možné žít. Ke zpustošení života také dochází, když za každou cenu, tedy i za cenu ničení až sebezničení, se chce žít  něco, co je pouze výplodem představivosti.
  Prvně je život ochuzen, protože se pro svůj klid zříká představivosti; podruhé se život hroutí pod  pod tíhou násilí, se kterým má být představitelné uskutečněno bez jakýchkoliv výhrad.
Usilí o jednolitý život za každou cenu tak vede v obou případech k pocitu nesnesitelnosti rozporu mezi představitelným a uskutečnitelným, ikdyž požadavek vyřešení je motivovaný pouze romantickým snem.

I když syntéza bratra Štampacha je vynikající, nikdo nemůže vymyslet jedinou cestu pro celé lidstvo. To odhalil i pan Poláček.
Mohu jen pozvat a zvát na cestu Ježíšovu a nezáleží na tom, jak kdo jej pozná. Důležité je, že On zná nás.

"V USA se desítky milionů lidí (...) hlásí k tomu, že jsou „Born Again Christians“. Pokládají se za jedině pravé křesťany, honosí se tím, jak jsou lepší než my obyčejní smrtelníci. 

Naléhají na své spoluobčany, a jim podobní zde na nás, aby uvěřili, aby se obrátili, aby „přijali Ježíše za svého osobního Pána a Spasitele“. Jejich agenda je i politická: asociální „útlý stát“, podpora svobodného vlastnění a široce odůvodněného používání zbraní, trestání žen, které špatná sociální situace dovedla ke smutnému rozhodnutí pro umělý abort, a též personálu, který s tím pomůže. K jejich programu též patří úvahy o cenzuře médií a umění."

------------------------------------

Koho má autor článku vlastně na mysli? Jak může vědět, co si ony "desítky milionů lidí v USA" myslí a co přesně chtějí? Zkouším si představit, jak by zněla podobná formulace adresovaná ale nějakým jiným desítkám milionů lidí nějaké jiné národnostní a náboženské skupiny.

Autor má zřejmě na mysli některé evangelikální křesťany v USA.
Z křesťanů prý dnes mají američtí liberálové strach, proto se to slovo raději ani nevyslovuje, jak vyjadřuje tento článek:
https://www.krestandnes.cz/proc-se-obama-i-clintonova-brani-oznacit-krestany-za-obeti-utoku-na-sri-lance/

Lidé s dělohou, slaviči Velikonoc... To nás čeká docela srandovní budoucnost:-)

Obama i Clintonová jsou přece taky křesťané. Nebo ne?

Abych pravdu řekla, paní Zemanová, nevím, zda si tak sami říkají. Nikdy jsem je natolik nesledovala, abych to mohla vypozorovat.
V každém případě je rozdíl mezi liberálními křesťany a konzervativními křesťany. V poslední době se mi zdá, že liberální křesťané už tolik netrvají na tom, že jsou křesťané, že to slovo skutečně přenechávají raději konzervativcům. Možná se jim slovo zdá těmi druhými nějak zprofanované. K Ježíšovi se obvykle hlásí, ale spíš jen jako k významnému člověku než jako k Bohu.

Doporučuji přečíst nejen ten článek, ale i diskusi pod ním.

Podle Aeronetu je Obama Antikrist a pětina Američanů si prý myslí, že je muslim, ale mám dojem, že se vždycky hlásil ke křesťanství.
O Clintonové je známo, že je metodistka.

Mám dojem, že v tom účinkují víc konspirační teorie než náboženství. Bůh nepodněcuje k nenávisti, která je patrná i z některých diskusních příspěvků.

Ten uvedený text je samozřejmě naprosto nesmyslný; to jenom jakýsi křesťanský fanatik staví celou věc na hlavu. Clintonová a Obama zcela evidentně chtěli zvýraznit závažnost útoku tím, že napsali že je to útok "na celé lidstvo"; jenom zcela chorý mozek si z toho může vydedukovat, že "mají strach vyslovit slovo křesťanství".

Ostatně, při těch atentátech nezahynuli zdaleka jenom křesťané.

Ano, pane Petrasku, tak nějak to skutečně bude. Lidé si vždy hledají v prvé řadě jednoduchá - a tedy jednostranná - řešení. A vůbec nejsou schopni si uvědomit, jak tím sami sebe připravují o plnost života.

Pro případ, kdyby si někdo myslel, že křesťanské "umírání s Kristem" je příliš morbidní, mám po ruce citát z knížky Miguela Ángela Ruize Čtyři dohody.
Podotýkám, že autor se hlásí ke spiritualitě New Age, nikoliv ke křesťanství.
"Jednoho dne se setkáš s Andělem smrti, který ti řekne: Všechno, co máš, je mé, a nikoliv tvé. A budu-li chtít, vezmu ti to".

Útok na křesťanské kostely na Srí Lance je útokem na celé lidstvo nejspíše z toho důvodu, že křesťanství má ambici být univerzální :-)

Útok pravicového extremisty na mešitu v Christchurch je útokem na muslimy, protože s univerzalistickými ambicemi islámu je to poněkud složitější (podobně jako kdysi v historii s univerzalistickými ambicemi křesťanství - problémem je propojení politické moci s náboženskou vírou). Islám nemůže být univerzální, dokud bude politický. Politické náboženství může být šířeno spíše silou a jen v menší míře dobrovolnými konverzemi. Ta hranice mezi sekulárním státem a kulturní (tedy i náboženskou) tradicí je ale křehká a jak se nyní ukazuje, může být znova rozbita, jak ze strany původních náboženství, tak i že strany nových ideologií, které pak mohou zaujmout pozici původního, s politickou mocí opět propojeného "náboženství" (šířeného silou).

"Ježíš stojí na straně slabých," píše Ivan Štampach.

Buď by to mohlo znamenat, že stojí proti silným a podněcuje tedy slabé k nenávisti vůči silným, nebo by to mohlo znamenat, že Ježíš stojí na straně hříšníků a ti jsou samozřejmě proti hříchu slabí. Podle toho druhého výkladu by Ježíš k nenávisti nepodněcoval. Myslím, že takto ("Ježíš stojí na straně slabých hříšníků") to ale Ivan Štampach téměř určitě nemyslel.

No, já nevím, pane Nusharte. A co třeba Mariin chvalozpěv?
"Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou."
Není to doklad, že Bůh je na straně chudých?
Navíc o Panně Marii těžko můžeme soudit, že byla hříšnice.
Ale jistě je rozdíl v tom, jestli mocné svrhne z trůnu Bůh nebo jestli je svrhne organizovaná revoluce.

Mariin chvalozpěv - to je doba před narozením Ježíše. Starozákonní Bůh stojí spíše na straně "svého lidu" než na straně slabých.

Ivan Štampach ale mluví o Ježíšovi, který stojí na straně slabých.

Ježíš, myslím, o slabých ani o slabosti nemluvil. I když v Getsemanech řekl: "Duch je odhodlán, ale tělo slabé" (myslel tím hříšné?) a pak také citoval Izajáše: "Naše slabosti na sebe vzal" Čímž také mohly být myšleny hříchy.
Ale například apoštol Pavel radil, že je zapotřebí "pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere".
O chudých ovšem Ježíš mluvil. Řekl, že chudým patří Boží království. A "dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé..." A také: "snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království".
Na straně hříšníků byl Ježíš samozřejmě také, ale taky chtěl, aby přestali hřešit.

Pokud bychom řekli, že "Ježíš je na straně někoho a tedy proti někomu jinému", bylo by to typické zneužití Božího jména pro vlastní potřebu a pro vlastní záměry.

Na druhé straně ale není možno ani tvrdit, že někdo se pokládá za jedině pravého křesťana a honosí se tím, že je lepší než ti druzí. Není to možno tvrdit do té doby, než nám to ten člověk o sobě sám řekne. Tím spíše je pak něco takového nemožné tvrdit o "desítkách milionů lidí v USA". To je pak výrok, jehož účelem je ty (snad z opatrnosti blíže nespecifikované) miliony amerických křesťanů postavit prostě jen do špatného světla. Je to podobně hloupý výrok, jako když se řekne, že "němečtí muslimové se považují za lepší lidi a jejich agenda je i politická..."

Sám osobně bych se domníval, že to, zda se sám pokládám za pravého křesťana (či zda mě za něj pokládají jiní) je pro pravého křesťana:-) celkem nedůležitá věc.

Já takové křesťany, kteří o sobě říkají, že jsou znovuzrození (a že jsou zapsáni v knize života), osobně znám, pane Nusharte. Neslyšela jsem ovšem, že by tvrdili zároveň, že jsou lepší než ostatní. I když někdo by třeba mohl říct, že se to dál vyčíst z jejich chování.
Musím napsat, že nejsem moc ráda, když to pojmenování slyším. Ale dá se jim snad zakázat, aby si to mysleli a mezi sebou si tak říkali?

Nerozumím Vám, paní Hájková. Nevím, jaké pojmenování máte na mysli. Na tom, že se někdo cítí znovuzrozený, bych nic špatného neviděl. Snad by to i mohlo být pro křesťanství (nebo pro křest) trochu charakteristické. Že jsou zapsáni v knize života snad o sobě tvrdí svědkové Jehovovi?

Ono je to s tím přesvědčením o tom, že bude člověk spasen, trochu problematické (už jsme se toho před časem v jedné diskusi dotkli). Být věřícím z důvodu zajištění svého vlastního budoucího prospěchu je jaksi ... problematické, zároveň však víra znamená plnou důvěru v Boží lásku a láska nemůže být založena na strachu o sebe samotného.

