Garet Garrett: Příběh železa a oceli (21)

Mises.cz: 02. května 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Zatímco čekali na Agnes, John s Thanem domlouvali důležitou část svojí obchodní záležitosti.

„Podívej,“ řekl John.

Sedl ke psacímu stolu v kanceláři a rychle naškrábal na list hotelového papíru:

ZÁPIS KONTRAKTU

Po obdržení jednoho měsíčního platu zaplaceného v hotovosti po podepsání tohoto kontraktu, Alexander Thane se zavazuje dát své služby a schopnosti výlučně North American Manufacturing Company, Ltd., (John Breakspeare, jednatel), na dobu dvou let a North American Manufacturing Company, Ltd., se zavazuje vyplácet Alexandru Thaneovi pět tisíc dolarů ročně plus deset procent podílu ze zisku.

                                                                             Podepsaní

                                                                       JOHN BREAKSPEARE

„Zapiš svoje jméno nad moje,“ řekl a předal papír Thaneovi, který si ho pomalu četl.

„Tuhle továrnu si myslel minulou noc?“

„Ano,“ řekl John.

„Jak si přišel na to, že bych já mohl řídit továrnu?“

„Myslím, že bys mohl.“

Thane napsal své jméno velkými kostrbatými písmeny a předal papír zpátky Johnovi.

„Máš pravdu,“ řekl. „Mohl bych. Kdyby náhodou z nějakého důvodu bylo vidět, že to nedokážu, tak ten papír k ničemu není a můžeš ho roztrhat.“

Nikdy ho nenapadalo, že podnikání má tak skvělé stránky. Bez váhání věřil všemu, co mu John říkal. Neuměl si představit jiný způsob, jak si vyložit přítelovo slovo. A pokud bylo neobvyklé, aby se mladý pudlař stal přes noc podílníkem a ředitelem továrny, kterého potřebují tak naléhavě, že musí kontrakt podepsat ještě před snídaní, tak si to dovedl snadno vysvětlit. Jeho přítel, John Breakspeare, byl extravagantní osobou, impulsivní a s neočekávanými záblesky inspirace. Kdo jiný by měl vědět, co Thane dokáže? Jakkoliv to bylo, získal si toho správného člověka. Thane si tím byl jistý. Předpokládal, že John si je jistý také.

John si ovšem tehdy nebyl jistý vůbec ničím. Jeho jediným zájmem bylo zařídit pro Thanea a Agnes nějaký přijatelný život. Byl si vědom toho, že jeho motivace je velmi komplexní a tak nad ní raději moc nedumal. Spokojil se s tím, když si řekl, že je to jeho morální povinnost. On byl vinen tím, že se dostali do této situace. Přesto celou dobu ho vzrušovalo pomyšlení, že to všechno dělá hlavně pro Agnes.

Thaneův zájem o kontrakt byl okamžitou úlevou. V tomto bodě jinak mohla nastat fatální obtíž. Bylo to ale také velmi překvapivé. Byl snad tak extrémně naivní? Nebo měl takovou důvěru ve své schopnosti řídit továrnu, aby si myslel, že má cenu pěti tisíc dolarů ročně a jedné desetiny ze zisků? Ano, to bylo vysvětlení. A z toho právě měl John špatné svědomí. Pomyslel na to, jak by Thanea ranilo, kdyby znal pravdu – že podepsal kontrakt s neexistující společností na řízení neexistující továrny.

S chutí pořádali bohatou snídani, na níž přišli z noci strávené pod otevřeným nebem a beze spánku. Ačkoliv si povídali jen málo, panovalo mezi nimi přátelské bezpodmínečné příměří. Zatím všechno brali jako dobrodružství a nemysleli na to, co z toho všeho vzejde. Ovšem bylo to vzrušující a to, co se dělo, bylo nové.

Jak Agnes, tak John, se potutelně usmívali pudlařovým stolovacím způsobům. Nebyly nijak nechutné nebo odpuzující. Byly jen naprosto chybné. Strkal si sousta do pusy nožem, bral si kávu z podšálku, tvaroval své jídlo před tím, než na něj zaútočil a dělal vše, co se dělat nemá a to s určitou definitivností. To znamená, že byl pečlivý jedlík a spořádal všechno do posledního drobečku. Na svůj výkon byl ještě pyšný a jeho sebedůvěra byla neotřesitelná. Nebyl ani v nejmenším v rozpacích a nečekal, aby viděl, jak stolují ostatní. Všechno si dělal po svém.

