„V životě existují jen dvě tragédie. První je ztratit to, po čem srdce touží, tou druhou, je to získat,“ píše zahloubaný spisovatel George Bernard Shaw (1856–1950) . Psaní zbožňuje.
To, jak se papír „prohýbá“ pod tíhou jeho myšlenek, miluje možná ještě víc než ženy, kterým jsou řádky určeny. Stejně tak se vyžívá v proslovech jako takových. Do skutečného donchuána mu však chybí jiskra.
Od mala bojuje s nepřízní osudu, když vyrůstá s nepořádnou a chaotickou matkou. Ta nejen že přispěje k Shawově nezájmu o vlastní zevnějšek a okolí, navíc v něm nikdy nevypěstuje lásku k opačnému pohlaví. Není se co divit, že si raději užívá nezávazné pozornosti.
Podobně je na tom také Charlotte Payne-Townshendová (1857–1943), jejíž matka je natolik nesnesitelná potvora, že manžela dožene k předčasné smrti.
I když dívce nakonec spadne do klína slušný majetek, zajímají se o ni muži nejen s dírou v kapse, ale především s mezerami v intelektu.
Podívat se na vztahy novýma očima donutí oba odpůrce až sňatek Sidneyho Jamese Webba (1859–1947) s Marthou Beatrice (1858–1943) roku 1892.
Povedená dvojice
Shaw je v té době už mistrem slova. Daří se mu i na poli divadelní a hudební kritiky. Lichotkami oslňuje na všechny strany, vzhled už také vylepšil. Charlotte, kterou muži doteď nechávají chladnou, začíná kouzlu osobnosti mladého muže pomalu podléhat.
Jejich konverzace mají stále ten správný náboj, vzájemně si ochotně naslouchají. Netrvá dlouho, než se dvojice skutečně zamiluje.
V Charlottiných myšlenkách je navíc George mužem, o kterého by se ráda v budoucnosti starala, což se jí vyplní, když ho při jedné z návštěv najde vyčerpaného a zbědovaného. Hrozí mu dokonce amputace končetiny.
V té chvíli neváhá ani vteřinu a oznamuje, že se stěhují na venkov. Shaw jí zase na oplátku konečně žádá o ruku.
„Včera při projížďce po Henrietta St., Covent Garden, přinutil prudký déšť jednu dámu a jednoho pána, vyhledat úkryt v kanceláři hlavního matrikáře, a ten je ve zmatku té chvíle na místě oddal.“
Originálnější svatební oznámení, které nechává novomanžel otisknout v novinách 2. června 1898, aby člověk pohledal.
Opora je základ!
Od té chvíle je Charlotta svému muži oporou. Učí se psát na stroji, aby mohla jeho rukopisy přepisovat do ušlechtilejší podoby, vyřizuje také korespondenci. Celých devět let je neplacenou sekretářkou a skvělou hostitelkou v jednom.
Často pořádá bujaré večírky, na kterých se mihne například Mark Twain (1835–1910) nebo Auguste Rodin (1840–1917).
Shaw se jí ale odvděčí tím, že se stále víc noří do práce, společného času dvojici proto ubývá. Potřebné péče se Charlottě dostává až v době, kdy ji v pokročilém věku sužují záchvaty revmatismu.
Potřeba opory se obrací, při silných záchvatech ji dokonce hraje na klavír nebo zpívá. Když roku 1943 Charlotte po 45 letech manželství umírá, pociťuje slavný spisovatel, a držitel Nobelovy ceny, silnou citovou vyprahlost. Umírá sám o sedm let později ve věku 94 let.
