Čeští šlechtici jako nepřátelé státu? O majetek a čest svých rodů se soudí i 70 let po válce

Napsal/a Robert Břešťan 7. května 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

Příběhy spojené s někdejšími majetky české a moravské šlechty se vracejí i sedm desítek let poté, co o ně šlechtické rody po roce 1948, ale i těsně po skončení druhé světové války, přišly. Ať jde o potomky hlubocké větve Schwarzenbergů, knížecí rod Lichtenštejnů, či případ týkající se rodu Czerninů.

Právě ve věci hraběnky Czerninové v průběhu dubna po dvaceti letech rozhodly české soudy . Tentokrát nešlo o obvyklý ping-pong ve stylu vrátit – nevrátit, ale o případ dvou úřednic pražského magistrátu. Ty před dvaceti lety vydaly potvrzení, že hraběnka Josefína Czerninová, která zemřela v roce 1965, měla v době své smrti české občanství.

Toto potvrzení pak její potomci využili k žádosti o vrácení části rodového majetku. Obě úřednice po dvaceti letech soudů odešly s podmínkou. Případ ilustruje to, jakých rovin řešení vracení (či nevracení) šlechtického majetku v Česku dosahuje a také to, jak dlouho se případy často u tuzemských (i evropských) soudů táhnou.

Němci? Maďaři? Zrádci?

Stát v tomto případě namítal, že mu v důsledku rozhodnutí úřednic vznikla škoda tím, že začal vydávat v restituci majetek, který již přes půl století považoval za svůj (a podle toho také stav nemovitostí vypadal).

Případ stále nekončí. Obě někdejší úřednice podaly odvolání a věc opět (už potřetí) poputuje k Městskému soudu v Praze.

Mimochodem – Josefína Czerninová požádala o osvědčení, že byla českou občankou, už v roce 1946. Do její smrti v roce 1965 ale někdejší československé úřady nerozhodly.


OBCHODNÍCI SE STRACHEM

Nová publikace HlídacíPes.org mapující český i evropský POPULISMUS.

Více informací ZDE.


Část majetku zejména na jihu a na západě Čech Czernínové dostali zpět. Kupříkladu zámek Velichov, s ním ale kvůli obnoveným sporům o občanství nemohou disponovat. I o už vydaný majetek se nyní stát hodlá dál soudit.

Dlouho trvající spory a opakovaně protichůdné výroky českých soudů znají dobře například i Colloredo-Mansfeldové. Ti se dlouho – a nakonec neúspěšně – soudili nejprve o celý zámek Opočno ve východních Čechách, později alespoň o zámecký mobiliář.

Klíčový argument soudů je v tomto případě (i případech podobných) to, že stát zabavil zámek i s mobiliářem už před únorem 1948, a restituce proto nepřipadá v úvahu.

Především šlo o dekret číslo 3 z 19. května a dekret č. 12 z 21. června 1945 „o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“.

Posuzovat přes sedmdesát let starou historii dnešníma očima je vždy ošidné, faktem ale je, že i v období let 1945 – 1948 tehdejší Československo přistupovalo k někdejšímu šlechtickému majetku kořistnickým způsobem.

Svědčí o tom i některé dokumenty dochované v archivech samotných státních úřadů. HlídacíPes.org takto už dříve popsal a na historických dokumentech doložil komunikaci úřadů po roce 1945.

Dokumenty ukazují, jak byla ministerstva a jednotliví politici rozděleni v názoru, koho by se konfiskace majetku měly týkat. A také, jak vznikaly některé klíčové Benešovy dekrety. Hlavní spor se vedl mezi komunisty ovládaným ministerstvem zemědělství a ministerstvem zahraničí v čele s Janem Masarykem.

Nepomohlo, že Lichtenštejnské knížectví v průběhu druhé světové války nikdy neuznalo vznik protektorátu Čechy a Morava ani mnichovskou dohodu. Po celé trvání války uznávalo československé cestovní pasy a zachovávalo neutralitu. Rozhodlo to, že při sčítání lidu je u jména Lichtenštejnů napsáno, že hovoří německy (dotazník navíc nevyplňovali sami Lichtenštejnové, ale za ně hajný z Velkých Losin).

Spor České republiky s knížecím rodem Lichtenštejnů, respektive s Nadací knížete z Lichtenštejna, která rodový majetek spravuje, má ale i nadále aktuální vývoj.

Nejprve stát zažaloval Lichtenštejny kvůli tomu, že na jejich nadaci přepsal některé pozemky – spor doputoval až k Ústavnímu soudu. A na konci loňského roku Nadace podala žaloby na vrácení toho svého někdejšího majetku, který je v rukou státu (tedy například i zámků Valtice a Lednice). Detailně to HlídacíPes.org popsal například ZDE .

