Joe Louis Walker: Gospel je hluboko ve mně

Rozhovor s bluesovým kytaristou Joe Louisem Walkerem

Nedávno jste se podílel na akustickém bluesovém albu Journeys To The Heart Of The Blues. Jak vzniklo?

Byl to nápad mladého anglického hráče na harmoniku Gilese Robsona. Ten slyšel asi před patnácti lety mou starší nahrávku s harmonikářem Jamesem Cottonem, nazvanou Deep In The Blues, a měl chuť nahrát podobné akustické album. Zeptal se mě, jestli bych měl chuť v takovém projektu účinkovat, a já jsem řekl, že ano. Do studia jsem přivedl také hráče na klávesy Bruce Katze a desku jsme za tři dny nahráli a za další dva dny smíchali. A hodně jsme se přitom bavili.

Zatímco toto je akustický projekt, na svých řadových albech hrajete častěji na elektrickou kytaru. Čím se pro vás akustická a elektrická kytara především liší?

Jedna má zesilovač, druhá ne… (smích) Ale vážně… Když se doprovázíte na akustickou kytaru, jste jakoby svlečený. Slyšíte sám sebe zpívat. Vnímáte každý jednotlivý tón každého nástroje, nic se před vámi neschová. Můžete také lépe pracovat se svým hlasem. Nejsou tam žádné sboristky, kytarové efekty, dlouhá sóla. Jde jen o to, aby lidé písni uvěřili.

Ve svých začátcích jste se hodně věnoval gospelu. Je pro vás stále důležitý?

Víte, gospel mě ovlivňuje stále, je totiž hluboko ve mně. Gospel – to je zabarvení mého hlasu i to, jak o hudbě přemýšlím. Když jste členem gospelové kapely, je to jiné než v žánrech jako blues nebo rock. Nejste hvězdou, jste součástí skupiny, je to komunitní záležitost. I když budete ten nejlepší kytarista na světě, nezahrajete v duchovní písni Mary, Don’t You Weep devítiminutové sólo. Musíte zahrát jen tolik not, kolik je třeba, abyste lidi povznesl, ale není třeba se pokoušet o víc.

Ve svých písních vyprávíte příběhy. Nevadí potom, když vám publikum nerozumí?

Zjistil jsem, že vůbec nezáleží na tom, jestli hrajeme v Číně, Brazílii nebo jakékoli jiné zemi. Lidé cítí, co zpívám. Už dlouhá léta je pro mě důležitější ne to, co si myslím, ale to, co cítím. V hudbě totiž nejde o to, abychom sdíleli své myšlenky, ale pocity. Teprve když cítíme totéž, znamená to, že si dokážeme hudbu předávat z duše do duše. To, že dokážeme hudbou oslovit jeden druhého, nezávisí na rasách, na pohlaví nebo na nějakých teoriích. Hudbu sdílíme skrze své duše.

Vidíte na současné bluesové scéně jaké zajímavé pokračovatele?

Ano, na současné scéně působí hodně mladých hráčů, jejichž hudba mě baví. Například Selwyn Birchwood, Doyle Bramhall – je jich celá řada. Mnozí za mnou chodili do studia jako děti a dnes se mnou spolupracují na mých nahrávkách. Například Duwayna Burnside jsem znal jako malé dítě. I oni začínali s blues jako velmi mladí. A tak jako mě učili hrát na kytaru staří mistři, já teď splácím dluh a učím mladší hráče.