Rytmus bubnů, píšťaly a extatický tanec. Súdánští dervišové mají vlastní pohled na islám
Na hřbitovech v súdánském Chartúmu se divoce tančí. Každý pátek před západem slunce se na předměstí Omdurmán schází stoupenci dervišského řádu kádiríja. Při obřadu zvaném zikr, kterého se zúčastnil také Radiožurnál, vzpomínají Boha, a to za hlasitého doprovodu bubnů a píšťal. Podle dervišů je hudba a tanec při náboženských obřadech v souladu s islámem. Ortodoxní duchovní a extremisté ale jejich postoj a praktiky rozhodně nesdílejí.
Uprostřed obrovského prašného hřbitova v Omdurmánu stojí malá zelená mešita jako z pohádky. V ní odpočívá v Pánu súfíjský šejch Hamad an-Níl.
Právě on je důvodem velkolepé podívané, která se právě chystá. „Hamad an-Níl tady v Omdurmánu postavil mešitu. Měl hodně stoupenců, a když zemřel, pochovali ho tu, a všichni tu pak chtěli být pohřbení v jeho blízkosti,“ říká jeden ze živých šejchů kádirijského dervišského bratrstva.
V ten okamžik ale šejch Muhammad odchází a začíná svolávat stoupence řádu, čili derviše, aby se připravili k obřadu zvanému zikr.
Bílé i zelené košile
Na hřbitově se šikuje zástup, v přední řadě jdou dva derviši s velkými zelenými prapory, což jsou symboly kádirijského řádu.
Zástup se blíží k mešitě, jsou v něm bubeníci, kteří postupně probouzejí derviše ke zpěvu a tanci. Jdou v tradičních bílých dlouhých košilích, jiní ale mají košile ostře zelené, zelené mají také háčkované čepičky na hlavách a k nebi mávají do rytmu sukovicemi.
Jsme vděční, vzpomínají Súdánci na studia v Česku. Dění ve své vlasti přirovnávají k sametové revoluci
Číst článek
„Dervišové našeho řádu nosí zelené oblečení, to je symbol cesty do ráje. A nosí také stříbrné šperky. Ty zase chrání před vším zlem. Zlato ne, zlato je vyhrazené ženám,“ říká Háfiz, který je také derviš. Zatím ale není v příliš pokročilém stadiu zasvěcenosti do řádového učení, takže je to takový novic.
Ale řádového šejcha musí poslouchat. „Šejch ti dává instrukce, třeba kdy chodit spát a kdy vstávat, kdy chodit do práce, šejch ti svými radami řídí život,“ vysvětluje.
Naprostá extáze
Před mešitou se mezitím vytvořil široký kruh. Černí muži v bílých košilích a turbanech se v rytmu rychle lámou v pase dopředu a dozadu a zpívají a provolávají boží jméno.
Uprostřed obchází dokola nejvyšší šejch bratrstva v zeleném plášti, s obrovským růžencem na krku.
Vedle něj pak jeho bratři, představení řádu, někteří oblečení do divokých leopardích vzorů. A také jiní derviši vypadají spíš jako šamani.
Tenhle islámský úřad už je hodně šmrncnutý tradiční Afrikou. Rytmus přidává na rychlosti, derviši se svými pohyby také, a někteří se teď vrhají do kruhu, zběsile se točí a zdá se, že přecházejí do úplné extáze.
„Ten pohyb a rytmus je určený začátečníkům. Je to jeden z prostředků, jak lidi k víře přitáhnout. Stejně jako je chytlavá třeba hudba reggae nebo rocková hudba,“ vysvětluje mi šejch Chálid Ahmad Tajjib, další z moudrých mužů, kterých tu je úctyhodná koncentrace.