Co se můžeme naučit od abolicionistů 19. století?

rozhovor Vegan strategist s Wlodzimierzem Goglozou

(2.část)

(1.část)

Vegan Strategist: Souhlasili všichni abolicionisté s politickými kampaněmi?
Wlodek Gogloza: Ne. Především Garrisoniáni byli vůči jakékoli formě vlády nepřátelští a pokládali politickou angažovanost za jak neužitečnou, tak za nemorální. Namísto toho propagovali odloučení, např. odtržení severních svobodných států od US.

Titulka v Liberatoru, což byly hlavní noviny Garrisoniánů, obsahovala známý slogan "Žádná unie s otrokáři". To byl očividně extrémně kontroverzní postoj, který nemohl přilákat širší podporu.

Garrisoniáni byli ale také zapojeni do pragmatičtějších snah – pomáhali založit nesegregované školy, kostely, knihovny a úspěšně vedli kampaňproti segregaci v dostavnících, vlacích a parnících.

Co zdržení se produktů otroctví? Považovali to abolicionisté 19. století za jednoznačný morální základ a opravdový test oddanosti věci, jak to naznačuje Gary Francione?
Wlodek Gogloza:Ustanovení AASS povzbuzovala své členy v tom, aby preferovali produkty svobodné práce, ale neznamenalo to, že abolicionisté považovali abstenci za morální imperativ.

Abstence byla poprvé jako taktika využita britskými abolicionisty na konci 18. století. Využívali k bojkotu minimalistického "přístupu klíčové dírky" tak, že své snahy zaměřili na několik pečlivě vybraných produktů. Tím, že bojkotovali cukr a rum ze Západní Indie (Karibské ostrovy) produkovaný otroky, chtěli vytvořit ekonomický tlak na průmysl závislý na otrocích a nakonec učinit otroctví nevýdělečným. Ekonomického cíle nebylo dosaženo, ale bojkot pomohl k založení masového hnutí zanícených abolicionistů, kteří nakonec otroctví v Británii přivedli ke konci.

Ačkoli byli američtí abolicionisté inspirováni britským příkladem, zvolili si radikálnější cestu. Od počátku ve 30. letech 19. století založili desítky organizací, které propagovaly zdržet se všech produktů otroků. Také otevřeli přes 50 "obchodů svobodné výroby", které prodávaly výlučně produkty nevyužívající práci otroků. Mnoho z nich ovšem fungovalo jen krátce.

Jakou sílu abstence získala mezi širší veřejností v US?
Wlodek Gogloza: Nikdy to nepřilákalo masu následovníků, dokonce ani mezi těmi, kteří měli protiotrocké smýšlení. Kompletní vyhýbání se produktům otrocké práce bylo mnohem náročnější, než jen bojkotování cukru nebo rumu (což dělali Briti). Nabídka svobodné produkce nebyla dostatečná k uspokojení ani té nejmenší poptávky a obchody svobodné produkce si musely často poradit s nedostatkem zboží. A také kvalita produktů byla obvykle nízká, zatímco ceny příliš vysoké pro většinu bělochů a téměř všechny svobodné černochy.

V konečném důsledku výlučná závislost na svobodné produkci vyžadovala tolik oddanosti věci, že jen ti nejangažovanější abolicionisté v tom mohli pokračovat, často na úkor dalších aktivit proti otroctví.

Zní to velmi podobně, jako v dnešním veganském hnutí, dopad a efektivnost osobní čistoty byli předmětem debaty.
Wlodek Gogloza:Přesně. Paralela jde ještě hlouběji. Abstence se ve skutečnosti stala hlavní otázkou sporu uvnitř abolicionistického hnutí. Garrisoniáni, kteří na začátku podporovali svobodnou produkci, ji později začali kritizovat. Uvědomili si, že v praxi abstence odkláněla energii od boje proti otroctví, protože přesunula ohnisko zájmu od aktivismu k osobní morálce.

Analýza dokumentů a letáků, které produkovali zastánci abstence, odhaluje rostoucí zaměření abstencionistů na osobní čistotu a na "vědomí upřímnosti a konzistence, zachování čistých rukou", na to "nedružit se s tvůrci nespravedlnosti".

Tato posedlost "čistýma rukama" se mimochodem ukázala jako hlavní problém pro vlastníky obchodů svobodné produkce, kteří museli neustále ujišťovat své klienty, že produkty, které prodávají, jsou bez otrocké práce.

To všechno zní dost povědomě…
Wlodek Gogloza:To ano, že. Nakonec se bohorovnost "abstencionistů" stala nesnesitelnou i pro hluboce věřící abolicionisty, kteří jako Garrison usilovali o svatost ve svých vlastních soukromých životech. Ke konci 40. let prakticky všechny hlavní postavy hnutí proti otroctví byli proti “abstenci”, jakožto hlavní taktice, která měla přinést změnu. Výsledkem bylo to, že abstencionismus v 50. letech byl asociován téměř výlučně s malou frakcí kvakerů.