Vždyť to je právě to pojmenování, o němž píše Ivan Štampach: „Born Again Christians“. Neumím anglicky, ale mám slovník.
Cítit se jako znovuzrozený může i ateista, který se ráno probudí nebo který právě vylezl z vany. Ale tady jde skutečně o pojem. Někdo je a někdo není.
O knize života, v níž jsou lidé zapsáni od založení světa, a do níž se zapisují také hříchy, se píše ve Zjevení: "A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera." Někomu z toho může běhat mráz po zádech. Nejen jehovisté, ale i někteří křesťané to říkají.
Ale koneckonců je těžké usuzovat, co si kdo pod tím doopravdy představuje. Neboť psané a mluvené slovo je jedna věc, zatímco chápání mluveného a psaného je druhá věc. Já sama nevím, co si kdo v tomto směru opravdu myslí. Nevím to například ani o vás. Ani o některých jiných lidech, kterým celkem důvěřuji. Nedávno jsem četla, že čím dál tím víc křesťanů už nevěří ani v Boha. Přesto se považují za křesťany.
Nicméně ve světě, kde ani nemůžete poznat, co si kdo opravdu myslí, když používá to či ono slovo, protože natolik se už myšlenkový svět lidí rozrůznil, potřebuje člověk tím více osobního Spasitele a Boha. Ať si o tom pan Poláček myslí cokoliv.

Mimochodem, pane Nusharte, já si také myslím, že Bůh je na mě straně. Čímž nijak nepředpokládám, že by zároveň nebyl na straně jiných lidí. Nevidím v tom rozpor.

Vracím se k navracení se zpět. (První příspěvek pana Poláčka).
Křesťanství se liší ode všech náboženství a filozofických směrů v tom, že se nevrací zpět. Už Ježíšův příchod na svět nemůže být krokem k návratu, byl to krok v před. Ne k obnově starého ale k novému stvoření. Stejně tak vyvrcholení - nová nebesa a nová země nebude návratem k původnímu ráji, ale nové stvoření, ikdyž k tomu bude použitý "starý materiál". Budeme to my, bude to náš kosmos, a při tom nový. Tak jako vzkříšený Ježíš. Křesťanství je stálá cesta vpřed. Žádný kruh. Žádné jaro, léto, podzim zima znovu. Ikdyž k tomu svádí církevní neboli liturgický rok, který církev zavedla. Má při tom uplatňovat růst k plnosti.

To je sice docela dobrý argument, pane Pospíšile; ale tady zase všechno záleží na tom, který okamžik určíme jako dělicí hranici mezi tím, co a čím byl člověk "předtím" a "potom".

Na straně jedné je samozřejmě možno právem mluvit o tom, že s Ježíšem vstoupila do světa, do dějin nová kvalita. Adam a Eva (ještě nežli "spáchali hřích") nebyli dozajista ve své rajské nevinnosti méně morálně nezávadní nežli samotný Ježíš; ale ten zásadní rozdíl je v tom, že s Ježíšem přistupuje právě to v ě d o m é přiklonění se k Dobru. U Adama s Evou vlastně ještě vůbec není možno hovořit o tom že by "byli dobří"; oni byli stále ještě jenom součástí vší přírody, neměli svou vlastní vůli. Teprve tím že se vzepřeli Bohu, teprve tím si vytvořili vůbec základní předpoklad vlastní vůle - a tedy základní předpoklad vlastní svobody. Teprve s Ježíšem - po tom intermezzu kdy Židé byli k zachovávání Dobra dovedeni především holým příkazem Zákona - nastupuje ta fáze či éra, kdy člověk se k Dobru má přiklánět skutečně svou vlastní svobodnou vůlí, svým vlastním rozhodnutím. (I když zrovna toto vlastní rozhodnutí člověka je dosti zpochybněno výslovnou dikcí Nového zákona, pokud bychom měli za autentickou považovat tu pasáž, kdy - evidentně kolísající - Ježíš se nakonec sklání před vůlí Boží: "Ne jak chci já, ale jak chceš ty!")

Ale zpět k tématu: je tedy možno plným právem říci, že křesťanství není pouhým kruhovým návratem k původnímu rajskému stavu. Dalo by se právem říci, že tento "návrat k ráji na vyšší úrovni" je fakticky ten samý model, jak i Marx chápal vývoj lidské společnosti, od společnosti prvobytně pospolné ke společnosti komunistické: vývoj nikoli pouhým kruhem (jako u Hegela), nýbrž vývoj "ve spirále", kdy se sice lidstvo navrací k té původní pospolitosti, ale už na vyšším, vyspělejším, vědomém stupni svého vývoje.

To všechno tedy dobře. Jenže - ten křesťanský model "spirálovitého vývoje" trpí nakonec přesně tou samou vadou, jako ten model Marxův. Tvrdí se tu sice vývoj na nějaký vyšší stupeň - ale samotná substance zůstává nakonec ta samá.

Konkrétně u toho křesťanství: tady tím rozhodujícím předělem není (až) vznik ráje, ale stvoření světa jako takového. Tento svět stvořil Bůh - a není naprosto ničeho, co by člověk k tomu "dokonalému" božímu dílu mohl dalšího připojit. V tomto smyslu se tedy skutečně nejedná o nic více, nežli o návrat kruhem - k té prapůvodní božské dokonalosti. Opakuji ještě jednou: není tu nic, naprosto a vůbec nic, čeho by mohl dosáhnout člověk, co už tady nebylo na samotném počátku. Stejně tak, jako to viděl svého času Platón.

U Marxe je ta věc trochu složitější, u něj byl člověk v prvé řadě kreativní bytost, a ta kreativita se u něj projevuje především v produkční oblasti. Bylo by tedy možno tvrdit, že u Marxe je dán vývoj lineární, vzestupný, otevřený do budoucnosti. A tedy žádné pouhé bloudění ve stále stejném kruhu.

Jenže: jestliže má být tato "kreativita" skutečně podstatným rysem člověka, pak nelze přehlédnout, že tento způsob kreativity je u Marxe vázán víceméně zcela na tu ryze materiální produkci. Která je vlastně neustále tím samým, čím byla už na samotném počátku. Samozřejmě ty produkční síly moderní průmyslové a informační společnosti jsou nesrovnatelně vyšší nežli u prvních lovců a zemědělců; ale v zásadě to není nějaká principiálně nová kvalita, stále jde jenom o to samé, aby člověk ve svém bezprostředním zájmu čím dál tím více ovládal přírodu. Pokud bychom tedy podstatu lidské bytosti chápali jenom v takto úzce, materiálně pojaté kreativitě, pak by se jednalo o velice chudou náplň přítomnosti člověka na tomto světě.

Ten Marxův model je tedy ve svém celku kombinovaný: na jedné straně je to pouze kruhový návrat k výchozímu stavu, to jest k původní pospolitosti; a na straně druhé se skutečně jedná o vývoj otevřený do budoucnosti, ve kterém ale nakonec také nepřichází nic kvalitativně nového.

Všeho všudy: aby naše cesta životem vedla skutečně k nějakým novým, doposud neznámým a neobjeveným horizontům, a aby nebyla pouhou replikací už daného, tak k nalezení takové cesty bude zapotřebí ještě velmi mnoho úsilí, a velmi mnoho kreativity. Pasivní spolehnutí se na nějakou "absolutní Dokonalost" (ať už jakékoli provenience) nás k opravdu novým horizontům nepřivede nikdy.

Nikoli, toto není novým heslem Policie České republiky. Je to zahuštěný výraz toho, co Ivan Štampach vypočítává ohledně toho, jak se Ježíš choval, jak se vztahoval k lidem své doby, svého národa. Ocitujme si celou pasáž:

"Ježíš stojí na straně slabých, hájí jejich důstojnost, jejich život chrání, podporuje a rozvíjí."

Byla tu diskuse o tom, že Ježíš je "na straně slabých". To sice souhlasí; ale samo o sobě by to bylo velice málo, byl by to jenom výraz prosociálního cítění. Ivan Štampach k tomuto základnímu - o sobě naprosto samozřejmému - postoji Ježíše k lidem připojuje na pohled zcela neznatelné, pouze doplňkové slůvko: "rozvíjet".

Ježíš tedy život lidí nejenom - ve víceméně sociálním smyslu - "chrání"; nýbrž on ho zároveň "rozvíjí".

Toto jak řečeno napohled zcela nepatrné slůvko nám veškerý význam působení, vůbec přítomnosti Ježíše na tomto světě náhle posouvá do zcela jiné, radikální významovější roviny. Tady se už nejedná o nějakou - v posledku jenom pasivní - obranu a ochranu; nýbrž tady se jedná o to, aby lidský život někam směřoval. Aby nezůstal stát jenom a pouze v dostatečném sociálním zabezpečení; ale aby tento lidský život probíhal v neustálém rozvoji, v neustálém nacházení a vytváření nových kvalit. Pokud tímto způsobem nepochopíme Ježíše, pak nám z něj nezůstane nic víc, nežli jenom jakýsi obvyklý sociální reformátor.

řekla bych, že masakr na Srí Lance má s tím, co se odehrálo na Novém Zélandu, opravdu společný základ. Je jím nenávist k lidem, kteří se snaží o pokojné soužití různých etnik i náboženských komunit. V obou případech šlo nepokrytě o rozdmýchávání nesnášenlivosti a vášní. Na Srí Lance se k pokojnému životu bez násilí a krutosti horko těžko dopracovávali, na Novém Zélandu byl vnímán jako samozřejmost. Na obou místech je nyní klid v ohrožení, nenávistníci uspěli nejen tím, že mnoho lidí přišlo o život, ale taky tím, že do daleko většího množství myslí zaseli strach.

Ježíš člověka rozvíjí především tím, že mu dává sám sebe, tedy svého svatého Ducha. S jeho přijetím křesťan dostává dary (ctnosti), jimiž jsou podle tradice moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží.
Výsledkům působení Božího Ducha v člověku pak říkáme plody Ducha svatého. Mezi ně počítáme lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání, jak píše apoštol Pavel.
A s pomocí Ducha svatého se mohou rozvíjet i další "hřivny" čili talenty, které v sobě má ten který člověk.

