Ta zpráva ho zničila, stejně jako každého, kdo Adama Svobodu (†41) trochu blíž poznal. „Abych se přiznal, tečou mi slzy. Taková škoda,“ pravil Jaromír Meixner, hned jak zvedl telefon. Bývalý vynikající obránce, reprezentant a pětinásobný mistr ligy trénoval tragicky zesnulého brankáře odmala ještě v brněnské mládeži. Už tehdy odhadoval, že bude hodně dobrý. „Bylo to na něm vidět. A nakonec se to taky potvrdilo,“ vzpomíná 79letá legenda.
Adama Svobodu jste poznal jako hodně mladého a vím, jak jste na něj i po letech vzpomínal. Jaký se vám uchoval v paměti?
„On chytal už jeho starší brácha Dalimil. Ale nedotáhl to tak daleko, skončil myslím v dorostu nebo juniorech, pak chytal možná nějakou nižší soutěž. Adam začínal ve sportovní škole dnešní Komety na Úvoze, já jsem je převzal snad ve čtvrté třídě. Na něm bylo od prvopočátku vidět, že je šikovnej a s kolegou, který to se mnou dělal, jsme byli přesvědčení, že z něho bude ligový gólman, což se potvrdilo. Jako správný brankář byl takový trošku neukázněný, ale to ke gólmanům patří. Byl pracovitý, dobře trénoval, makal na sobě. Jen ve starším dorostu pláchl do Sparty, aniž by cokoli řekl. Tím mě tenkrát naštval.“
Brankář dobrý, jen s udržením koncentrace měl občas problémy, že ano?
„Závěry zápasů měl trošku problematické, hůř se soustředil. Pamatuju, jak jsme jednou hráli v Uherském Hradišti, po dvou třetinách vedli 4:0. Místní tatíci si stoupli za branku a tam na něj pořvávali. On na to chudák reagoval a pustil, co na něj šlo. Nebo jednou počítal lampy pod střechou, protože si všiml, že je tam o jednu míň. A dostal gól z půlky hřiště. Tak jsem se ho potom ptal, jestli nepočítal holuby… Taky se mu dlouho moc nedařilo v play off, což potvrdí v Pardubicích, kde dlouho působil, taky se tam oženil a postavil barák. Nikdy mu to tam nevyšlo, titul získal až později ve Slavii, kdy byl zkušenější. Taky byl třetí gólman na mistrovství světa ve Vídni, kde naši získali zlato.“
Tam jezdil vždycky po zápasech do hotelu v předstihu, aby stačil naplnit lednici pivem. Rozdával dobrou náladu, byla s ním sranda…
„Jo, Adam byl bezprostřední kluk, pořád v pohodě. I po tom maléru, co měl nedávno. Věřil, že se to vyřeší. Je to šílený, jsem z toho úplně vedle. I když teď mě napadá, že od té doby, co odešel do Sparty, jsem s ním už nikdy nebyl v osobním kontaktu. Nepotkal jsem ho. Vždycky jsem ho viděl jen v bráně.“
Nejezdil do Brna tak často?
„Právě, že ani nevím. I když jeho rodiče znám velmi dobře. Oni byli pro oba svoje kluky hrozně obětaví, motali se s námi kolem toho mančaftu. Pro ně to tedy musí být strašná rána. Je to hrozný. Adam byl stejně starý jako můj syn. Z toho ročníku byli nejlepší právě on a Robert Kántor.“
Řekl byste do něj, že by byl něčeho takového schopen?
„Právě, že vůbec ne. Usměvavej, kdoví, co ho k tomu přimělo. Ale jak říkám, moje vzpomínky se vážou k jeho dorosteneckým letům. Hrozně mě to štve. Jsem na chalupě a chodím tady jak lev v kleci. Proč tohle dělají? Co se jim honí v hlavě? Nedávno jsem říkal manželce: zemřeli Jáno Starší, Luděk Bukač. Kdo bude ten třetí? A on je to Adam, i když pochází z jiné generace. Taková škoda ho je!“