John jednou přistihl Agnes, jak na Thanea úkosem zírá. Nedokázal rozpoznat, jestli je pohoršená, nebo fascinovaná.

Když dojedli, nechal si Thane přinést účet a přes Johnovi zdvořilé protesty zaplatil. Agnes vypadala poněkud překvapená. Poté se stalo při všech dalších příležitostech zvykem, že Thane platil za dva a John platil za sebe.

Místo aby si ve Wilkes-Barre jeden den odpočinuli, rozhodli se ještě toho dne odjet vlakem do Pittsburghu, kam dorazili pozdě odpoledne. John doporučil hotel, o kterém si byl jistý, že bude docela pohodlný, než se rozhodnou, jak chtějí žít dál. Již to místo zná, tak je tam představí. A ve skutečnosti se tam také chce ubytovat, tak bude přirozené, že půjdou všichni spolu.

John zvládnul celou záležitost s jejich ubytováním a to s takovým taktem, aby zanechal Thanea v dojmu, že to dokázal on sám. Když byly všechny naléhavější věci zařízeny, John napřáhl svou ruku k Agnes:

„Gratuluji.“

To byla jemná, potměšilá zrada a v tomto činu byl i stín studu. Přesto její klid byl tak troufalý, že nedokázal odolat pokušení otestovat jeho hloubku. Přijala jeho ruku a odpověděla na jeho pohled s vážnýma očima.

„Děkuji vám,“ řekla. „Mohu už tyto pokoje sdílet s mým manželem?“

„Ano, můžeš,“ řekl. „Jsou celé jeho. Už ztrácím svůj důvtip. No, na tom nesejde … Thane,“ – obrátil se k němu – „paní Thaneová může chtít zajít někam nakupovat. Nejlepší místa jsou tři bloky na východ. Setkáme se ráno? Nebo možná později. Není kam spěchat.“

„Zítra ráno,“ odpověděl Thane.

Tak všichni stáli ve skupině před Thanovým pokojem a váhali, jestli se mají rozejít.

„Bydlím pod stejnou střechou, kdybyste mě potřebovali,“ řekl John.

„Díky,“ odpověděl Thane.

Stále zůstali ve skupině.

„Pojď s námi na večeři,“ navrhl Thane náhle.

„Dnes večer ne,“ řekl John. „Jsme už všichni moc ospalí.“

 Agnes zůstala zticha.

„No,“ řekl Thane po dlouhé pauze, „tak tohle je Pittsburgh.“

John zamyšleně přikývl hlavou.

Agnes mohla zívnout. To by vyprodukovalo nezbytný odstředivý efekt. Nebo mohla říct něco v tom smyslu. Ovšem očividně byla ponořena do svých myšlenek.

Po další dlouhé pauze si oba muži potřásli rukama a John rychle odkráčel dolů do haly. Z vrcholku schodiště se ještě ohlédl zpět. Pořád tam stáli – Agnes, s rukama za zády a opírající se o zeď se dívala na Thanea, který stál podivně pokroucen a díval se někam pryč. Jeho tvář byla otočena k Johnovi a John mu zamával, ale nedočkal se odpovědi. Pudlař zíral na nějakou neviditelnou věc.