Nevidím problém v tom, že Bůh je na vaší straně a současně i na mé straně, na straně pana Štampacha, na straně pana Poláčka, na straně pana Profanta i straně pana Kolaříka...

((Možná ale třeba já nejsem na SVÉ straně - a to je pak trochu podobné jako s tím tzv. levicovým elitářstvím, tedy s přesvědčením oněch elit, že ti slabí (a snad tedy i hloupější) lidé nehájí své skutečné zájmy - tedy zájmy, které by podle těch chytřejších měli ti hloupější správně mít. Ano, připouštím, že nejsem na svojí straně a že mnohdy nejednám tak, jak bych jednat měl, protože jsem dostal svobodu jednat nejen dobře, ale i špatně. Někdy o tom vím, jindy ne a vědí o tom lidé v mém okolí. Ale spolehnout se na ně vždy nemohu, protože i ti lidé v mém okolí jsou na tom podobně stejně jako já - i já vidím na druhých chyby, které mě velmi rozčilují, ale rozčilují mě mnohdy právě proto, že jsem to já sám koho vidím v neuvědomovaném zrcadle jednání těch druhých. Jediný, na koho se mohu spolehnout, že mě vidí opravdu takového, jaký jsem ve skutečnosti, je Bůh. Mohu ho tedy žádat, abych nebyl slepý a viděl sebe sama ve skutečnosti a ne tak, jak se vidět chci. Možná to někomu může připadat docela naivní a hloupé, ale mohu Boha dokonce žádat i to, aby si ode mě vzal to, co mít nechci, třeba zlost a vztek na někoho, a on si to opravdu ode mě vezme, ale jen do té doby, než to žádám zpět, než se začnu těšit na to, jak se rozčílím na toho "blbce" který mi svým autem zablokoval výjezd z domu, když já zrovna pospíchám do práce a on zde má aspoň deset jiných volných míst k zaparkování, kde nikomu překážet nebude. To mi je ten vztek zase vrácen zpět, protože jsem svobodný člověk, nejsem už v té zahradě, kde všeobecnou harmonii a lásku zajišťoval Bůh do té doby, než Adam s Evou chtěli být také jako Bůh - chtěli umět rozeznávat dobré od zlého. Jsem tedy svobodný a mohu svému bližnímu na parkovišti nadávat a řvát na něj, nebo se mohu rozhodnout chovat se k němu tak, jak bych chtěl, aby se on choval ke mně, kdybych já byl v jeho situaci.))

Vrátím se teď zase před tu dvojitou závorku. Problém není v tom, že Bůh je na vaší straně, na mé straně, i na straně pana Štampacha. Bůh může být na straně nás všech, protože my na své vlastní straně často nejsme. Dokladem je třeba současné ničení našeho světa a životního prostředí, na kterém jsme existenčně závislí.

Problém ale nastane, kdybych tvrdil, že Bůh je na mé straně a proti vám. Mohu mít třeba jiný názor než vy, věřit něčemu jinému než čemu věříte vy, a jestliže pak řeknu, že ten můj názor a ta má víra je správná, zatímco ten váš názor a vaše víra jsou špatné, špatné proto, že Bůh je na mojí straně, bude to počátek pěkného pekla.

Jestliže se třeba považuji za slabého a věřím, že Bůh je na straně slabých - tedy na té naší, ke které patřím, pak to mohu snadno zneužít k ospravedlnění svého útoku na ty, které považuji za silné a kteří nám slabým ubližují.

Já jsem ale slabý především vůči zlu v mém vlastním srdci a tady je Bůh mé straně. Jsem ale také svobodný člověk, proto mohu Boha na svou stranu přizvat, nebo ho odmítnout.

Podle Maxe Webera počátky kapitalismu souvisejí s protestantskou morálkou. Někteří lidé možná "věří že vědí", že jejich jméno je zapsáno v "knize života". I lidé v počátcích kapitalismu se tou otázkou, kdo je vyvolený a kdo zavržený, asi dost zabývali. Někteří pak došli k přesvědčení, že se to pozná podle toho, zda se člověku ekonomicky daří. A to má být právě ta souvislost protestantské morálky se vznikem "ducha kapitalismu", souvislost onoho "Bůh je na mojí straně" s tím, že mě to "opravňuje" k určitému jednání. Když byl bůh tedy už zabrán těmi ekonomicky úspěšnými (podle Webera) nezbylo pak proletariátu už nic jiného, než aby na jeho straně byly zase dějiny (podle Marxe).

Já myslím, že člověk může mít pocit, že Bůh je na jeho straně, i když se mu nijak zvlášť nedaří.

Spirálou jste, pane Poláčku, vystihl lidské dějiny. Kazatel Jiří Hurta je nazval dějinami hada vztyčeného ve spirále. Tedy dějiny lidstva když poslechlo Hada. Když se rozhodlo vzít vše do svých rukou. Boží dějiny lidstva jsou přímé. V určitých okamžicích se protnou s těmi hadolidskými dějinami. Bible to nazývá: Když přišel čas, když přišla plnost času. V ten čas. Myslím, že těch okamžiků, kdy "přišel čas" ne nespočet, jenže my je nevnímáme. Ty nás vynášejí vzhůru.
Nevím, proč Vám vadí odlišnost Boha. To, že se "v něm pohybujeme, žijeme a jsme". Že Někdo protíná naše dějiny a není námi vytvářen. Že nám Někdo dává svobodu, ale i ta naše svoboda je na Něm závislá. Jsem přesvědčený, že i to, co nazýváme přirozeným vývojem je zasaženo Jeho skutečností. Vždyť třeba náš mozek má tak vysoké schopnosti, které za celý život nevyužijeme. K čemu ty miliardy spojení? Nebo cokoliv přírodě - zrak dravců, schopnosti vnímání molekul pachů , které člověk nemá. Kdybychom ke všemu spěli vývojem, stále bychom něco doháněli. Vím, že tato moje jistota plyne z jistoty, že existuje On. Proto nevím, jak to Vy vnímáte.
Možná vědce klame to, že v morálním vývoji lidstvo opravdu kolabuje a těžko hledá cestu vpřed, vrací se zpátky ke dravosti a pachu krve... Není to však právě v tom, že rozumný živočich člověk už nepodléhá pouze "přirozenému" vývoji, ale má se vědomě napojit na tu Neznámou Veličinu, která nabízí ten čas? Bez tohoto vědomého napojení zůstává jen bloudění a snad i ta spirála kolabuje a existuje hrozba totálního zmizení lidstva.

Protestantismus taky zrušil papežství, které bylo předobrazem života, který budou žít všichni ti, kteří si odtrpí tento pozemský život. Tím protestantismus učinil z každého člověka malého papeže, každý už teď (stejně jako papež) může dosáhnout tohoto vrcholu.
I dnes existuje evangelium prosperity; kdo není úspěšný, není dobrý křesťan.
V moderní době zase pan profesor Klaus zhasl právní světlo, a kdo si v právní tmě nenakradl, je neschopný žít v této moderní době.

Pane Pospíšile, v rámci jiné diskuse (pod textem paní Hájkové) jsem napsal právě o této linearitě vývoje směřujícího k jednomu jedinému úběžníku. A napsal jsem tam o tom, jak nakonec velice chudý je tento pohyb, tento vývoj omezený jenom na jednu jedinou linii. A že tam, kde se - údajně - směřuje k Nejvyšší naplněnosti, se nakonec jenom neustále mechanicky opakuje jedno a to samé.

To je vlastně všechno, co je možno k dané věci dodat.

Pane Poláčku, pod stejným textem jsem Vám odpověděl, že křesťanství nic neopakuje. V historii můžete poznat, co přinesla opravdová víra křesťanů a jistě ještě přinese. Víra není volání Pane, Pane, ale hledání, co je potřeba udělat (= plnění vůle Boží) Mt 7,21. Jestliže doposud křesťané pracovali na částečných zlepšeních lidského údělu, už přišli na to, že je potřeba celkové změny světa. Hledání, jak to vykonat, víra nebrání, naopak stává se popudem.

Pane Pospíšile, tady se nejedná o to jestli i křesťané v průběhu dějin rozvíjeli nějaké alternativní strategie. Nakonec ta myšlenka radikální přeměny světa není v křesťanství nijak nová; v podstatě od samého počátku křesťanství osciluje mezi myšlenkou radikální sociální transformace na straně jedné, a mezi institucionálním a ideovým konzervatismem a dogmatismem na straně druhé. Ale jde o to, že celá ta křesťanská linie (přesněji řečeno kruh) směřuje právě jenom od Boha k Bohu. A jakákoli odbočka člověka z této jedné jediné správné linie tedy může být logicky jenom a pouze lidským omylem; ale nikdy jeho vlastním autonomním kreativním počinem.

Vy jste zmínil (nevím teď jestli tady nebo v jiné diskusi), že podle Vašeho přesvědčení je i celá evoluce dílem Boha. Že tedy evoluce probíhá z popudu Boha, v jeho intencích, podle jím určených zákonitostí.

Ten problém je ovšem v tom: když se podíváme na evoluci jako takovou, tak ona toho Boha prostě vůbec nepotřebuje. Ona si totiž naprosto vystačí sama se sebou. Všechno to lidské snažení, hledání, střetávání; a všechny lidské ideje a představy (včetně představy Boha) - to všechno je možno bezezbytku vysvětlit z evoluce samé. Nic dalšího tu není zapotřebí.

Chtěl jsem se vlastně rozepsat o jiném tématu, kterého se Ivan Štampach dotýká v počátku svých rozvažování. Ale narazil jsem tam teď na záležitost, na výrok, který přímo souvisí s tématem teď v diskusi projednávaným. Takže se věnujme napřed tomu.

