…. aneb Výživoví poradci všech zemí, vyližte si prdel!
Asi před rokem jsem si předsevzal osvobodit své tělo o více jak pětinu své hmotnosti. Toto rozhodnutí mne stojí nemalé úsilí, ale zároveň jsem si do života vrátil radosti, které jsem před dvanácti měsíci a čtrnácti kily považoval za ztracené.
Závislost s názvem žravost je civilizační choroba, kterou farmacie nehodlá léčit, protože by neinkasovala horentní sumy za výživové doplňky, hubnoucí tabletky a další sračky, které s pomocí reklamy vnucuje ubohým tlustým závislákům. Bandy zmrdů s titulem Výživový poradce ždímají s pomocí tmářských praktik z těch chudáků další prachy, aniž by měli opravdový zájem na uzdravení žrouta. Chcete-li žít důstojně bez obří cejchy či prdele, nezbývá než si přeprogramovat mozek. A to za vás žádná pilulka ani výživový poradce neudělá. Musíte vy.
Ono přeprogramování se týká i blízkého okolí. Pokud z ničeho nic najednou začnete nechávat na talíři dva knedlíky a půlku masa, máte problém s ženskou logikou: Nedojídá = nechutná mu ode mne = už mě nemá rád = má milenku. Takže kromě vlastní změny chování musíte přijít i s argumenty pro své blízké, kteří musí vaši životní změnu akceptovat a přijmout za svou. Musíte začít tím, že nákupy jídla vezmete do své režie nebo se aspoň pokusíte angažovat. Začnete spolurozhodovat o tom, co vám skončí na talíři a zakážete svým blízkým vnucovat vám cokoli k jídlu či k ochutnání.
Důkaz, že má rodina chápe mé rozhodnutí neumřít jako tlustý prase, přišel v létě při mých narozeninách: Dostal jsem zbrusu novou váhu. Těch fíčur má tři prdele, až mne dnes mrzí, že jsem si přečetl návod a nastavil všechny hovadiny, které manuál nabídl. Ta placka dokonce pozná, kdo na ní stojí, tvrdí, že ví, kolik mám v těle vody, tuků, jaké mám BMI a kolik kalorií mám ten den sežrat. Navíc jsem zjistil, že není jedno, kde váha stojí, rozdíl dělá až tři kila. Nezbylo mi než si na dlaždičce v koupelně lihovkou označit pozici váhy. Následný hysterický jekot jsem přijal pokorně jako konstruktivní kritiku. Nicméně díky tomu mám objektivní měřítko následků mých stravovacích počinů a můžu sledovat přesně vývoj své hmotnosti.
Zjistil jsem například, že jedno pivo po dvouhodinové večerní aktivitě není žádnej průser. Zavodní mne, doplním ionty a ta troška alkoholu mne zklidní natolik, že usnu jak mimino. Průser je, když bych si k tomu něco zakousl. Tady musí nastoupit vůle a přesvědčení, že pivko stačí. Po tom roce už jsem dospěl k tomu, že případný hlad je nejlépe zahnat spánkem. Jinak řečeno – dvanáctihodinový noční půst není pro zdravého člověka nic zatěžujícího a opravdu bezpracně hubnu.
Za ten rok jsem došel k překvapivému závěru: Pokud ze sebe nedělám posvícenskou husu, k životu mi stačí především základní potraviny. Navýšil jsem procentní spotřebu vajec, chleba, másla, sádla, sýrů, samozřejmě ovoce a zeleniny, a najednou jsem ztratil chuť na osmdesát procent pochutin, kterými nás zásobují naši velkovýrobci, zdatní chemici a spřátelené obchodní řetězce. Tělo a mysl si po čase obnoví cit pro to, co mu právě chybí, a řekne si o to. Nebojím se koupit si kvalitní klobásku z Maďarska, dát si kousek slaninky či bůčku, a dokonce si jednou za čas dojdu do fast foodu, když dostanu chuť. V počátcích mé války s mnohozvířetem jsem se párkrát přistihl v jakémsi hypnotickém stavu, který mne donutil postavit se před lednici a oddat se bílému sexu. Mnohozvíře vylo, když jsem tu klobásku zase vyndal nenakousnutou z huby a lednici zavřel. Pár okamžiků frustrace bylo nahrazeno dlouhotrvající radostí, že moje vůle překonala mnohozvíře. Dnes už jsem se svými stravovacími návyky tak daleko, že při nulové pohybové aktivitě netloustnu, a pokud se hýbu, hubnu. Pomalinku, ale stále.
A co s tím mají co dělat výživoví poradci? Tak zaprvé titul výživový poradce může mít v tomhle státě každej, kdo má v prdeli díru. Stačí zajít na živnosťák a zřídit si volnou živnost. Pokud takovému člověku začnete věřit a pustíte se třeba do ketodiety, měli byste vědět, že se pokoušíte o sebevraždu. A zadruhé: pokud si najmu výživového poradce, spoléhám na to, že někdo jiný vyřeší můj problém. Jenže hubnout chcete vy, ne výživový poradce. Tomu jste u prdele, hlavně když platíte. Peníze investované do výživových poradců a hubnoucích preparátů mají smysl asi tak jako jejich vyhození do kanálu. Nemám vlastní zkušenost, ale stačilo mi u sousedky pozorovat výsledek knížecích rad jednoho takového šarlatána.
Čím jsem méně tlustý (nechci říkat hubenější), tím více radostí se mi vrací do života. Například si zavážu tkaničky prostě tak, že se ohnu k botám a zavazuji, aniž bych měl pocit, že se udusím. Pohledy opačného pohlaví, které bych před rokem bez výjimky charakterizoval jako zdvořile útrpné, se přesunuly do kategorie „milá až koketní.“ Při mém oblíbeném volejbalu jsem zjistil, že bez čtrnáctikilového batohu vyskočím sakra výše. O výdrži, funění a pocení při jakékoli fyzické aktivitě asi není třeba mluvit.
Nemohu říct, že jsem vyléčený žrout, stejně jako alkoholik jen abstinuji. Pocit malátné slasti z přežrání jsem vyměnil za radost z vítězství své vůle. Jde to. Jen si musíte věřit. A ten včerejší pocit zadostiučinění při zkracování pásku do kalhot, ten vám všem závislákům fakt přeju.
22.04.2019 Pako
(295x známkováno, průměr: 1,11 z 5)