Takže v protikladu s tím, co někteří moderní animal rights abolicionisté naznačují, hnutí abstence bylo velmi malé, nevýznamné a v rozporu s širším hnutím proti otroctví.

Dokonce na protiotrokářských trzích nebyly všechny prodávané produkty ze svobodné produkce. Abolicionisté ospravedlňovali koupi a prodej produktů otrocké práce jejich oddaností otrocké věci. Jak William Lloyd Garrison vysvětlil při jedné debatě s abstencionisty, "kdo jiný než abolicionista je tak dobře oprávněn k tomu, aby mohl používat produkty dřiny otroků, v jejichž prospěch pracuje".

Takže když bychom interpretovali komentáře Garrisona v kontextu moderních debat o veganství, jeho přístup k abstenci by byl mnohem bližší pozici známé jako “morální kompenzace”, než k Francionově "veganství jakožto morálního imperativu".

Co znamená “morální kompenzace”?
Wlodek Gogloza:Je to myšlenka popularizovaná v komunitě Efektivního altruismu Scottem Alexanderem ze Slate Star Codex. Podstata tkví v tom, že můžete kompenzovat některé své "nedostatky" tak, že vykonáte odpovídající dobrý skutek. Řekněme například, že pociťujete morální povinnost být veganem, ale z nějakého důvodu se nemůžete plně zavázat k veganství. Takže kompenzujete svou "závislost na mléčné čokoládě" příspěvkem organizaci za práva zvířat, která pak příspěvek použije na kampaň zacílenou na ukončení průmyslového chovu mléčných krav.

Všimněte si, že neříkám, že “morální kompenzace” je správný přístup; jen že je blíž tomu, co s ohledem na abstenci obhajoval Garrison než “morální základ”.

Co si jako vegan myslíte, poté co jste se podíval na hnutí proti otroctví, že jsou hlavní myšlenky, které si z toho odnést?
Wlodek Gogloza: Nejdřív bych řekl, že byste měli nejprve skutečně prostudovat hnutí, o kterém tvrdíte, že s ním sdílíte podobnost a od kterého si berete rady. Americké abolicionistické hnutí nebylo monolitní. Sestávalo z mnoha odlišných frakcí, které se téměř neustále střetávaly jak na základních, tak na drobných otázkách týkajících se otroctví a emancipace. Neexistovala jedna abolicionistická taktika. Garrisoniáni požívali jednu, abstencionisté druhou a političtí nebo ústavní abolicionisté zase další. Někdy frakce kooperovaly – například na petiční kampani, která byla nicméně rychle umlčena přijetím zákona gag rule americkým kongresem [ 01.02.1836 Kongres přijímá "gag rule", který zakazuje projednávání peticí týkajících se otroctví, jejich publikaci a projednávání v Kongresu.] – je ale nemístné mluvit o abolicionistické strategii nebo taktice.

Za druhé, uvědomte si, fakt, že taktika v určitém bodě fungovala, neznamená její univerzální aplikovatelnost. Američtí abolicionisté následovali velmi pozorně kroky britského hnutí proti otroctví, a i když zkoušeli podobný přístup, nebyli schopní napodobit z velice očividných důvodů britský úspěch. US byly mnohem závislejší na otroctví než Británie, což znamenalo, že američtí abolicionisté operovali v odlišném a mnohem náročnějším prostředí než ti britští.

Také bychom neměli být přehnaně oddaní jedné taktice a měli bychom být připraveni zaktualizovat naše metody. Americké hnutí proti otroctví bylo lnulo původně   k morálnímu přesvědčování, ale pak ho opustilo a přesunulo se k institucionální změně. Podobná věc se stala v souvislosti s abstencí. Když si abolicionisté uvědomili, že bídné výsledky bojkotu sotva stály za to úsilí, většina se přesunula k jiné taktice.

V neposlední řadě bychom měli uznat limity inspirujících příběhů a osobností. Hluboce obdivuji americké abolicionisty. Je těžké nebýt inspirován jejich neuvěřitelnou odvahou, celoživotním závazkem záležitosti otroctví a ryzí kuráží, která je nutná k napadení instituce, tak hluboce vryté v sociálním, ekonomickém a politickém systému jejich země. Naši hrdinové ale nebyli neomylní (například američtí abolicionisté byli extrémně hašteřivá parta a mnoho z nich bylo zapojeno do hořkých a dlouhotrvajících osobních sporů) a neměli bychom od nich očekávat, že nám poskytnou návod, jak změnit svět, obzvláště takový, která je tak odlišný od toho jejich.

(Určitě si přečtěte knihu Henryho Mayera "All on fire. William Lloyd Garrison and the Abolition of Slavery". Je to jedna z nejlepších biografií, co jsem četl, a to se čtením živím.)