Poslední náhodný pohled, zanechal v Johnových očích živý obraz. Ten v nich zůstal celé hodiny, jako průhledná iluze. Vyšel ven na ulici a pořád tam byl. Brouzdal pak městem až do deseti hodin do večera a stále ho mučil. Přišel k pěknému cihlovému domu s mramorovou fontánou a malou květinovou zahradou a otočil se. Jeho nohy si pamatovaly cestu úzkou uličkou, na jejímž konci zatáhl za držadlo zvonku jako někdo, koho tu nečeká nic překvapivého. Nebyla vidět žádná světla. Okna byla hermeticky zatemněna. Ani zatáhnutí za šňůru od zvonku nevyprodukovalo slyšitelný zvuk. Přesto se dveře téměř okamžitě otevřely a odhalily nádherně nasvícený interiér a sloužící v livrejích, kteří se mu klaněli. Vstupní hala měla atmosféru vulgární elegance. Sloužící nepromluvili, ale otevřeli těžké dveře, odkud se okamžitě ozval tlumený zvuk hovoru. Místnost, do které John vstoupil, byla přední jídelnou. Za ní byly další dvě místnosti táhnoucí se do hloubi domu, všechny propojené velkými do široka rozevřenými dveřmi, takže výsledkem byl jeden dlouhý prostor o šířce asi třicet stop. Byl zde položený tlustý koberec, který tlumil veškeré kroky tak, že nevydaly ani ten nejmenší zvuk. Stěny byly pokryty obrazy. Některé z nich byly velmi dobré. Na podstavcích zde bylo několik uměleckých artefaktů, mnoho pěkných židlí a několik malých stolků využívaných k podávání občerstvení. Na obou stranách prvních dvou místností byly stoly s ruletou a v poslední místnosti tři stoly na farao.

Dvacet až třicet lidí zde ve skupinkách sázelo na ruletu. John okolo nich nevšímavě prošel a zamířil přímo dozadu ke karetním stolům.

Nikdo zde právě nehrál. Za jedním stolem seděl rozdávající s klidným neproniknutelným výrazem profesionálních hráčů, kteří se dívají na svou oběť. Tento byl mistrem svého řemesla, který viděl, aniž by se díval, mluvil jen tehdy, byl-li k tomu extrémně vyprovokován a i pak mluvil tiše a všechny jeho pohyby vypadaly líně, dokud by nebyl nucen sáhnout pro revolver. Tento pohyb pak byl jako útok chřestýše.

Na hráčské straně stolu na farao jsou symboly třinácti karet ve dvou řadách po šesti a sedmá je na jednom konci. Na straně rozdávajícího, mimo stojanů na žetony, zásuvky na peníze a neviditelného revolveru, je malá kovová krabička, v níž leží balíček karet lícem vzhůru. Rozdávající vyndává jednu kartu po druhé a rozděluje je na dvě hromádky. Jedna hromádka vyhraje, druhá prohraje. Hráči sázejí na vítěznou hromádku posunem svých žetonů po stole. Žádné mluvení není zapotřebí. Je to tichá hra. Expert jí může hrát pořád bez jediného slova.

John odsunul velkou židli, zavěsil svůj plášť na její opěradlo, sedl si tváří k rozdávajícímu a položil na stůl pět set dolarů. Rozdávající schoval peníze do zásuvky a posunul k němu pět sloupků žlutých žetonů. John začal hrát. Své sázky neumisťoval náhodně. Hrál pomalu, rytmicky a nikdy neváhal, jako muž hrající pasiáns.

Asi hodinu svoje peníze postupně prohrával. Několikrát rukou učinil znuděné gesto, jako by si čistil prostor před svým obličejem. Rozdávající, karty, žluté žetony, všechny předměty běžné reality byly mdlé a nejasné, kvůli obrazu, který přetrvával před jeho očima – ten vyleptaný obraz Agnes a Thanea na hotelové chodbě, tak nepravděpodobný a přesto tak skutečný, tak - … tak - ….    

Nahlas zasténal a položil si hlavu do dlaní. Rozdávající se zastavil a čekal. Někteří hráči se občas takhle chovají.

John si vzpomněl, kde je, vzhlédl, kývl na rozdávajícího, že mohou pokračovat a zdvojnásobil své sázky. Tak se jeho hra stala dost divokou, aby přitáhla pozornost. Kolem se shromáždil malý hlouček přihlížejících. Nikdo do hry nevstoupil, takže měl pořád celý stůl sám pro sebe. Postupně se prokletá mlha v jeho očích protrhávala. Mučivý obraz zmizel. Kdykoliv hrozilo jeho obnovení, opět zvedl sázky. Zdraví se mu navracelo. Nechal si přinést večeři a snědl ji během toho, co dále pokračoval ve hře. Tak hrál celou noc.