I. Štampach na jedné straně - v porovnání s klasickým křesťanstvím - postupuje a argumentuje naprosto minimalisticky. To jest - osvobozuje se od všech představ a výkladů mytologických, od legend vzniklých prokazatelně až v době "povelikonoční", tedy po smrti Ježíše; a jako pravé a platné zachovává jenom samotné nejpůvodnější jádro Ježíšovy přítomnosti na světě.

Ale - na straně druhé i on zůstává naprostým maximalistou; to jest, Ježíše chápe a pojímá jako absolutní ztělesnění všeho pozitivního, co je jen možno spojit s existencí (božího) světa. Ocitujme si:

"On, v němž se usídlila veškerá Plnost, v jehož lidských činech a slovech s lidmi jedná a mluví božský prazáklad skutečnosti..."

Takže tedy: Ježíš má být tím, v němž se "usídlila veškerá Plnost", z něhož mluví "božský prazáklad skutečnosti".

Už ve své úvodní replice jsem napsal, že toto a právě toto je prakticky ten jediný způsob vyznání, ve kterém i ateista může přijmout, může pochopit, může uznat a respektovat křesťanskou víru.

Ano, člověk m u s í mít nějaký pojem, nějakou představu něčeho absolutně dokonalého, dobrého, dovršeného. Anebo jak to I. Štampach nazývá, veškeré "Plnosti". Za kterou stojí - religiózní terminologií formulováno - "božský prazáklad skutečnosti".

Není, nemůže tedy být žádných zásadních námitek proti takovémuto vidění světa, a takovémuto vidění Ježíše jakožto symbolu této Plnosti.

Potud tedy dobře; jenže když se na celou záležitost podíváme poněkud blíže, jsme rázem zase u toho zpropadeného Platóna. S tou jeho - v zásadě zcela identickou - představou naprosto dokonalého (a tedy i obsahově plného!) počátku všech věcí. Jediný rozdíl je v tom, že Platón nemá tu jednu konkrétní lidskou osobu či postavu, s kterou by tuto úvodní božskou Plnost mohl v její živoucí podobě ztotožnit.

Platón se tedy stejně tak vztahuje k oné "božské Plnosti"; a také je pevně přesvědčen že k ní získal exkluzivní přístup. Jenže: v tu chvíli kdy začne konkrétně líčit jak by měl vypadat jeho "ideální stát" (který má být realizací této "Plnosti"), pak jeho ideální charakter může udržet jenom a pouze tím, že z něj celou záplavou všech možných zákazů a nařízení osekává všechno, co se mu do té jeho "božské dokonalosti" nevejde!

Jinak řečeno: jakmile si vytyčíme nějaké Absolutno, a všechnu svou pozornost zaměříme jenom na toto Absolutno - pak okamžitě ztrácíme všechno, co se nám do tohoto Absolutna nevejde, co samo není Absolutní, božské, dokonalé.

Zkusme si otázku položit takto: naznačil sám Ježíš někdy, že on by se považoval za ztělesnění této "Plnosti"?

Ježíš říká něco zcela jiného: "Ten nejmenší z vás je větší než já!"

Tento jeho výrok je tradičně vykládán jako projev jeho nesmírné skromnosti. Takovýto výklad ovšem pramení z naprostého nepochopení Ježíše. Už Ježíš totiž věděl a naprosto zřetelně cítil, co formuloval o dvě tisíciletí později Goethe: "Šedivá je všechna teorie, a věčně zelený je strom žití!"

Ježíš věděl, že vposledku je on sám nakonec jenom takovým "teoretikem"; že svými maximalistickými mravními apely vytváří vlastně umělý svět. Sice svět sám o sobě oprávněný, pravdivý, mnohem vyšší nežli je ten profánní svět vezdejší; nicméně svět umělý. A Ježíš věděl: i v tom "nejmenším", ale přirozeně žijícím člověku je zároveň něco mnohem více, nežli kolik on může obsáhnout ve všech svých kázáních dohromady.

I v tom "nejmenším z vás" je obsažen, je přítomen ten goetheovský "věčně zelený strom žití"; zatímco Ježíšův absolutní mravní apel k tomuto stromu přidává jenom jednu jedinou dimenzi.

Ježíš tedy věděl, že on sám není tou poslední "Plností"; že ta je konec konců někde zcela jinde.

On se k této "boží Plnosti" sice dozajista vztahoval, toužil po jejím naplnění, učinil ji základem a východiskem svého působení; ale sám naprosto přesně věděl, že jemu samotnému nebude nikdy možno jí dosáhnout.

Myslím, pane Poláčku, že jste se trochu spletl. Ježíš nikdy neřekl "Ten nejmenší z vás je větší než já!" ale řekl: "Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan; avšak i ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on."

Veškerá plnost v Ježíšovi, o níž se autor zmínil, znamená plnost božství i plnost lidství.

Ne, tu pasáž s Janem Křtitelem jsem neměl na mysli, ta je o něčem jiném. To o čem jsem psal, s tou Ježíšovou skromností - to jsem svého času někde četl, je to už dost dávno, nejsem si proto už vůbec jistý jestli ten inkriminovaný výrok byl doslovný anebo (zřejmě ) jenom autorův vlastní výklad či zkrácená reprodukce některých Ježíšových výroků. Protože si už opravdu nevzpomenu z jakého zdroje tuto příhodu mám, nezbývá mi nic jiného nežli tu věc nechat takto stát.

Ale bez ohledu na to bych zůstal u svého přesvědčení: Ježíš nemohl nevědět o své výjimečnosti. A to sice výjimečnosti v dvojím smyslu: na jedné straně si byl samozřejmě vědom toho, jak svým duchovním potenciálem vysoce převyšuje své okolí. Ale na straně druhé stejně tak výjimečný v tom opačném smyslu, totiž že on byl plně ponořen právě a pouze do toho svého ryze duchovního sdělení a poslání, že se spolu s tímto doslova "vznášel v nebesích"; ale že ten "obyčejný", přirozený život je něco jiného, a někde jinde.

Tento rozdíl, tuto pohlcenost velkých duchovních osobností jejich dílem je ještě jasněji a ostřeji vidět u Buddhy: ten původně žil tím "obyčejným", přirozeným životem, užíval si svého života, měl ženu a dítě. Ale poté co se vydal na svou duchovní cestu, opustil všechno toto: svůj domov, svou ženu, a dokonce i své dítě, a od té doby chodil už jenom a pouze po "stezkách duchovních". Jakkoli můžeme chovat obdiv vůči jeho spirituální velikosti, nelze na straně druhé přehlédnout tu ztrátu toho přirozeného žití (a tedy právě té "plnosti žití"), která je s takovouto vyhraněnou specializací spojena.

Nedá se nic dělat, ale ono je opravdu prakticky nemožné mít v životě všechno: nejvyšší spirituální výšiny, a zároveň radosti přirozeného života.

- Mimochodem, ty "radosti přirozeného života": bylo by možno někde v Novém zákoně nalézt místo, kde by s Ježíšem byla spojena, kde by s ním přicházela nějaká "radost"?... S Ježíšem přichází mravokárectví, s Ježíšem přicházejí absolutní duchovní výšiny a přísné mravní výzvy; ale ty spontánní radosti přirozeného života? Ty musí přenechat jiným, například když k sobě volá hravé děti, neboť "jejich je Království boží".

Ještě jednou, proč jsem se o tom tak rozepsal (ohledně té "Plnosti"): nenakládejme na ramena velkých osobností více, nežli mohou unést. Jejich duchovní přínos lidstvu může být velkolepý; ale není tomu opravdu tak, že oni byli všechno, a samotní "obyčejní" lidé nic. Ten opravdový, ten naplněný život je nakonec právě u těch "obyčejných" lidí, ne u těch mimořádných jedinců.

Ale pane Poláčku, vždyť Ježíš nebyl žádný asketa, tedy mimo toho, že neměl ženu. Když se srovnával s Janem Křtitelem, tak sám říkal:
Přišel Jan, nejedl, nepil - a říkají: `Je posedlý.´ Přišel Syn člověka, jí a pije - a říkají: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´
Nebo to, jak si nechal pomazat nohy drahou mastí, ačkoliv to přihlížející, i někteří učedníci, kritizovali jako marnotratnost (mohlo se to prodat a peníze dát chudým), to jistě znáte.

To všechno souvisí úzce s tím tématem, o kterém jsem vlastně původně chtěl psát. Tedy s tím, čím Ivan Štampach otevírá a zahajuje celou svou úvahu. Ocitujme si napřed celou onu úvodní pasáž:

"Motivem mnoha náboženství a revolučních politických hnutí je těžká nespokojenost s daným stavem. Mám jako jednotlivec představu krásného, smysluplného, prosvětleného života, v němž jsem v souhlasu sám se sebou a s druhými, v němž příroda a já jsme v harmonickém, vzájemně prospěšném vztahu. A vidím, jak je od toho každodenní realita na hony daleko.

V lepších případech se pokouším se sebou něco dělat, pracovat na sobě, vzdělávat se, pěstovat něco tak paradoxního jako sebevýchova. Obvykle takové úsilí daleko nevede. Pak můžu rezignovat. Mám tendenci původní představu o hodnotném a naplněném životě zavrhnout jako iluzi."

Uznáníhodnou předností tohoto Štampachova úvodu do věci je to, že ji neotvírá nijak dogmaticky, s poukazem na Boha či Ježíše jako s nějakou hotovou, fixní záležitost. On vychází ze zcela spontánního pocitu člověka, který touží po dobrém, lidském, smyslem naplněném životě a světě - a místo toho všeho kolem sebe shledává pouze svět prázdný, chladný, upnutý ponejvíce jenom na zcela profánní a přízemní okruh materiálních statků a obdobných lákadel.

