Staré sídelní město vizigótských králů má dodnes středověký ráz

Půl hodiny jízdy rychlovlakem od Madridu leží staroslavné Toledo, město opevněné samotnou přírodou. Řeka Tajo tu vytvořila oblouk kolem skalnatého kopce, čímž vznikla výborná obranná pozice. Město sice není tak staré jako Cádiz, ale existovalo už roku 193 před naším letopočtem, protože z té doby máme zprávy, že u sídla jménem „Toletum“ nadělil římský generál Fulvius notný výprask Keltům a zajal při tom jejich krále. Od té chvíle je Toledo osídleno nonstop, i když se tu vystřídalo několikero vládnoucích národů.

Vlaky AVE na madridském nádraží Atocha, foto Carlos Cadenas

Z římských dob se kromě různých trosek zachoval i most Alcántara, který ovšem dnes nese arabské jméno a přestavován byl tolikrát, že těžko říci, zda jej ještě můžeme nazvat původní památkou. Každopádně je elegantní.

Most Alcántara a hrad Alcázar nad ním. Foto: uživatel Daderot, Wikipedie.

Po pádu římské říše vládli Španělsku Germáni. Nikoliv prostřednictvím eurozóny, ale napřímo. Stát nesl jméno Vizigótské království a Toledo bylo zhruba dvě stě let jeho hlavním městem. Pravých Germánů bylo ovšem málo, postupně přestali mluvit gótsky a smísili se s latinským obyvatelstvem. Zdejší Vizigóti původně vyznávali dost specifickou odnož křesťanství zvanou ariánství, ale nakonec konvertovali ke klasickému katolicismu. Církev měla u Vizigótů dost silné postavení, podobně jako v pozdějším Španělsku.

Vizigótské království vzalo náhlý konec roku 711, když se na jihu poloostrova vylodili muslimové pod vedením jistého Tárika ibn Zijáda, po kterém se dodnes jmenuje Gibraltar. O pádu vizigótské říše se nám zachoval jen jeden soudobý písemný pramen, místy dost neurčitý, ale lze z něj usoudit, že vizigótská šlechta Araby a Berbery totálně podcenila a doufala, že jejich vpád a následná smrt krále Roderica v bitvě povede k zamíchání mocenských poměrů v království. Roderic podle všeho nebyl moc oblíbený.

Toledo po dešti. Napravo Alcázar

K zamíchání skutečně došlo, a to ve větší míře, než vyčuraní vizigótští velmožové čekali – do roka bylo hlavní město v rukou nepřítele a mnoho vznešených zajatců o hlavu kratších, protože arabští velitelé logicky usoudili, že mrtvoly se vzbouřit nemohou. Muslimské státy se na Pyrenejském poloostrově etablovaly na dalších 800 let.

(Nemůžu říci, že bych neviděl určité paralely v dnešní Evropě, i když ty procesy jsou podstatně pomalejší a rozhodujícími okamžiky nejsou bitvy, spíš volby. Ale změny, které skrz ně nastávají, mohou být podobně trvalého rázu.)

Vítězní Arabové nechali strhnout starý vizigótský chrám ve středu města a místo něj postavili velkou mešitu. Dalších skoro čtyři sta let patřilo Toledo jim. Pak se ovšem muslimské státy rozdrobily do několika znepřátelených frakcí, které spolu bojovaly a braly si za spojence i sousední křesťanská království.

Jeden takový spojenec, kastilský král Alfonso VI., byl osobním přítelem toledského emíra al-Mamúna; toho však roku 1074 otrávili v rovněž muslimské Córdobě a jeho vnuk al-Kádir požádal Alfonsa o vojenskou pomoc. Alfonso skutečně přitáhl i s vojenskou pomocí, ale dobyl Toledo pro sebe. Během pár let byla z mešity katedrála a Toledo se stalo sídelním městem křesťanského krále.

(Nemůžu říci, že bych neviděl určité paralely v nedávné historii atd. Ale ta katedrála, od té doby ještě dostavovaná a rozšiřovaná, je skutečně nádherná. Zvenčí i zevnitř.)

Pohled na průčelí toledské katedrály, foto Michael Chlistalla

V šestnáctém století přeložil Filip II. královské sídlo do Madridu, údajně proto, že kolem Madridu byly lepší lovecké revíry a také odtamtud bylo snazší dohlédnout na stavbu Escorialu, která právě probíhala. Církevní správní centrum ale zůstalo v Toledu až dodnes.