V sedm hodin ráno se zvedl, protáhl, promnul si oči jako člověk, co se probouzí z hlubokého spánku, posunul své žetony přes stůl k vyplacení a oblékl si kabát, zatímco rozdávající je přepočítával.

Vyhrál přes dva tisíce dolarů. Nebyl to ale fakt, že vyhrál, ani suma, kterou získal, co pozdvihlo jeho ducha. Konečně se zbavil toho obrazu v očích a pocitu, který vycházel z jeho srdce. Prohra by mu posloužila psychicky úplně stejně, ačkoliv samozřejmě výhra byla na povzbuzení o něco příjemnější.

Pro něj bylo vždycky vzrušení ze hry dokonalým útěkem před realitou, lepším než spánek, při kterém by ho mohly trápit sny.

Jak nyní kráčel k hotelu, ačkoliv ráno bylo sychravé a nevlídné, cítil se čerstvý na těle a optimistický na duchu. Dokázal si představit, že potká Agnes a Thanea na snídani bez toho hrozného pocitu kolem srdce.

Byli v jídelně, když o hodinu později dorazil. Původně je chtěl nechat o samotě, ale Thane, který si ho všiml, vstal a pokynul mu.

„Držíme tu pro tebe místo,“ řekl.

Bylo to tak. Stůl byl prostřený pro tři. Johna hned napadlo, čí to bylo asi přání.

„Slyšel jsem zprávy z Nového Damašku,“ pronesl k Agnes. „Tvůj otec je v pořádku.“

„Byl tady nějaký důvod myslet si, že by nebyl v pořádku?“ zeptala se překvapeně.

„Ne, ne. Jen se o tom zmiňuji, jako o počasí.“

Všimla si jeho zmatku.

„Ty jsi ho viděl poslední. Stalo se něco neobvyklého?“ Zvědavě ho pozorovala.

„Myslel jsem, že vypadá dost nemocně, nebo že mu nemoc hrozí“ řek John. „Požádal jsem služebnictvo, aby k němu zavolali doktora. Očividně to nic nebylo. Stejně … Doslechl jsem se, že je v pořádku.“

Již se k tomuto tématu nevracela, ale náhle utichla a vyhýbala se Johnovým očím, protože uprostřed jeho vysvětlení se jeho výraz změnil. Podíval se na ní zvláštním způsobem, který ji hluboce rozrušil. Bylo to, jako kdyby nějakou chybou odhalil bezejmenné tajemství. A přesně to se stalo. Jak k ní mluvil – jak by přísahal bez nejmenší postranní myšlenky – jak se na ni podíval a jejich oči se setkaly, nastal okamžik, ve kterém viděl, jak se věci mají.

Jak to zjistil? To je těžko říct. Lze to zjistit ze způsobu, jakým někdo pohled oplatí, co v tom pohledu chybí nebo naopak jestli v něm není něco, co tam před tím nebylo.

Žádným takovým způsobem se Agnes nezměnila.

To bylo to, co John viděl. Tento objev ho šokoval. Všechny jeho smysly zajásaly. Nebyla dosud Thaneova – ještě ne. V jeho hlavě to vyvolalo divoký vír myšlenek. Jídelna se s ním začala houpat. Pak se podíval na Thanea a okamžitě zalitoval. Jeho pocitem k Thaneovi byla hluboká náklonnost. Od ní si nemohl pomoct o nic víc, než od svých citů k Agnes. Tak byl mezi nimi rozervaný, a když to již nemohl vydržet, začal se nemotorně omlouvat, aby mohl co nejrychleji odejít.

„Zdržují nás právní formality,“ řekl Thaneovi. „Může to trvat tři nebo čtyři dny. Nedělej si starosti. Společnost to přežije.“

Pak od nich ve spěchu odešel.

Celý den utíkal sám před sebou. Celou noc opět strávil v herně. Příští ráno se podíval na svůj strhaný obraz v zrcadle a nahlas si řekl:

„Ale ona teď patří k němu, ne ke mně, a při Bohu přísahám, že ji nechám být.“

Na to usnul na dvacet čtyři hodiny. Vzbudil se třetího dne se silnou chutí k jídlu, jasnou myslí a velkou přísahou Všemohoucímu, se kterou sváděl tu a tam boj a která nakonec, v čase milosti, byla pozměněna.