Ivan Štampach zmiňuje i tu - jako první se nabízející - možnost cesty svého vlastního vzdělávání se, své vlastní osobní kultivace. Jenže - i tady člověk záhy zjistí, že to k ničemu nevede. Že ten kdo se o takovou cestu snaží, zůstane jenom osamělým, a vlastně dosti podivínským jedincem. Jaký má, jaký může mít smysl osobní schopnosti spatřovat a nalézat vyšší pravdy bytí, když prakticky celý okolní svět má klapky na očích, a nevidí nic více než jenom víceméně materiální věci, které si může osahat vlastníma rukama?... Nebyly tedy všechny ty naše sny o nějakém lepším, smyslem naplněném světě pouhou iluzí?

Teprve na tomto místě pak Ivan Štampach navazuje možností určitého východiska z této o sobě beznadějné a bezvýchodné situace: "Zde je prostor pro směry a školy duchovního života, ať je nazveme náboženstvím, spiritualitou nebo filosofií."

Jak řečeno, I. Štampach tedy zcela přirozenou, nedogmatickou cestou přechází od konstatování smyslu zbaveného světa k možnosti nalezení nového smyslu. Ale přesto - na tomto místě je nutno se poněkud pozorněji zastavit.

Není totiž možno se vyhnout kritické otázce, jestli toto nabízející se řešení nového smyslu světa není ve skutečnosti - určitou formou ú n i k u z tohoto světa! V tom smyslu: když se mi ten svět vezdejší jeví být prázdným a nicotným, pak já uniknu do světa jiného, do světa velkých duchovních idejí, kam ten profánní svět vezdejší nemá žádný přístup!!

To nebezpečí, které se v takovémto kroku skrývá, je to: my sice budeme nadále volat po "Plnosti" bytí; ale s tímto voláním zůstaneme stát (respektive vznášet se) jenom v těch sférách ryze duchovních, zatímco ten svět vezdejší ponecháme dále v jeho prázdnotě, v jeho pouze profánně banálním existování.

Ta Ježíšova "Plnost", ve které se má zrcadlit "božský prazáklad skutečnosti" - nebude tady ta zásadní chyba právě v tom, že se vztahuje právě a pouze na ten "prazáklad"?...

Jak daleko, k jakému stupni Plnosti je možno dospět s pouhým základem? Nechybí tady přece jenom něco? Něco velice podstatného?

A jestliže hned první věta I. Štampacha konstatuje, že ta "těžká nespokojenost" s daným stavem je východiskem mnoha náboženství, ale i revolučních politických hnutí, pak je možno se ptát: nejsou v určitém smyslu jak ta náboženství, tak ale i ty revoluce svým způsobem výrazem stejné snahy uniknout před skutečným, reálným světem? Kdy namísto toho, aby se tento svět, tento život pojal, oslovil, změnil zevnitř, ze sebe samého, tak je naopak vměstnán, podřazen pod tu či onu zcela specifickou představu, co by mělo být jeho základem a jak by měl správně fungovat?

Nebude asi nijak snadné na takovéto otázky nalézt jednoduchou odpověď.

To jestli Ježíš osobně byl či nebyl asketa, paní Hájková, tady nehraje žádnou roli (nehledě k tomu, že ta historka s tím "pomazáním nohou drahou mastí" je ve svém kontextu krajně nepravděpodobná"). Ostatně, i Buddha přece nakonec dospěl k vysloveně anti-asketickému názoru. Oba - samozřejmě - nevyhnutelně rozpoznali, že asketismus sám nikam nevede, neboť zůstává stát jenom u vnější, formální stránky věcí. A že pravá podstata leží v něčem zcela jiném.

Ale jde o to, že jejich duchovní působení jako takové nakonec směřuje někam jinam, než kde je právě ten "obyčejný" přirozený život. U Buddhy je to ovšem ještě daleko zřetelnější a příkřejší, on původně vlastně celý vezdejší život označil za nicotný a bezcenný, a teprve později se propracoval k tomu, že cesta k nirváně je přece jenom dlážděna dobrými skutky, takže i vůči tomu vezdejšímu světu a životu je zapotřebí cítit účast a pečovat o něj (do jisté míry).

U Ježíše tento rozdíl tedy není napohled natolik příkrý; ale i u něj je jasně znát ta obrovská vzdálenost, neřkuli propast mezi jeho duchovně-mravními výzvami a reálným životem. Právě proto se ostatně na příchod toho "Božího království" čeká marně dodnes; protože to se svým absolutním nárokem naprosto míjí s tím reálným, přirozeným životem "normálních" lidí.

Mimochodem, doposud jsme tu vůbec nezmínili (proroka, respektive Zvěstovatele) Mohameda. Právě ten by totiž ve své osobě z celé této trojice v sobě musel ztělesňovat onu "Plnost" - na jedné straně byl bezpochyby výraznou duchovní osobností, a na straně druhé stál plně v přirozeném životě, byl ženat a měl děti, a ke své ženě měl láskyplný vztah až do konce jejích dnů.

A přece: nějak se to neujalo, že bychom si Mohameda uváděli do souvislosti s onou "Plností". Bude to nejspíše proto, že on měl sice (v pozdějších letech) kontakt k židovskému i křesťanskému prostředí, ale neměl žádný kontakt k originálnímu prostředí helénistickému; takže nikdo nepřišel na nápad připsat mu status "Syna Božího".

co vše se skrývá za následky helénského projektu občanské demokracie - vědeckotechnická revoluce, sen o globální masově konzumní společností ap. ........bych si zalaškoval.

Apoštol Pavel se také vícekrát zmiňuje o plnosti. Například používá obrat: "dát se prostoupit vší plností Boží", popřípadě tento: "v něm (tedy v Kristu) jste i vy dosáhli plnosti". Mohamed se těžko mohl dát prostoupit Boží plností, když v islámu je Bůh přísně transcendentní.
O Ježíšovi Pavel ještě řekl: "Plnost sama se rozhodla v něm přebývat".
Tak je docela možné, že plnost se nerozhodla přebývat v Mohamedovi.

V tom případě bych si, pane Petrasku, dovolil zalaškovat zpětně: jestli to všechno nebude tím, že Mohamed prostě nebyl marxista.

Protože ten Marxův sen o dokonale harmonické a veskrze humánní a pospolité komunistické společnosti - to je skutečně svým způsobem jedna z variant onoho starého křesťanského snu o "boží Plnosti". Tedy o světě veskrze dokonalém, kde není rozdílu mezi materiálním a ideálním, mezi lidským a božským, mezi jevem a podstatou. Kde svět jevů (tedy náš svět vezdejší) je přímou, lineární, bezrozpornou a vší distance prostou realizací toho dokonalého světa božího.

On ten Mohamed byl totiž - na rozdíl od Marxe a na rozdíl od raných křesťanských teologů - méně vizionář a více pragmatik. Ne že by on sám neměl nějaký předobraz té boží dokonalosti a naplněnosti; ale jeho hlavním zájmem bylo to, jak p o k u d m o ž n o dobře uspořádat ten vezdejší, lidský svět. A proto jeho súry jsou především zcela praktickými návody a nakázáními, jak lidé mají vést tento svůj vezdejší život, aby ho žili v souladu s Alláhovou vůlí.

Ale jistě, paní Hájková, že Pavel je snad vůbec tím prvním, kdo Ježíšovi začíná připisovat zcela nový, "křesťanský" výklad. Tady zase musíme zcela jasně rozlišovat a odlišovat to, co a čím byl skutečný Ježíš Nazaretský sám, a co a čím se stal onen Kristus, jak ho vytvořila křesťanská teologie a mytologie.

Pavel sám dozajista horoucně toužil po té "boží Plnosti"; a tak není naprosto žádného divu, že si ji bezezbytku promítl do postavy svého vzývaného Mistra a duchovního učitele Ježíše.

A jak už jsem napsal, po této "Plnosti" dozajista toužil už i samotný Ježíš; ale to všechno nemění nic na tom, že Ježíš sám byl ve svém působení natolik "specializován", natolik zaměřen jenom k jednomu určitému cíli, že tu celkovou, všeobsahující "božskou" Plnost je sotva možno s ním reálně spojovat.

---------------------------

Nakonec, i tady zase můžeme udělat paralelu s Marxem. Jak řečeno Marx sám dozajista také toužil po takové "Plnosti" (i když ji samozřejmě nestavěl na religiózní základ); ale proto asi ještě nebudeme tvrdit, že Marx sám (se svým jednostranně zaměřeným revolučním impulsem, a stejně tak svým vlastním životním stylem) by tuto Plnost ztělesňoval a reprezentoval.

Jinak řečeno: ta "Plnost", která je připisována Bohu - ta je vždy zčásti vlastním dílem, sněním, toužením samotného člověka.

To naprosto nemusí znamenat nějakou devalvaci, ve smyslu že by se jednalo o "pouhé snění"; bez tohoto snění o lepším světě by člověk nebyl člověkem, nikdy by se nevydal na svou cestu právě za tímto lepším světem.

Ale je nutno si v plné míře uvědomit - a právě toto nejen křesťané, ale i všichni jiní věřící nedokáží a nemohou - že ta údajná "boží Plnost" nikdy nedojde svého naplnění bez samotného člověka. Že ten prapůvodní, "božský" element vytváří jenom určitý základ; ale tento základ nikdy nebude vybudován ke svému dovršení, pokud k němu nepřijde sám člověk, se svou kreativitou, a se svým vlastním sněním.

Však jde nejen o plnost božskou, ale i plnost lidskou - Ježíš měl obě dvě.
V listu Efezským 4 Pavel mluví také o zralém lidství, měřeném mírou Kristovy plnosti: "Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení..."

...s výjimkou učení křesťanského ovšem.

Tady se zase jednou projevuje až uzurpátorský nárok křesťanského učení, být pro všechny časy tím jediným pravým učením; a všechna ostatní učení jsou suverénním gestem odsouvána stranou, s despektním ohodnocením "kdejaká"...

