Proč je dobré se nevyhýbat tématům a článkům o smrti

Aneb, když se děti ptají a dospělí bojí. Na rovinu si můžeme říct, že smrt a strach ze smrti není zrovna čtenářsky atraktivní téma. Jenže když se začne ptát a bát syn nebo dcera, je na čase vytáhnout hlavu z písku a čelit realitě. Koneckonců smrt je jediná jistota, kterou v životě máme a můžeme se spolehnout, že se s ní všichni časem setkáme. Před ní tedy neutečeme. Jak o smrti mluvit, je však mnohdy nejasné. Obzvlášť, pokud dotazy na toto téma nekončí a přechází v obavu a úzkost. Být připraven, znamená nebýt zaskočen.

Zvědavé dotazy přichází už kolem 3. – 4. roku. „Jen pár let po narození a už se ptá na smrt“. Napadalo mě, když byl v tomto věku můj syn. Bezelstně, se zájmem, bez obav ze ztráty. Zřejmě se budu divit ještě mezi 9. a 12. rokem a potom kolem 16. roku života. V tomto věku se totiž existenciální myšlenky a otázky o smyslu života a smrti znovu vracejí.

Stejně jako každé vývojové období má svá specifika, i přístup k tomuto tématu se liší v jednotlivém věku. Někdy se také zvědavost může proměnit v úzkost a strach související se smrtí.

Je to vlastně docela přirozené

Úzkosti a strachy jsou v životě běžné a dokonce důležité. Patří do naší výbavy a pomáhají nám přežít. Jsou součástí vývoje a zpracování a překonání strachu je důležité pro posun do další etapy. Takže pokud Vaše dítě zažívá určitou míru úzkosti, je to vlastně docela v pořádku. Zpracování úzkosti a její překonání pomáhá budovat strategie zvládání překážek, které se budou hodit po celý život.

Kolem 4. roku

pozorujeme doslova fantazijní boom. Magický svět je plný živých i neživých výjevů, což dětem pomáhá překonávat leckterou překážku a vyrovnávat se se strachem a úzkostí obecně. Velkou roli zde hrají pohádky. V těch se také překonávají nasnáze a strachy hrdinů, což vyžaduje většinou značné úsilí. Podobně jako v životě. Pokud se dítě začne bát o rodiče, že se například ráno neprobudí, úsilí bude stát nás i dítě se o strachu bavit, zpracovat ho a posunout se dál.

Pomáhá otevřené povídání o tom, že každý někdy umře. Jen třeba za hodně dlouho. I dál zůstávají lidé v našich srdcích a vzpomínkách. Pomáhá také zaměřit se více na tělesné pocity. Kde strach cítí v těle, kde naopak není. V hlavě, bříšku. Dítě si může položit na místo ruku, zahřívat, hladit, prodýchat. Zkusit strach pojmenovat a popsat, pokud to zvládne. Dát mu například jméno, barvu, co by nám řekl, kdyby uměl mluvit. Co se s ním děje, zda se přesouvá, proměňuje, zmenšuje.

Pomoci může také mít u sebe oblíbeného plyšáka nebo nabídnout drobný rituál, ať už před usnutím nebo v jiné situaci, když dítě cítí strach. Třeba vymyslet zaříkávadlo nebo nechávat večer rozsvíceno.

První stupeň

Schopnost pochopit obsah pojmu smrt se objevuje až mezi 8. a 12. rokem. Do tohoto období se také řadí poznání a pochopení nevratnosti života. Není divu, že to jednoho přivádí do úzkých. Mladý člověk si začíná uvědomovat svoji jedinečnost – křehkost lidského života. V tomto věku už je možné o všem s dětmi mluvit více do hloubky, bavit se o pocitech, zachycovat je slovy, což v mladším věku ještě není možné a děje se víc zprostředkovaně přes hru.

Znovu je třeba připomenout, že smrt je realita. Je možné použít předchozí tipy. Strach lze také nakreslit, zmuchlat, zahodit nebo z něj třeba poskládat loďku a poslat po vodě. Pokud se strach proměňuje nebo dokonce odchází, zkusit přijít na to, čím to je, co dítěti funguje a zapamatovat si to.

Důležité je také přiznat, že i my, dospělí, máme své strachy. O děti, rodiče, partnery, o své blízké. Právě na našem příkladu může syn nebo dcera vidět, že dospělý má stejné pocity, ale unese je. Situaci zvládá. Je schopný o smrti mluvit a přijímat ji s respektem, pokorou a je pro něj přirozeným ukončením života.

Dospívání

U starších dětí, kolem 16. roku, už je možné bavit se o smyslu života. Čím byl doposud, čím se dá naplnit. Například radost z přátelství, zábava, odpočinek, práce, zážitky a dobrodružství, vztahy, láska, vnitřní a duchovní život, pomoc druhým, seberealizace, morálka, etika a …doplňte si sami. Záleží na vašich domácích hodnotách, postojích a nastavení, které vyznáváte. Také ale o prázdnotě, smutku, problémech, které do života také patří. S důrazem na to, že každá potíž má své řešení. Protože život nepřináší jen radost. Ale i potíže a starosti. Sáhnout si záměrně na život je to poslední, co v životě člověk udělá. Bez možnosti cokoliv napravit nebo se mít zase lépe. Mnoho dospívajících v myšlenkách prozkoumává, co by se dělo nebo jaké by to bylo, kdyby nebyli.

I pro toto období existují tipy, jak pracovat s úzkostí ze smrti. Asi nebudete chtít společně prodýchávat bříško, můžete ale syna nebo dceru ocenit za to, že se chce bavit o strachu, životě a smrti právě s vámi. Ocenit, že dovede popsat své myšlenky a pocity, je schopné si hledat pomoc a svěřit se. Vědět, co se v minulosti osvědčilo při řešení potíží a obav, co každému funguje, a co z toho se dá použít teď i v budoucnosti. Vždycky se také hodí dát nabídku, že si může s vámi kdykoliv otevřeně promluvit.

Závěr

Obecně je dobré se k tématu smrti stavět řekněme „běžně“ hned od začátku, jako k něčemu zcela přirozenému. Nevytvářet tabu. Nezametat pod koberec svůj vlastní strach, který nám brání o smrti s dětmi mluvit. Mít strach a obavy je normální. Každý se něčeho bojíme. Čím více o strachu, smrti a vlastních obavách víme, a víme, co nám funguje, tím lépe se daří situaci zvládat. Nám, i dětem.