Speciální dekret, speciální zákon

Podobný argument o zabavení majetku před rokem 1948 podle Benešových dekretů lze najít i vřadě dalších případů.

Vymyká se ale případ hlubocké větve rodiny Schwarzenbergů. Na ni byl v roce 1947 uplatněn speciální zákon nazývaný jako Lex Schwarzenberg. 

Benešovy dekrety se na majetek Schwarzenbergů nevztahovaly, protože bylo snadné dokázat, že Adolf Schwarzenberg byl loajálním občanem Československa a že byl v opozici k nacistům. Jindřich  Schwarzenberg byl zatčen gestapem a vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Adolf Schwarzenberg byl v emigraci v USA, odkud finančně podporoval československou exilovou vládu v Londýně,“ říká potomek rodu Adam Pezold.

HlídacíPes.org se případů rodiny Pezoldových, v němž se podařilo i po letech objevit řadu nových skutečností, bude dále věnovat.

Ukázkou nového poválečného bezpráví je třeba i zvláštní dekret, kterým prezident Beneš daroval vilu s pozemky nedaleko pražské Stromovky Sovětskému svazu. Vilu během války užívalo gestapo. Dnes zde má sídlo ruská ambasáda.

I když se tento případ netýká šlechtického rodu, ale bohaté židovské rodiny prvorepublikového bankéře Jiřího Poppera, který vilu v roce 1927 nechal postavit, s výše popsanými kauzami má některé podobné rysy.

Zejména ten, že se potomci pana Poppera o vrácení ukradené vily dlouhé roky marně soudili, ale odškodnění se nedočkali; právě i s argumentem, že o ni rodina přišla před rokem 1948.

Dekret přitom Beneš vydal navzdory faktu, že rodinu bankéře osobně znal z první republiky a věděl, že válku přežila v zahraničí.

I v řadě případů někdejšího šlechtického majetku jde o vršení křivd, ale i obavy z veřejného mínění a o politizaci problému.

Nejčastějším argumentem je, že zpochybňování takzvaných Benešových dekretů povede k novým a novým nárokům zejména pak vyhnaných sudetských Němců. S touto kartou se v tuzemské politice hraje často a opakovaně, dle potřeby. Ať už jde o Václava Klause a jeho „mobilisaci“ v roce 1998 nebo o prezidentskou kampaň Miloše Zemana v roce 2013.

Se sudetskými Němci (a často ani německou národností, kterou jim po válce mnozí přisuzovali zejména na základě sčítání lidu z roku 1930) přitom tuzemská šlechta neměla společného prakticky nic.

Cesta hraběnky Sternberkové

Prohlášení české a moravské šlechty na podporu Československa podepsalo v září 1939 85 zástupců 33 šlechtických rodů.

„Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu,“ zakončili své prohlášení.

Nehrálo roli, že Masarykovo Československo už po roce 1918 provedlo pozemkovou reformu, kdy šlechta přišla o rozsáhlé majetky a pozemky, a zrušeno bylo i používání šlechtických titulů.

Během okupace přišly za vlastenectví tresty a uvalení nucené německé správy na jejich majetky. České šlechtické rody se za války chovaly ve své většině odvážně, jejich členové byli perzekvováni, podobně i po roce 1948.

Část z nich po komunistickém puči emigrovala a v cizině se musela tvrdě protloukat, jak důkladně popsala například hraběnka Cecílie Sternberková ve své knize Cesta.

Mimochodem, její dcera Diana nakonec získala v roce 1992 zpět zámek Častolovice a ze zdevastovaného stavu jej znovu uvedla do podoby hodné někdejšího rodového sídla.

Z potomků šlechtických rodů, kteří své majetky dostali zpět, jsou obvykle vážení občané. Za všechny jmenujme Františka Kinského – starostu města Kostelec nad Orlicí, senátora Tomáše Czernina – majitele zámku Dymokury, nebo Karla Schwarzenberga – poslance, bývalého kancléře Václava Havla a bývalého ministra zahraničí.

Jsou pochopitelně i další. Jejich majetky, statky, zámky a hrady jsou ve své většině krásně opravené, často otevřené veřejnosti.

Pocit významné části veřejnosti, že Benešovy dekrety jsou zcela nedotknutelné a že kdo podle nich přišel po roce 1945 o majetek, je nezpochybnitelný padouch, je však v podstatě neměnný bez ohledu na to, kolik desítek let od konce války uplynulo a uplyne.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)