Všude se dočtete, že přesunem dvora do Madridu se vývoj Toleda zastavil a došlo k úpadku, ale mám dojem, že to možná nebylo špatně. Toledo si dodnes zachovalo středověkou krásu, kdežto mnohamilionový Madrid je neskutečné mraveniště, jehož centrum připomíná přerostlý Václavák proťatý hned několika vícepruhovými magistrálami. Kdybych si měl vybrat, raději bych bydlel v Toledu.

Ještě jednu věc z historie Toleda bych měl zmínit. Obrovský hrad Alcázar, jehož čtvercová hmota se tyčí nad městem, vypadá staře (a také jeho arabské jméno napovídá, že tradice je dlouhá), ale ve 20. století musel být postaven znova z naprostých ruin. Opět za tím stála občanská válka.

Alcázar v Toledu, foto Carlos Delgado

Do Alcázaru byli totiž na počátku občanské války, hned v létě 1936, zatlačeni republikánskou přesilou povstalci, kteří se přidali na stranu generála Franka. Následovalo nějakých deset týdnů obléhání, které prostřednictvím novin sledoval celý svět. Nacionalisté se bránili velmi odhodlaně, protože věděli, že v případě kapitulace by byli stejně popraveni (španělská občanská válka byla v tomhle směru velmi krutá, a přitom kontraproduktivní – nepřítel, který ví, že se nemůže vzdát a zachovat si život, bude o to více urputný). Komisař dělnické gardy nechal zastřelit syna velitele pevnosti, kterého chytili ve městě – ze msty za to, že se posádka Alcázaru nevzdala.

Ačkoliv Toledo nemělo žádný vojenský význam, symbolická hodnota bitvy o Alcázar byla taková, že obě znepřátelené strany vyslaly na pomoc nějaké podpůrné síly. Frankovi lidé se včas zásobili municí a udrželi se až do chvíle, než jim z jihu dorazila na pomoc Africká armáda; vítězství v bitvě médií tedy nakonec slavil Franco, a to i přesto, že republikáni v očekávání pádu Alcázaru sezvali na místo značné množství žurnalistů.

Ze stavby zbyla hromada trosek, po válce musela být kompletně postavena znovu. Člověk se při tom pohledu až diví, že vevnitř se mohlo skrývat a bránit zhruba tisíc lidí.

Matky padlých vojáků v troskách Alcázaru

*****************************

Současné Toledo je příjemné provinční hnízdo, které splňuje všechny požadavky, jaké na středověké španělské město můžete mít: klenuté brány, vysoké a pyšné věže, zubatá cimbuří, chrámy zdobené zlatem, strmé kamenné uličky, po kterých se za deště valí potoky vody (vyzkoušeno na vlastní boty). Pravda, od autobusového nádraží dole vede na kopec zcela moderní několikastupňový eskalátor, aby se návštěvníci města moc nezadýchali; ale je umně skryt, aby svým vzhledem nerušil panoráma města.

Nejpopulárnějším suvenýrem je marcipán, o kterém se Toledští hádají do krve, že jej vymysleli právě zde a nikde jinde. Pro bojovnější povahy jsou tu pak specializované krámy s noži a meči z toledské oceli.

Toledský marcipán, foto uživatel Tamorlan, Wikipedie

Mimo hlavní turistické uličky panuje ve starém Toledu naprostý klid, místní vysedávají nad šálky silné kávy a švadroní buď o fotbale, nebo o politice. 28. dubna mají být předčasné volby a na všech sloupech vyrostly plakáty s hlavami samých čestných a spravedlivých lidí, kteří vám nikdy nezalžou a jejichž úsměv je zaručeně opravdový.

Dokonce i návštěvník z Prahy musí před krásou zdejší historie kapitulovat, a dojem je o to silnější, že i v centru města ještě zůstalo původní španělské obyvatelstvo. To býval i silný atribut Prahy, ale pozvolna přestává být.

Možná bychom taky mohli přesunout náš dvůr někam jinam. Co třeba… Kladno? Když už má takové pěkné, pozitivní jméno. A další bonus: rázem by byty v Praze byly o něco levnější.

*****************************

Hudební epilog
Skladba, která vznikla v polovině 16.století, těsně předtím, než se královský dvůr přestěhoval z Toleda do Madridu.

Novinka: na HitHitu běží kampaň k zafinancování nákladů na výrobu audioknihy. Podpoříte-li ji, budu vám velmi vděčný.

Nebo si můžete pořídit například Zapomenuté příběhy – pro sebe, pro někoho jiného, nebo třeba jako dárek pro místní knihovnu. Můžete je mít i s osobním věnováním.

Stále ještě běží předprodej Zapomenutých příběhů 2. Před vydáním jsou k mání se slevou.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora