RECENZE: Podmanivý film Nikdy neodvracej zrak je německá Zdivočelá země

Z biografie nyní sedmaosmdesátiletého Gerharda Richtera, jednoho z nejdráže prodávaných žijících výtvarníků, si ovšem snímek bere jen některá fakta a také přidělil hrdinovi jiné jméno.

Navíc při vší úctě k výkonu Toma Schillinga, jenž malíře představuje v dospělosti, se herecky daleko silněji prosazuje Sebastian Koch coby jeho filmový tchán s temnou minulostí, a to přesto, že jeho postava lékaře oddaného nacistické vizi čisté rasy je nositelem až příliš jednostrunného zla. A konečně nahodilá osudovost, která jejich životy propojí, zavání scenáristickým pragmatismem.

5 fotografií

Ale na druhé straně režírující autor Florian Henckel von Donnersmarck, který má cizojazyčného Oscara už za Životy těch druhých, může nosit s oprávněnou hrdostí i oscarovou nominaci za Nikdy neodvracej zrak.

Natočil snímek pohledný – ostatně za kameru byl nominován také Caleb Deschanel, precizní a podmanivý, po německém způsobu důkladný. Místy až příliš, ač je spravedlivé uznat, že více než tříhodinovou délku divák téměř nepocítí. Přestože svou strukturou film, jenž se v originále jmenuje Dílo bez autora, připomíná spíše tvar, kterému se říkává velký televizní román; v podstatě obdobu Zdivočelé země.

Sága se počne odvíjet v roce 1937, kdy malý hrdina na výstavě zavrhovaného umění vyslechne z úst šiřitele nacistické propagandy, že takovou mazanici jako Kandinskij by kluk svedl taky. A chlapec opravdu kreslí; třeba ňadra své půvabné tety, jíž řidiči hromadným troubením pořádají koncertní poctu a která mu nahá u piana vštěpuje titulní zásadu – Nikdy neodvracej zrak, co je pravdivé, je krásné!

Podobně jako hrdina ruského dramatu Jdi a dívej se také německý hoch od té doby opravdu neuhne pohledem. Dívá se, když milovanou tetu odvážejí násilím na léčbu bez návratu, když bomby dopadají na nedaleké Drážďany, když 50. léta diktovaná socialistickým realismem odsuzují moderní malíře prakticky stejnými argumenty jako nacisté.

Právě éra budovatelských hesel sahá k tuctové politické šabloně dělníků a rolnic, naštěstí prosvětlené humorem studentské romance, a podobně po útěku do západní části Německa zase hravý sestřih potrhlých tvůrců rádoby modernistů odlehčuje úmorné výklady o bolestném hledání vlastního uměleckého výrazu, pravdivosti, tvůrčího osvícení jasnozřivého okamžiku, jejž hrdinova teta u klavíru kdysi objevila v jediném tónu jediné klávesy.

Nutno ovšem dodat, že film Nikdy neodvracej zrak zpřístupňuje těžko postižitelný svět výtvarného umění nevtíravě, přirozeně a působivě, aniž by jakkoli ochuzoval klíčovou, tedy vztahovou a ideologickou kroniku zdivočelé země kousek od Aše.