Může být sex sociální službou? Hra P.U.N.T.S. v MeetFactory upozorňuje na pokrytectví sexbyznysu

Poq je nově zřízené rodinné divadlo v Brně. Herečka a spoluzakladatelka divadla Eva Ventrubová vysvětluje, že jejich cílem je přivážet do Česka nové, maximálně deset let staré hry. „Vybíráme si především témata sociální, aktuální, která slýcháváme mezi vrstevníky či na ulicích. Pak je vyhledáváme v dramatických textech a dostáváme na jeviště,“ vysvětluje.

Jack je pětadvacetiletý mladík s lehkou mentální poruchou a na rozdíl od svých vrstevníků nemá žádné sexuální zkušenosti. To se jeho rodiče Antonie a Alastair rozhodnou změnit a najmou profesionálku Julii. Ta však jejich životní řád a systém naprosto rozboří a Alastair nakonec s prostitutkou podvede svou ženu. Eva Ventrubová hru vybrala na základě rozhovoru se svou kamarádkou, která jí vyprávěla, že její známá hledá prostitutku pro svého postiženého syna. Překvapilo ji, že něco takového existuje, a čirou náhodou asi měsíc poté objevila hru P.U.N.T.S. „Zarazilo mě, že i o tom je už napsaná hra. Vzápětí jsem se setkala s články a dokumenty o tomto tématu. Což je to základní, co mě na tom baví. Že rodiny opravdu řeší, jak dítě připravit na sexuální život. Zajímalo mě, jak se Sarah Page dívá na tuto otázku,“ říká.

Ze hry P.U.N.T.S. - Nikdy nevíš|foto: Divadlo Poq

Ve hře se řeší především totální otázka pokrytectví a také lhostejnost. A to nejen vůči lidem, kteří mají nějaký handicap, ale i vůči těm, kteří ho nemají. Dobrým příkladem je postava manžela, který podvede svou ženu, přestože říká, že jí nechce ublížit a s Julií nic nemůže mít. Nakonec to však stejně udělá. Musí si tedy být vědom toho, že pokud se to provalí, může to mít fatální důsledky pro celou rodinu. „Je to otázka zodpovědnosti vůči ostatním, ale i vůči sobě,“ domnívá se překladatelka Zuzana Ščerbová.

Hrát prostitutku se Evě Ventrubové zprvu zdálo rozporuplné. Díky scénickému čtení je však hodně situací ponecháno na divákově fantazii, a tak je výsledné provedení decentní a vkusné. „Snažila jsem se, aby Julie byla normální a citlivá. Člověk nikdy neví, do jaké situace se může dostat a co ho v životě potká. Nikdo nevíme, jestli se nám narodí zdravé dítě. Proto ten podtitul Nikdy nevíš, který Zuzka zvolila v rámci překladu,“ vysvětluje herečka.

V Česku začali pracovat dva sexuální asistenti. „Přijímám lidi takové, jací jsou,“ říká Daniel

• Upravit
• Smazat

V Česku od února začali pracovat dva muži jako sexuální asistenti pro lidi se znevýhodněním. Službu doposud od konce roku 2015 poskytovaly jen ženy. „Důležité je mít zpracovanou vlastní sexualitu. Proto bylo složitější najít muže. V poskytující nebo dávající roli jsou si jistější ženy. Z hlediska veřejného mínění jde u sexuálních asistentů – mužů o ještě kontroverznější téma, než je tomu u žen,“ říká pro pořad Kvér jeden ze dvou proškolených sexuálních asistentů Daniel.

Lidé s mentálním handicapem jsou často nuceni užívat léky, které fungují jako hormonální tlumiče, i přesto, že sexuální touhy jsou pro ně přirozený vnitřní pocit. Biologie zkrátka funguje u všech stejně. Hra nás vede k zamyšlením nad tím, zda je opravdu třeba sexuální potřeby u handicapovaných tlumit anebo jim dopřát určitý, přirozený vývoj, což v důsledku znamená najmout jim nějakého společníka nebo společnici.

„Teď je otázka, zda ten společník je prostitut anebo se má zařadit do sféry sociálních služeb,“ říká Zuzana Ščerbová a dodává, že v zahraničí probíhají debaty o tom, zda tyto služby legalizovat. V Česku se naštěstí lidé mohou obrátit na specialisty. Sexuální asistence, kterou poskytují speciálně proškolení pracovníci a pracovnice, u nás existuje již dva roky. Nestátní nezisková organizace Rozkoš bez rizika se od roku 1992 stará o zlepšení postavení sexuálních pracovnic a snaží se předcházet nebo snižovat rizika spojená s prací v sexbyznysu. Aby nedocházelo k zaměňování asistence s prostitucí, založilo sdružení v roce 2016 organizaci Freya, která usiluje o prevenci sexuálního násilí, podporuje prožívání sexuality u lidí se zdravotním postižením a snaží se o snížení stigmatu a předsudků s touto oblastí spojených.

Na otázku, zda uvažují i o rozhlasové podobě hry, reagovali tvůrci sice překvapeně, ale s neskrývaným zájmem. Eva Ventrubová poté dodala, že ji to napadlo ve chvíli, kdy měli v publiku nevidomé diváky, kteří prý představení prožívali naprosto skvostně, protože si do něj promítali situace z vlastního života.