Před časem jsem se v článku o problémech s třesem prstů zmínila o tom, jak důležité je udržení si podpisu. Copak důchodci, ti mají alespoň jeden podpis měsíčně povinný a samozřejmý, když přebírají důchod! Jenže se setkávám také s tím, jak mi lidé při šetření zvědavě koukají na ruku, protože, světe div se, zapisuji poznámky rukou, docela svižně a dokonce se z dálky může zdát, že také čitelně. Toto zdání skutečně klame, ale já se v poznámkách vyznám a zatímco se kolem mne lidi zapovídají, rychle zaznamenám to podstatné, detaily příznaků, popis potřebné pomoci.
Pro mne je běžná a normální dovednost cosi rukou napsat, udělat poznámku. Jenže i lidé ve středním a mladším věku se na otázku, napíší-li poznámku nebo alespoň seznam nákupu rukou, tváří, jako kdybych je nutila tesat do kamene. Psát? K čemu?! Ba co hůře, pokud stačí zkratka, takzvaná parafa, ani po vysvětlení lidé nechápou, cože to chci. Senioři ano, ale mladší, už čtyřicátníci, naprosto netuší, že mohu i chtít jen zkrácený podpis, nemají ho zavedený – nejspíš proto, že nemuseli podepisovat žákovské knížky, nanejvýš kdysi úkolníčky dětí na prvním stupni školy.
Občas trpím zvláštní úchylkou. Píši dopisy těm, s nimiž nemám mailovou korespondenci. Nic zvláštního, navíc je opravdu nutné najít si dostatek času a klid. Odezva bývá velmi spokojená, lidé si dopisy schovávají a mohou se k nim vracet, vzpomenou si na otázky, které vzbudily, když vyťukají na mobilu číslo a zavolají. Písemný záznam je trvalejší, než zpráva v mobilu nebo mail, protože ho jen tak snadno nepřekryje další fůra písemností. Dopis se totiž stává vzácností srovnatelnou tomu, jak se uchovávaly popsané listy papíru dřív.
Nemyslete si, že v časech dřívějších se psávalo svižně a lehce. Mnozí dospělí s rukama navyklýma těžké dřině nechávaly na svých dětech hezké zápisy. Snad jen do Bible nebo Kancionálu si tu povinnost záznamu narození, úmrtí nebo svatby nenechala hlava rodiny ujít. Stejně jako mnozí z nás naprosto netušili, jak dopis seskládat. Pamatujete, jak jsme se kdysi učili, že se nepíše „předem mého dopisu“? Moji češtináři se to marně snažili vymýtit i na střední škole argumentem, že nepíšeme žádné „zadem“ na konci. Je to marné. Jde o archaickou, zažitou chybu z časů, kdy si lidé mysleli, že píšou jaksi upraveně, vázaně až vznešeně. Někdy mám dojem, že se přenáší geneticky, asi jako nedávno vědecky doložená dědičnost zažitých strachů a úzkostí.
Když jsem se rozhodla podělit se s vámi, milí čtenáři, o několik postřehů kolem psaní, dostal se mi do ruky důkaz o vynalézavosti, jak zvládnout obtížnou povinnost dopisů. Tehdy i mnozí podřízení psali uctivá blahopřání k čemukoliv svým nadřízeným, psaly se zprávy rodině, přátelům, milým i milencům – a kde brát pořád inspiraci? Mám Velkého gratulanta pro českou mládež, napsanou jedním panem učitelem. Když si prohlédl jiné „gratulanty“, zlobilo ho, že jsou to převzaté vzory odjinud a vlastenecké cítění mu nedovolilo smířit se s tím. Prolezl kdejakou sbírku veršů a vybral mnoho dopisů z povídek a románů tehdejší doby, jen aby umožnil mladým vybrat si z českých vzorů a buď se inspirovat nebo je jednoduše opsat.
Protože nyní myslíme na Svátek matek, vybrala jsem pro vás krátké veršování od Bohumily Klimšové. Že vám to jméno nic neříká? Inu, dnes také kolem nás letívají hvězdičky, na které zítra zapomenete, ale svou úlohu sehrály. Kdo byl tehdy vzdělaný, pracoval s lidmi, ten cítil jako přidruženou povinnost pracovat pro národ, pro okolní společnost. Mluvím o hvězdičce, neboť podobných lidí, mužů i žen, vyčnívalo a tvořilo mnoho. B. Klimšová byla učitelka, básnířka a prozaička 2. poloviny 19 století, vedla ženské spolky a zemřela rok před koncem války, republiky se nedočkala.
Životem mne vodíš stále,
rukou lásky, rukou bdělou;
blaho dítek Tobě, máti,
vyplňuje duši celou.
Za vši Tvou vřelou lásku
nemohu, než lásku dát –
zaplať Ti ji za mne nebe,
zaplať Ti ji tisíckrát!
Psaní se vytrácí z běžného života, ale má stále rostoucí roli, navzdory mailům a krátkým zprávám. Kolikrát jsem četla dopisy od rodiny, schované a znovu otevírané! Kolikrát já sama vytáhnu list papíru a čtu řádky nabádavé, starostlivé, zamilované. Jako drahou a hmatatelnou památku schovávám zápisky babičky, kterou jsem nepoznala, dědečka, maminky.
To, co sdělujeme papíru, má svou hodnotu v různých dopadech na náš život. Pokud se nebojíme napsat několik řádek konkrétní osobě, vidíme ji před očima, rozmlouváme s ní a občas dokážeme vytušit i reakci. Pokud sázíte na stránku ryze praktickou, potom procvičujeme jemnou motoriku, tedy spoustu tenkých svalů na předloktí, rukách a prstech. Je to jiná činnost, než klofání na „klábosnici“ nebo rejdění prstem na displeji. Zápis po sobě čtete, papír má vůni, potřebuje složit, dát do obálky a zapojíte i nohy, když hledáte schránku nebo místo, kde by mohly být známky. To druhé může znamenat větší procházku nebo dokonce malé dobrodružství. Ten, kdo naopak dopis čte, si z něj bude pamatovat mnohem víc, užije si ho hlouběji, než písmenka na elektronické ploše.
Kdy naposledy jste napsali dopis nebo přání vy?