Na straně jedné dozajista není možno křesťanství upírat, že se vyznačuje vysokou mírou zralosti - jak duchovní, tak i obecně lidské. A že se tímto opravdu pozitivně odlišuje od celé řady učení v daném smyslu nižších, méně vyzrálých; jako je například v zásadě všechno, co padá pod současný pojem "novopohanství".

V tomto smyslu má tedy křesťanství určité právo hledět na své "konkurenty" svrchu.

Na straně druhé je tu ovšem ta - doslovně a do písmene - pýcha, kdy se to vlastní učení (jenom proto že je o n ě c o lepší než celá řada jiných) prohlašuje za absolutně dokonalé, a za jediné pro všechny časy platné.

Být takhle "absolutně dokonalým", absolutně univerzálním - to opravdu zcela principiálně není možné. Vezměme si například třeba jenom to novopohanství: jak má křesťanství svou pravdu vůči němu, tak na straně druhé ty novopohanské kulty mají zase tu přednost oproti křesťanství, že jsou mnohem více svázány s lidskou přirozeností, s přírodou, s tajuplnými silami přírody...

A stejně bych soudil že Pavel měl tady na mysli ze všeho nejspíše helénskou gnózi (která byla v té době zřejmě nejnebezpečnějším konkurentem vznikajícího křesťanství); a tady je možno jenom potřásat hlavou nad tím, jak je možno takto šmahem zavrhnout učení, kterému právě křesťanství vděčí za celou řadu základních článků svého učení.

A jestliže i tady platí, že křesťanství má vůči gnózi dozajista své nepopiratelné přednosti, pak na straně druhé zase stejně tato gnóze má oproti křesťanství přednosti své - především tím že ve srovnání s křesťanstvím klade daleko vyšší důraz na lidského ducha. Na myšlení vůbec. Zatímco Pavel zcela výslovně staví víru nad (filozofické) myšlení.

Takže ještě jednou: prohlásit sám sebe za "plného", a "dokonalého" - tak to je ta nejsnadnější věc na světě. Ale skutečně v sobě obsáhnout a ztělesnit alespoň všechny základní dimenze lidské existence a bytí vůbec - tak to je záležitost zcela jiná, a sotva je možno předpokládat, že by v tomto ohledu křesťanství mohlo být definitivní mírou všech věcí.

Myslím, že zralé lidství není obsaženo v žádné teorii, že k němu musí člověk dozrát.
A Pavel si jistě nemyslel, že se k plnosti dojde gnózí. Soudím tak na základě četby prvního listu Korinťanům:
"Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání (řecky gnosis!) – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno."

Samozřejmě že Pavel se nedomníval že k té "Plnosti" by bylo možno se dostat gnózí. Proto se od ní tak rezolutně distancuje. On k té "Plnosti" chce dospět čirou vírou.

Ale můj argument byl ten, že integrální součástí té křesťanské "Plnosti" je kromě jiného právě ta gnóze. A že bez této gnóze (to jest: bez síly antického filozofického ducha) by ta křesťanská "Plnost" byla o velký kus méně plná.

Právě toto je paradox křesťanství: chce přinést plnost, ale přitom od sebe odřezává všechno, co se nevejde do křesťanských základních článků víry.

Aby nevzniklo nedorozumění: já v žádném případě nezpochybňuji či nesnižuji tu křesťanskou "Plnost". Respektive křesťanskou touhu po ní. Už jsem to napsal: vůči mnohým jiným (spirituálním) směrům se křesťanství dozajista vyznačuje mnohem vyšší mírou vyzrálosti (a tedy oné "Plnosti").

Ale zcela jinou otázkou je, jestli (ještě dnes) může křesťanství nabízet dostatečně širokou cestu k oné "Plnosti".

je možné společnost oprostit od tradičního vnímání Boha (mnohdy dokonce i personifikovaného) na úkor v sekularizované společnosti již dostupné společné platformy, kde věřící i nevěřící hledají a nachází smysl lidské existence v Tvůrčí mysli. Kdy věřící i nevěřící ideu boha v lidské mysli vnímají jako nekonečné hledání záruk smyslu lidské existence. V sekularizované křesťanské společnosti nedogmatického smýšlení mohou jak věřící tak i ostatní chápat pojem boha ne jako personifikaci plné záruky smyslu lidské existence, ale jako výraz dominance "tvůrčího smýšlení". Smysl může být jen tam kde je mysl .....jak pozemská ateistická tak transcendentní metafyzicko-teologická.
Což by mohlo nabídnout smysluPlné synergie, kdyby dnes ..........bych se rád domníval..

No ano, pane Petrasku - něčeho takového co Vy navrhujete bude zřejmě bezpodmínečně zapotřebí, a to podle všeho už v dosti dohledné budoucnosti. Jak asi všem už známo, podle nejnovější prognózy v Německu obě křesťanské církve už v roce 2060 budou mít jenom poloviční množství těch členů, které mají (ještě) dnes. Tohoto vyznání bude tedy už jenom minorita populace, ne více než jedna třetina. A nic nehovoří pro to, že by se tento dramaticky klesající trend měl zastavit. Stejně tak jako není žádného důvodu se domnívat, že pro jiné průmyslově vyspělé země by neměly platit stejné či velmi podobné výhledy.

Takže opravdu všechno hovoří pro to, že postavení křesťanství jako dominantní duchovní instituce je i v jeho tradičních teritoriích už definitivně za zenitem. A že je tedy nutno přijít ne-li snad s něčím zcela jiným a novým, pak přinejmenším s nějakou zcela zásadní inovací.

-------------------------------------

Na straně druhé bych to ovšem - bohužel - neviděl tak optimisticky jako Vy, pane Petrasku, co se týče těch konkrétních možností a cest případné spirituálně-racionalistické syntézy.

To "tvůrčí smýšlení": člověka jako principiálně tvůrčí, myslící a hledající bytost mohou legitimně označovat a definovat filozofové; ale člověk jako konkrétní jednotlivec před nějakým tvůrčím (a tedy adekvátně namáhavým) myšlením a smýšlením dá vždy přednost jednoduchým, nezpochybnitelným jistotám. Něčemu, o co se kdykoli může opřít, co mu dá jednoduché odpovědi na složité - a mnohdy palčivé - životní otázky.

Takže se obávám, že takováto syntéza mezi křesťanstvím a ateismem na základě nějakého "tvůrčího smýšlení" by byla zase záležitost jenom pro velmi úzkou skupinku entuziastů.

Nicméně fakt je: něco se změnit musí. Bude-li zachován onen uvedený trend, už během několika příštích desetiletí křesťanství nevyhnutelně zjistí, že stále postaru to přece jenom už dále nepůjde.

Otázka je tady spíše, jestli se k podobnému náhledu dokáže propracovat i tábor ateistů.

Teprve potom by totiž bylo možno vstoupit do nějakého vzájemně se obohacujícímu dialogu.

Ne, pane Poláčku. Křesťanství nabízí úzkou cestu k Plnosti. Široká cesta vede do záhuby a mnozí ji sledují.
Četl jsem kdysi odhad, že nějakou myšlenku je schopno přijmout 15%. Ale i těch pár procent je schopno ovlivnit celek.
K 5. květnu 12:13:8: Doba syntéz byla doba středověku. Dnes už pro křesťany a vůbec pro všechny platí, že je potřeba svět změnit.

To je o něčem jiném, pane Pospíšile. Ta otázka zněla, jestli ta křesťanská cesta k Plnosti není (dnes už) p ř í l i š úzká, nežli aby po ní k té Plnosti bylo možno skutečně dojít.

navrhuji vnímat a uchopit v její zarubané podobě, a dát jí smysl spočívající v "tvůrčím smýšlení".
Neb smysl může být k mání jen na takové liberální cestě, kde se nachází mysl vnímající/akceptující pojetí jak pozemská ateistická, tak i nadpozemská transcendentní.....bych si zopakoval.
Je známo pane Pospíšile že divoch Schopenhauer akceptoval jen takové své nápady, o kterých byl přesvědčen že budou vnímány reflektovány až za dvacet a více let.
Prý jde o doklad geniality........si myslíval.

Já Vám rozumím, pane Poláčku! Vy pořád sledujete šíři myšlenky, která by obsáhla celý svět. Ježíšovo učení je však velice úzké, prosté. Následovat Ježíše znamená zničit sám sebe. Pokud Ježíšovi učedníci sledovali myšlenky, hádali se (a budou se hádat) a půjdou vždy proti sobě. Ježíš a později jeho učedníci nezískali svět šíří myšlenek, ale tím, že za ty prosté, jednoduché, byli ochotni zemřít. Pohané přijímali křesťanství z obdivu: Podívejte se, jak se milují!
Hledejte učení,které změní svět, a vždycky se najde někdo "chytřejší", kdo vymyslí něco lepšího. Šíří myšlenek se k jednotě nikdy nedojde. Jednota Ježíšových učedníků je prostá. Následovat Ježíše.

To je právě to, pane Pospíšile: jestli v tom "následování Ježíše" není nic jiného a nic více nežli jenom "zničit sám sebe", pak je to ale opravdu velice úzká stezka. A jestliže prvotní křesťané mohli v určitých situacích za své postoje v oněch starých, polobarbarských dobách sklízet obdiv pohanů, pak je velice nejisté, u kolika lidí je s tím samým možno sklidit obdiv ještě i v časech moderní technické civilizace.

Zase tak jednoduché to bohužel není, pane Petrasku.

To "tvůrčí smýšlení" - to totiž k tomu aby opravdu kvetlo a vzrůstalo nevyhnutelně potřebuje jedno: naprosté vnitřní zaujetí. Zaujetí tak intenzivní, že to velice úzce hraničí až přímo s posedlostí.

Jenže tato "posedlost" (a to i ta v pozitivním smyslu) - ta má sice dost blízko k (dozajista negativnímu) fundamentalismu, ale velice daleko k jakémukoli druhu liberalismu.

