Sandra Pogodová (44): Vztahy jsem řešila do čtyřiceti!
Život Sandry Pogodové (44) není žádná nuda. Herecký a komediální talent zdědila po svém otci Richardovi. Základní školu sice prolezla s odřenýma ušima, ale na pražskou konzervatoř byla přijata okamžitě. Netají se tím, že studentská léta prožila velmi bujaře. Za tím ale posléze udělala tlustou čáru. Po roční pauze v zahraničí se vrátila k herectví. Na muže zatím neměla štěstí, ale to ji netrápí. Miluje smích, humor a má spoustu plánů.
V dubnu máte narozeniny. Jaký věk byl pro vás zlomový?
„Nejzásadnější moment určitě je, když člověk takzvaně vyletí z hnízda. Mně bylo čtrnáct, když jsem odešla z Olomouce do Prahy studovat konzervatoř, a navíc to byl ještě rok 89. V září jsem přišla do školy a v listopadu vypukla revoluce. To byl asi zatím nejdivočejší rok mého života.“
Nebyl odchod z domova ve 14 letech náročný?
„Teď mi bylo čtyřiačtyřicet a je pravda, že když vidím, v kolika letech odchází lidi z domu, tak si uvědomuju, že těch čtrnáct je opravdu strašně brzo. Je to hodně náročné, protože jste vlastně ještě dítě, takže se rodiče musí spoléhat na to, že jdete na internát, kde jsou vychovatelé, kteří jejich pozici suplují. Navíc když jdete studovat umění, je to ještě větší risk, protože umělci jsou plní emocí, a člověk, když dospívá, je sám o sobě takový rozháraný… Prostě vím, že moji rodiče to se mnou měli hodně divoký. Navíc já jsem opravdu nasála tu revoluční energii a podle toho vypadal i studentský život.“
Nebáli se rodiče pustit vás takhle brzo z domu?
„Já jsem se na základní škole strašně špatně učila. Už od třetí třídy jsem měla trojky, chodila jsem za školu, vůbec jsem nebyla studijní typ. Zřejmě jsem byla to, čemu se dneska říká ADHD, velmi hyperaktivní dítě, pro které bylo vydržet sedět tři čtvrtě hodiny v lavici a poslouchat výklad prostě nemožné. Bylo jasné, že na školu neudělám zkoušky z češtiny ani z matematiky. A protože jsem už od dětství evidentně projevovala výrazný komický talent a od nějakých šesti let jsem chodila do dramaťáku, tak konzervatoř byla jasná volba. Mamka tehdy rozhodla, že když to mám zkusit, tak ať jdu rovnou do Prahy, ať se ví, jestli na to mám, nebo ne. A oni mě po talentovkách přijali. Zpětně mi pak říkala, že s tím moc nepočítala, že mě s tátou ztratili z dohledu a že jsem zvlčila. (směje se) A já jí zase říkám, že je dobře, že mě měli z dohledu, protože jak jsem Beran, tak jsem byla hodně divoká a je dobře, že byli přes 300 kilometrů daleko a mohli tu moji adolescenci ve zdraví přežít.“
Po pár letech v divadle jste si udělala pauzu a odjela do New Yorku jako au-pair, proč?
„Chtěla jsem mít oficiálně vízum a chtěla jsem se naučit pořádně anglicky. Sice jsem mluvila, ale velice špatně a nechtěla jsem tam řešit, že by mě někde chytli, že pracuju načerno. Dřív jsem jezdila stopem po Evropě a vždycky jsem našla přes prázdniny někde práci v hospodě načerno, ale teď jsem chtěla jít oficiální cestou. A tak jsem si říkala, že schůdná cesta bude jet přes agenturu jako au-pair do rodiny, kde si vyzkouším zase jiný styl života, budu se starat o děti a sama se srovnám. Jako podmínku jsem si dala, že chci do umělecky založené rodiny a do New Yorku, abych mohla chodit do divadel, na koncerty a do galerií. Počkala jsem si tři čtvrtě roku na vhodnou rodinu a díky tomu, že jsem byla v New Yorku, tak jsem za ten rok viděla umělce z celého světa ze všech možných oborů. Bylo to hodně inspirující.“
Nelákalo vás tam zůstat?
„První čtyři měsíce jsem byla z New Yorku naprosto okouzlena a byla jsem přesvědčená, že tam zůstanu. Když jsem se začala už orientovat a přestala se cítit jako cizinec, tak jsem najednou začala nasávat energii toho města a zjistila jsem, že na mě už je to moc shon, moc velký tlak a že mě to baví na krátkou dobu, jen na návštěvu. Bylo to velice zajímavé setkání s jinou kulturou, jsem za to vděčná, ale já jsem přesně ten typ, který by zřejmě nedokázal žít někde v emigraci. Po roce jsem se vrátila do Prahy, viděla jsem Hradčana a plakala. Miluju, jak je ta naše země malinká a malebná, jakou máme architekturu. Zkrátka jsem zjistila, že jsem Středoevropanka a Češka a Moravanda se vším všudy. Ráda cestuji, ale velice ráda se vracím domů. A čím jsem starší, tím víc se vracím na Moravu a do Olomouce a cítím, jak mě to táhne ke kořenům a tam, kde jsem prožila velmi šťastné dětství.“
O hraní v muzikálech a mužích v jejím životě se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 17.