Tamara Kinská ve středu 17. dubna zemřela, v kruhu svých blízkých v Paříži. Letos v červenci by jí bylo 84 let.
Pohřeb hraběnky Kinské z Vchynic a Tetova, rozené kněžny Amilakvari, se uskuteční v úterý 23. dubna v gruzínské pravoslavné kapli sv. Nina ve francouzské metropoli. Zádušní mše se bude konat 11. května v 15 hodin ve žďárské bazilice Nanebevzetí Panny Marie.
Tamara Kinská se narodila v roce 1935 ve Francii. Tam z Gruzie odešla jak rodina otce, tak matky, jež pocházela z knížecího rodu Dadiany. U Kinských se traduje, že jeden z předků paní Tamary v Gruzii financoval církevní studia jistému Džugašvilimu, ze kterého se poté stal revolucionář a diktátor Stalin. Ten se svému dobrodinci nakonec odvděčil tím, že většinu jeho rodiny nechal popravit.
Jenom část příbuzných utekla do Francie. Tam se narodila i Tamara Amilakvari.
V sedmi letech však přišla o otce. Podplukovník Dimitrij Amilakvari byl a je francouzským národním hrdinou, symbolem protinacistického odboje.
„Byl inspirací pro Francouze i Gruzínce. Zúčastnil se bitvy u Bir Hakeimu a zahynul poté v druhé bitvě u El Alamejnu,“ vzpomínala Kinská před lety v rozhovoru s autorem tohoto textu na událost, která znamenala obrat v bojích v severní Africe a porážku Rommelovy armády. Když se pak Tamara Amilakvari v roce 1958 vdávala, vedl ji k oltáři místo otce jeden z generálů de Gaullovy armády.
Právě tady se její cesty přiblížily Žďáru nad Sázavou. Provdala se totiž za Radslava Kinského, potomka starobylého šlechtického rodu se třemi vlčími zuby ve znaku.
Radslav v 50. letech odešel za svými rodiči do emigrace, rozsáhlý majetek Kinských zabavil stát. Zatímco její manžel se věnoval reprodukční imunologii, Tamara vystudovala angličtinu (ovšem mluvila pěti jazyky) a většinu profesního života působila jako překladatelka pro francouzskou komisi pro atomovou energii.
„Postupem času jsem se stále více zaměřovala na mezinárodní problematiku, a proto mě poslali do Vídně, kde jsem pak pracovala pro francouzskou komisi při OSN. Nastoupila jsem tam jen několik dní před vypuknutím první války v Zálivu, objevovaly se první indicie severokorejského atomového programu, zároveň se v té době intenzivně řešila černobylská havárie a současně se rozpadal Sovětský svaz. A to všechno najednou,“ vzpomínala na složitou dobu.
Svůj původ nedávala najevo
Radslav Kinský jako druhorozený syn Zdenko Radslava Kinského a Eleonory Kinské po změně režimu dostal zpátky zestátněný majetek. To se týkalo žďárského zámku, tedy většiny areálu bývalého cisterciáckého kláštera, a také mnoha rybníků, lesů a polností.
„Plánovali jsme si klidný důchod na francouzském venkově, a najednou přišlo tohle. Pro manžela to byla samozřejmě úžasná věc, znovu našel své kořeny, svůj jazyk, získal zpět rodinný majetek. Dalo mu to novou chuť to života,“ říkala Tamara Kinská o návratu do Žďáru.
Silný otisk tady zanechala i ona. „Vážil jsem si paní Tamary Kinské pro její vzdělání, skromnost a to, že svůj původ nikdy nedávala najevo,“ vzpomíná Stanislav Růžička, který s Kinskými dlouhé roky spolupracuje, dříve jako vedoucí turistického a informačního centra a poté šéf spolku Putování za Santinim.
„Když jsme potřebovali cizojazyčný výklad pro Zelenou horu, nejen že nám jej paní Tamara přeložila do francouzštiny a angličtiny, ale dokonce nám obě verze namluvila,“ připomíná její nezištnou pomoc. „Radslav Kinský zase natočil německou verzi,“ dodává Růžička.
Kinští začali postupně zanedbaný zámek rekonstruovat až do dnešní podoby, kdy jejich starší syn Constantin s manželkou Marií dělají z areálu kulturní centrum evropské úrovně, kterým loni prošlo přes 50 tisíc návštěvníků.
I když Tamara Kinská mohla na někoho působit odměřeně a stroze, mnozí se přesvědčili o opaku. Občas zavítala i za studenty Biskupského gymnázia.
Hodně si rozuměla se svojí švagrovou Genildou Kinskou, kterou často hostila v „zámečku“ na břehu Konventského rybníka.
Po smrti manžela v roce 2008 žila střídavě ve Francii a ve Žďáře. Na Vysočině trávila čas obvykle od jara do podzimu.
Oblíbené Dny otevřených zahrad
Před deseti roky se stala tváří Dnů otevřených zahrad. Každý rok zahajovala akci, která si rychle získala velkou popularitu a přitahovala tisíce lidí. Vždy jeden jarní víkend v roce Kinští zpřístupnili svoje soukromé zahrady.
„Letos to bude už desátý ročník. Když jsem za paní hraběnkou tehdy přišel, že bychom takovou akci mohli udělat, měla obavy, zda jsou zahrady dost pěkné,“ přidává další vzpomínku Stanislav Růžička.
I když si soukromí střežila, nakonec kývla. I loni na konci května otočila klíčem u branky oddělující čtvrté nádvoří od zahrad a pozvala lidi dál. Kdo měl štěstí, toho provedla osobně a líčila mu peripetie s rododendrony poničenými zimou nebo mu ukázala svoji oblíbenou kalinu japonskou.
„Nikdy nevycházím do zahrad bez nůžek,“ zdůrazňovala. I když měla k ruce zahradníky, sama přikládala ruku k dílu.
Mimořádnou péči věnovala skalce, kterou si oblíbila už její tchyně Eleonora Kinská.
Tamara Kinská nechala skalku obnovit a také často chodila do nedaleké Studniční kaple, kde měla klekátko pod pravoslavnou ikonou madony. „Tohle místo je jako bývalý klášter duchovní, požehnané a velmi klidné,“ říkala o žďárském zámku.