Jinak řečeno: dost dobře není možno být liberálem, a zároveň mít tuto posedlost "tvůrčího smýšlení". (Jak svědčí ostatně i příklad Schopenhauera.)

Je to opravdu krajně zapeklitý problém; a čistě matematicky je to vlastně stav klasické nepřímé úměry: čím více otevřenosti, čím více liberalismu - tím méně tvůrčího zaujetí.

A naopak.

Jak sám dokazujete, tvůrčí myšlení není efektivní. (Neříkám, že je bezcenné). Tvůrčí jednání v lásce je vždycky snížení sebe sama až ke své naprosté negaci. Už nestačí milovat bližního jako sám sebe, ale: Nové přikázání vám dávám, abyste se milovali jako jsem já miloval vás, říká Ježíš. Toto tvůrčí jednání v lásce je nejvýš efektivní. V každé době. Ikdyž nezíská všechny.

Vy znáte vnitřní zaujetí, které vede k (umělecké) tvorbě, pane Poláčku, a křesťané zase znají uchvácení Duchem svatým, což může vést například k nějakému novému sociálnímu projektu nebo nějaké jiné aktivní tvůrčí činnosti. Ale zatímco umělec věří, že to, co vytváří, je z něj, křesťan ví, že to z něj není.

To je právě ten rozdíl, paní Hájková. Žádný umělec vážně netvrdí, že ve vzduchu kolem něj poletují nějaké Múzy, z nichž některá mu čas od času sedne na rameno, a on poté začne tvořit.

Zatímco křesťané stále železně tvrdí reálnou přítomnost nějakých nadpřirozených bytostí, bez který bychom my prý nebyli naprosto ničím, bez kterých by naše vlastní lidská existence neměla žádný vlastní smysl, a bez jejichž tvůrčího aktu bychom my lidé vlastně vůbec neexistovali.

Tohle a právě tohle je ten zásadní rozdíl. Chyba není v tom že křesťané se vztahují k nějakému vyššímu, duchovnímu principu. Chyba je v tom - a právě toto opakuji znovu a znovu - že křesťané k tomuto svému vztahování se, k tomuto svému hledání potřebují "berličky", které jsou z hlediska moderního člověka a současného rozumu nepřijatelné, neudržitelné, fiktivní.

Pane Pospíšile, za prvé tento údajný Ježíšův výrok je zaznamenán pouze u Jana - tedy u zdroje chronicky krajně nespolehlivého. Jinak řečeno: je krajně nepravděpodobné, že by Ježíš sám tento výrok kdy pronesl.

Ale budiž; vyjděme teď z toho, že - ovšemže - i Janovo evangelium je jednou ze základních částí celého křesťanského kerygmatu (sdělení, vyznání); a že tedy i tento o sobě fiktivní výrok je v daném smyslu reálný a platný.

Ale - co s tím? Co v dnešním, krajně komplexním světě ještě počít s tím neustálým opakováním jedné jediné věty "milujte se"?...

Kolik toho v dnešním světě - prorostlém, spoutaném a neseném především materiálními zájmy všeho druhu - kolik toho zde můžeme ještě reálně změnit jenom neustálým voláním po "Ježíšově lásce"?...

Kohopak asi má, kohopak může "milovat" taková anonymní korporace jako je eon, ČEZ, Arcelor Mittal?...

Opravdu si myslíte, pane Pospíšile, že tento svět můžete reálně vrátit zpátky do časů prvotních křesťanských komunit?...

má ve společnosti období vyššího i nulového významu.
V periodách stresu - výrazného civilizačního propadu - se tvůrčí zájem zákonitě orientuje na nadlidské autority.
Nabízí se tak i domněnka, že víra ve svatého ducha může být součástí i rezignativního postoje ....bych trochu zjednodušeně a neomaleně poznamenal.

Jsem velmi zvědavá, pane Poláčku, co vytvoříte. Když už od nás se nedá nic čekat...

Je docela zajímavé, paní Hájková, že přesně tu samou otázku mi právě včera položila jedna účastnice mého vlastního diskusního fóra, věřící (ale nedogmatická) křesťanka.

Odpověděl jsem jí, že v tuto chvíli (přinejmenším) ovšem sám nemohu nabídnout, na stříbrném podnose přinést nějakou opravdu pozitivní alternativu. (Mimochodem: takovouto pozitivní alternativu, to jest nové náboženství, nedokázal svého času přinést ani samotný Ježíš! On působil na bázi dosavadního, tedy judaistického náboženství. Jenom na tomto základě začal klást nové akcenty. Zcela nové náboženství vytvořili až jeho následovníci, křesťanští otcové a teologové, až dlouho po jeho - Ježíšově - smrti. Stejně tak pozdější buddhismus je něčím o dost jiném, než jaká byla jeho původní Buddhova verze. - Založit zbrusu nové náboženství, to opravdu není jen tak; a většinou je to záležitost přinejmenším několika generací.)

Takže jak řečeno nějaké "nové náboženství" v současné době nabídnout nemohu; doposud pouze procházím tím, co nám v dané oblasti dochovala minulost - a ve všem tom dosavadním shledávám velice závažné nedostatky. Natolik závažné, že za prvé sám pro sebe nenacházím žádnou možnost se s nimi vnitřně ztotožnit; a za druhé nevidím ani reálnou možnost pro to, aby zůstaly dostatečně nosnými i pro budoucnost. Ještě relativně lepší naděje v tomto ohledu má například buddhismus, který se - na rozdíl od křesťanství - alespoň obejde bez představy personálního Boha. Není tedy nucen v takové míře setrvávat na religiózních mýtech, které jsou ve světle moderního rozumu a moderního způsobu života vůbec čím dál tím méně udržitelné.

Je nutno si uvědomit: my se opravdu nacházíme ve fázi přechodu. Kdy staré ideje, staré představy, staré víry už dožívají, dohasínají - ale kdy se nové ideje ještě nezrodily, a je možno jen velice nepřímým způsobem spíše tušit, nežli rozpoznávat jejich nadcházející přítomnost, jejich budoucí tvar.

Jsme tedy - nevyhnutelně - v období zmatků, v období nejistot, v čase sváření se starého s budoucím. Pro někoho toto období ztráty starých jistot může být znamením krize; ale každá krize zároveň otevírá nové možnosti, nové cesty, nové naděje.

My se už asi sotva dožijeme toho, že by nám bylo dopřáno spatřit tu - případnou - novou ideu v její celé kráse, v její síle. My budeme velice šťastni, když se nám poštěstí zahlédnout alespoň její stín na zemi, kontury její postavy.

že se v budoucnu nějaká univerzální myšlenková nadstavba nejspíš již neobjeví. Resp. nerozšíří se dostatečně a nebude sehrávat vlivnou pozitivní roli. Možná se lidé spokojí se "sesličkou", stojící na humanismu, vědeckém poznávání, na zážitku a doplňkově na (mírně adaptovaných) starých náboženských systémech. Trnož by mohla tvořit ohleduplnost. Sedátko a opěradlo nabídnout ekonomika a technika. Snad by se další vývoj dal trochu přiblížit třeba analogií s koncem slohů v architektuře. Takže o mnoho v daném smyslu nepřijdeme? Změnu a nový začátek by mohl nejspíš přinést jen nějaký zásadní existenciální otřes.

Pane Poláčku, neosobní idea, jejíž postavu a stín na zemi je možné zahlédnout, to se vám opravdu povedlo.

Máme výhodu, pane Poláčku, že to, co popisujete, už bylo napsáno. Už had v ráji řekl lidem: Bez Boha se obejdete, vy sami budete bohy. A výsledek: Poznali, že jsou nazí.

Pane Horáku, v každém případě se dá soudit, že zde i do budoucna přetrvá hluboká, intenzivní t o u h a po nějaké takovéto "univerzální myšlenkové nadstavbě". To ostatně vyplývá i z příslušných sociologických/religionistických průzkumů: sice klesá podíl těch, kteří věří v nějaké klasické náboženství dosavadního typu (jako je třeba křesťanství); ale podle všeho nijak neklesá podíl těch, kteří cítí touhu či potřebu vztahovat se k nějakému vyššímu duchovnímu principu. Jenom si pro to nalézají "alternativní" formy vyjádření.

Otázka je, jestli je možno - v dnešním až extrémně pluralistickém světě - ještě možno nalézt či vytvořit nějaký princip se skutečně univerzální platností.

Z obecně filozofických hledisek bych si troufal tvrdit, že to možné je.

Za prvé: ten princip pluralismu - to je opravdu jenom m o m e n t á l n í stav světa, v současné fázi jeho vývoje. Totiž: pluralismus dovedený zcela do důsledků, to je fakticky totéž jako stav chaosu. A žádný organismus (respektive žádný jakž takž ucelený systém obecně) nemůže natrvalo ve stavu chaosu existovat. V zásadě je možno říci, že celé dějiny lidstva jsou neustálou oscilací mezi stavem stability, a mezi stavem (přechodného) chaosu.

Ta stabilita - ta se zdá být stavem ideálním, a po většinu času také je; ale její odvrácenou stránkou je zpomalení pohybu, absence nových perspektiv, až přímo zkostnatělost. Proto čas od času musí dojít k těm fázím "chaosu", kdy se otřese celý dosavadní řád, celý způsob základní organizace onoho organismu či systému, a hledají se cesty a možnosti nové.

Takže ten současný pluralismus: ten sice (ještě) není stavem vysloveného chaosu, ale má s ním společné to, že v něm absentuje nějaký skutečně aktivní, účinný "atraktor". Tedy centrální moment celého systému (tj. v našem případě celé společnosti), kterýžto atraktor by mohl splňovat roli základního organizačního a procesního momentu. V současné době roli tohoto systémového atraktoru stále ještě relativně úspěšně supluje všeobecný konzumismus; je ovšem otázka jak dlouho to takto ještě vydrží, tím spíše že tento konzumismus už v době velice blízké tvrdě narazí na zeď ekologických limitů této planety. Bude tedy - pokud lidstvo má přežít - nevyhnutelně nutno nalézt nějaký nový atraktor, nějaký nový princip existence společnosti a člověka. Který bude muset mít právě univerzální charakter.

