V šesti tisících metrech a bez signálu. Veronika Vítková před tréninkem relaxovala v Nepálu
Nemá za sebou úplně povedenou zimu a věří, že ta příští bude mnohem úspěšnější. Biatlonistka Veronika Vítková si po sezoně splnila jeden velký cestovatelský sen - protože nerada leží na karimatce na pláži u moře, vyrazila do Nepálu, kde nachodila desítky kilometrů ve vysoké nadmořské výšce.
Dovolená skončila, a Veronika Vítková má na tréninku doma v Jablonci znovu hlavně biatlonové starosti. Při návštěvě Radiožurnálu spolu s trenéry řešila technický problém na kolečkových lyžích.
‚Dojde ke změnám v realizačním týmu‘. Co český biatlon čeká po nejhorším mistrovství za osm let?
Číst článek
„Už jsme začali trénovat. Nevím, jestli naplno, nebo normálně,“ směje se evidentně v dobré náladě se po návratu z tréninku. Na vrcholcích nejvyšších českých hor sice ještě leží poslední sníh, ale v Břízkách už začíná příprava na příští biatlonovou sezonu.
Veronika Vítková ji zahajuje prý příjemně uvolněná a hlavně dokonale psychicky odpočatá po dovolené, o které už dlouhou dobu snila a teď se konečně dočkala.
„Byli jsme dost často úplně mimo civilizace a skoro sami. Bez připojení internetu, bez signálu. To bylo úplně nejlepší. Všude, kde jsme spali, se internet koupit dal, ale my jsme se zařekli, že si ho nekoupíme,“ vypráví.
Zní to jako vzpomínky na prázdniny na konci světa, a svým způsobem tomu tak je. Vždyť biatlonistka vyrazila s partou horolezců na tři týdny do Nepálu, do míst, kde většinu obyvatel tvoří Šerpové.
„V rámci aklimatizace jsme deset dní šli na Gokyo Ri (horu vysokou 5357 metrů, pozn. red.), hlavním vrcholem bylo Lobuche, to bylo 6120 metrů. Po celou dobu jsme před sebou měli Ama Dablam (6812 metrů), Everest (8848), Čo Oju (8201), všechny tyhle vysoké hory,“ vzpomíná.
Drama? Letiště
Výšlapy na nejvyšší vrcholy Himálají si pochopitelně odpustila, ale i tak se kochala výhledy z pořádné výšky. V šesti tisících metrech nad mořem už je pořádně cítit řídký vzduch okolo. A tak se nabízí otázka, zda se k biatlonovému tréninku nevrátila spíš vyčerpaná, než odpočatá.
„Vypadá to, že to mohlo být náročné, ale chodili jsme maximálně pět hodin denně. A když je člověk ve vyšší nadmořské výšce, nejde tak rychle. Byla jsem vyjukaná z toho, jak tam lidi žijí, že vůbec nic nepotřebují, je to úplně něco jiného,“ popisuje své zážitky.
Přímo v horách žádné drama nezažila, to největší přišlo už na letišti v Lukle. „Přistávací dráha začíná srázem dolů, má jen asi 200 metrů, končí zdí a je do kopce. Když si člověk přečte, že je to jedno z nejnebezpečnějších letišť na světě, tak to úplně pěkné nebylo,“ vzpomíná Veronika Vítková i na zážitek z Nepálu, kde se jinak snad ideálně naladila na start přípravy na novou biatlonovou sezonu.