A za druhé: opakuji znovu a znovu, že celé dosavadní duchovní (filozofické, spirituální...) dějiny lidstva jsou stejně tak dějinami oscilace - mezi různými, navzájem protikladnými principy. Které dosavadní lidstvo nikdy nebylo schopno propojit v jeden jediný skutečně komplexní celek. Vždy byl tedy z celého tohoto komplexu vytržen jeden jediný moment - a ten pak dominoval určitou historickou éru.

Vše tedy směřuje k tomu, aby tyto jednotlivé dílčí momenty byly spojeny v jeden jediný vnitřně provázaný celek; a právě tato syntéza samotná by byla právě tou hledanou univerzální ideou.

Možná se lidé spokojí se "sesličkou", stojící na humanismu, vědeckém poznávání, na zážitku a doplňkově na (mírně adaptovaných) starých náboženských systémech........
bych připojil:
Možná že vědeckotechnické vzepětí také přispěje k poznání podstaty lidského vědomí/chování,
Vynikající výsledky vědeckého zkoumání prostředků jak hromadného tak osobního ničení.totiž přestávají nabízet tradiční záruku společenské stability.- mocenské rovnováhy..
Možná že tak nová priorita - vědecká snaha o osvojení substance lidské psychiky se ve své konsekvenci vymkne svému dnešnímu údělu flikování a manipulace humánního kapitálu.
A společenská balance nabude božské/rájské rovnováhy. ....bych značně nejistě s pohlédl do budoucna. poznamenal.

K těm vyhlídkám na možnost nějaké nové univerzálně sdílené ideje bych ještě připojil: je nutno si uvědomit, že současný člověk naprosto ztratil schopnost/možnost definovat, tedy pochopit sebe sama.

Pokud se podíváme na celý dosavadní vývoj lidstva, pak doposud člověk vždy někam patřil, někým byl: byl jasně určeným příslušníkem svého rodu, svého kmene; své vesnice. S rozvojem náboženských forem své sebereflexe byl tím, kdo byl "stvořen Bohem", a nesl v sobě tedy transcendentální smysl vlastní existence poskytnutý a garantovaný onou (nej)vyšší duchovní instancí.

Ale dnešní člověk? Pokud odhlédneme od toho, že mnoho lidí se ještě - do určité míry úspěšně - snaží o sebedefinování a sebepojímání v duchu těch dosavadních tradic, pak člověk současné (post)industriální a racionalistické civilizace vlastně v ů b e c n e v í, co a čím je! A čím by být měl.

Současný člověk je jenom jakési "něco", o čem nikdo vlastně vůbec neví, co to je, a jakou to má hodnotu. Pokud vůbec nějakou. Ten člověk novodobé civilizace se sice vybavil celou přehršlí "občanských a lidských práv"; ale kromě tohoto vposledku ryze právního vymezení nemá nic, čím by uchopil podstatu své vlastní existence.

Zkrátka: nezdá se, že by takovýto stav mohl trvat donekonečna. Člověk nemůže natrvalo žít v naprostém nevědomí o tom, co a kým vlastně je, jaký je smysl a cíl jeho existence.

Dá se tedy soudit, že ten (vnitřní) tlak na nutnost takového nového sebepochopení člověka bude časem čím dál tím více narůstat. A je možno také s velkou pravděpodobností soudit, že tato příští definice člověka už nebude moci být partikulární; tedy vázaná - jako v minulosti - jenom na tu či onu rodovou respektive národní příslušnost, na toho či onoho určitého Boha. Lidstvo se čím dál tím více stává "globální", planetární - a tedy univerzální a univerzalistické.

Takže jak řečeno je možno dost dobrým právem očekávat, že ten tlak na vytvoření nějaké nové, univerzální ideje bude spíše narůstat, nežli aby uhasínal.

Stejně tak bude nutno radikálně předefinovat současné pojetí svobody.

To současné pojetí svobody, na které je především příslušník západní industriální civilizace natolik žárlivý - toto pojetí ho sice skutečně osvobozuje od většiny bezprostředních (politických a mocenských) závislostí - ale zároveň ho doslova vrhá do prázdna. Tato "svoboda" je fakticky svobodou nicoty. Je to vnějšková svoboda těla, ale bez náplně, bez obsahu.

Takže i v tomto ohledu se dá očekávat, že se časem projeví nutnost nějaké nové, zásadně jiné, a univerzálně platné a uplatnitelné ideje pravé svobody člověka.

je přeci platnou kondicí nejen současného člověka. Nejen on dosud neokusil ovoce sebepoznání založené na znalosti podstaty lidského vědomí.
Stále dokola reflektujeme svět na základě představy/předtuchy vycházející z nám skryté podstaty.
Výsledná nedodělaná definice pak udává hodnotu kulturního stavu a projevů naší libé i velmi nelibé existence.
Neúplnost/nedomyšlenost podněcuje jak talentované, tak i ostatní ke tvorbě záhadných/spektakulárních kulturních hávů.
Domnívám se ale, že spettacolo které možná jednou na základě znalosti podstaty lidského vědomí/vnímání vypukne,
by mohlo lidský úděl - vzniknout a zaniknout - značně osvěžit .....bych dodal.

Tady je ovšem nutno trochu (či vlastně spíše: pečlivě) rozlišovat; a to sice mezi "lidskou podstatou" na straně jedné, a mezi tím "sebedefinováním" člověka na straně druhé.

Ta "lidská podstata": kdybychom své naděje měli upínat na to až se nám podaří tuto "podstatu" definitivně objevit, pak bychom na tom asi byli hodně špatně. Přinejmenším bychom to - s objevením této podstaty spojené - znovuzískání existenčního impulsu a cíle současného lidstva museli odložit na hodně vzdálené časy.

Zatímco ta "sebedefinice" - ta nemusí být nezbytně definitivním rozpoznáním a uchopením té "podstaty, pro začátek by vlastně postačila alespoň vůbec dobrá vůle se k této podstatě přiblížit. "Hnutí je vším, konečný cíl je ničím," bylo svého času řečeno, byť v poněkud jiné souvislosti.

To fatální na současné (post)industriální, liberální společnosti je v prvé řadě nikoli to, že (ještě) nenašlo; nýbrž to, že vůbec nehledá. Že se spokojilo s touto bezprostřední, materiální, duchovně a duševně nenáročnou a plochou existencí, a vůbec si už neklade otázku po smyslu a cíli svého vlastního bytí.

Už vlastně jenom to prvotní položeni otázky samé (Co je člověk?) by bylo dostatečně uspokojivou odpovědí. Protože už ono samo by rozbilo tu zdánlivou soběstačnost této pouhé materiální existence, a otevřelo by nové prostory.

Na straně druhé ovšem ta odpověď by nemohla, nesměla být zcela libovolná. Musela by dozajista být na výši doby. Nesměla by se obracet zpět, ale směřovat do budoucnosti.

Bylo řečeno, že celé dosavadní dějiny lidstva se vyznačovaly ideovým partikularismem. Kdy se tedy z celého toho komplexu lidské přítomnosti na světě (a ve světě) vytrhl vždy jeden jediný moment, a byly potlačeny momenty ostatní. Jestli má ta nová odpověď na otázku po podstatě člověka mít nějakou dlouhodobější perspektivu, pak musí nezbytně překonat tento partikularismus. Musí mít tedy nevyhnutelně komplexní, syntetický charakter.

Takže nejde ani tak o to, abychom (hned a definitivně) rozpoznali a určili nějakou absolutní "podstatu člověka"; ale v tuto chvíli jde především o to, tuto podstatu se vší odpovědností a se vším zaujetím začít hledat. A za druhé, vědět - alespoň v základních určeních - kde ji hledat.

Jde mi o to, abychom se cestou za skutečnou "podstatou člověka"; uměli vyhnout stresu/uspěchání/netrpělivosti a hororu vakui v krizových periodách. Tedy především o schopnost iniciovat takovou formu pocitu občanské suverenity, která neznalost podstaty lidského vědomí vnímá jako přirozený výchozí poznatek
Domnívám se, že obzvláště v periodách společenské deprese se ukázalo přesvědčení o možnosti milostného vztahu s hybatelem všehomíra jaksi občanské suverenitě nepřínosné.

Ten problém je, pane Petrasku, v tom, že jakmile si tu "neznalost lidské podstaty" vytyčíme či definujeme jako přirozený stav - tak v tom samém okamžiku ji přestaneme hledat. Protože ji tím - v zájmu našeho duševního klidu - označíme za něco nepodstatného.

A tak to jediné, co nám pak zůstane, bude přesně ten povrchní a NEpodstatný způsob existence, ve kterém se nacházíme (a utápíme) teď.

Ano, to hledání té vlastní podstaty - to je vždy spojené se "stresem". S napětím, s vášněmi, s konflikty. Ale v dané rovině máme opravdu jenom tuto dvojí volbu: buďto hledání vlastní podstaty považovat za důležité - anebo za něco zcela zbytečného a nepotřebného.

Pro co se máme rozhodnout?

Ještě je tu třetí možnost - obrácené hledání. Totiž možnost, že lidská podstata hledá člověka.

Ano, paní Hájková, takto je to skutečně také možno vidět. Takovýto náhled či model má dozajista své nesporné (a nenahraditelné) přednosti; jeho základní nevýhodou ale je to, že musí pracovat s předpokladem, že je tu ta "lidská podstata" dána nějak předem, jako něco naprosto fixního a neměnného. A že tedy člověk (bloudící) nemá nic jiného za úkol, nežli tuto "podstatu" najít, a jaksi se do ni vnořit.