Janusz Prusinowski: Tep lidových písní připomíná lidský život

Rozhovor s polským houslistou Januszem Prusinowským

Jak jste se dostal k folkloru a ke hře na housle?

Ke hře na housle mě přivedli lidoví muzikanti na vesnici. Líbil se mi jejich improvizovaný styl hry. Vůbec mě nelákala hudba, kterou jsem v té době slýchal z rozhlasu a televize – ta byla na můj vkus příliš uhlazená a předvídatelná. Fascinovali mě hudebníci, kteří dokázali hrát celou noc k tanci a svou hudbu často tvořili na místě. Otevřeli mi oči a já jsem pochopil, co to skutečně znamená tradiční, lidová hudba. Pochopil jsem, co přesně je polská hudba, co je to mazurka nebo oberek. Tato ryzí lidová hudba je od té doby hlavním zdrojem mé inspirace. V 90. letech nás bylo jen pár – možná mezi pěti a deseti –, kdo jsme jezdili na venkov učit se od starých muzikantů. Jinak mezi mladými o folklor nebyl zájem a staří hudebníci neměli na vsích pokračovatele, protože další generace považovala to, co dělali, za staromódní. Naopak pro nás ta hudba byla něco jako jazz nebo rokenrol, cítili jsme v ní svobodu. Od starých mistrů se učíme stále a také tuto školu doporučujeme dnešním mladým hudebníkům. Maria Siwiec, která dnes s námi dnes, patří také mezi tyto legendy lidové hudby. Písně, které tito lidé mají v repertoáru, mazurky a oberky, jsou velmi staré. Většinou to fungovalo tak, že zpěvák začal, hudebník se přidal a pak se tančilo. To je obvyklé schéma u lidové hudby – nejprve melodie a potom tanec. Já se většinu písní učím podle zpěvu starých lidí, a protože už vím, jak ta hudba fungovala, mohu na základě toho, co slyším, improvizovat. Kdybychom nehráli tyto lidové písně, asi bychom se věnovali jiné improvizované hudbě. Ale tyto písně nám nabízejí všechno, co potřebujeme. Rytmus je nepravidelný a připomíná tep lidského života. Není to žádný stroj. V rytmu těch písní je skutečný život.                     

Něco podobného by se dalo říct i o jazzu. Je pro vás rozdíl mezi jazzem a lidovou hudbou právě v přístupu k improvizaci?

Ten rozdíl není až tak velký. I jazz vychází ze standardů a z určitých rytmicko-melodických struktur. Když se na to podívám z historické perspektivy, jazz je lidová hudba Afroameričanů. Z ní vznikl, i když se samozřejmě později vyvíjel. Polské lidové písně, tance jako mazurky a oberky, mají pevná pravidla. Jejich melodie poznáte na první poslech. Důležité také je, aby kapela hrála celou dobu do tance, tanečník nesmí ani na chvíli vypadnout z rytmu. Hudba a tanec jsou spojeny v jeden celek, všechny rytmické i melodické ozdoby se tomu přizpůsobují. Tanec je jako dialog, kontakt, pohyb a totéž musíte vyjádřit i hudbou. Ta jednota je důležitá.   

Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou jste se svou skupinou vystoupil ve společném programu se španělskou kapelou Vigüela. Spojujete se podobně s interprety z jiných zemí často?

Podobné projekty moc často neděláme. Lidová hudba v Polsku i ve Španělsku je tak bohatá, že není třeba ji s něčím mísit. Ale tentokrát jsme se pokusili hledat, kde je prapůvod našich tanců a jestli někde jinde na světě vycházejí z podobných kořenů. Můžeme dojít k podobným základům, které nejsou dány tím, že v 17. století někdo někam přijel a něco se naučil. Ten pohyb je zakódovaný uvnitř v každém člověku. Když jsou lidé šťastní, dávají toto štěstí najevo tancem. A právě to vyjadřuje španělská skupina Vigüela. Není to líbivá hra na efekt, ale syrový styl, jaký se hrával kdysi dávno na vesnici. Jejich rytmy jsou nám velmi blízké – ostatně oni na začátku koncertu říkali, že by mohli tančit své španělské tance na naše polské oberky a my bychom zase mohli tančit na jejich fandango. A právě při takovém vzájemném srovnání oba tyto hudební světy lépe vyniknou. Když jsme tento projekt připravovali, poslouchali jsme navzájem své písně, porovnávali jsme texty včetně například textů duchovních, a nakonec nám z toho vyšel takovýto společný program.   

V repertoáru máte také skladby Fryderyka Chopina. Jak souvisejí s vaším zájmem o folklor?

Nehrajeme Chopinovu hudbu, ale Chopin znal a hrál lidovou hudbu polského venkova. Díky tomu byl jeho autorský styl originální – melodické ozdoby, frázování, drobné nuance jeho tvorby, to vše vychází z lidové hudby. Každý na světě, kdo má uši, zná Chopina. Ale málokdo ví, že polská lidová hudba, divoká a syrová, hovoří stejným jazykem. Mimochodem i v Chopinových dopisech se můžete přesvědčit o jeho fascinaci lidovou hudbou. Když cestoval po světě, stýskalo se mu po Polsku, což se pak odráželo v jeho hudbě. Vzpomínal na svou matku, která mu zpívala kujavské písně, vzpomínal na taneční melodie v salonech… I on hrál k tanci – na vesnici hrál na jednostrunnou basu – a sám také tančil. Měl také úžasnou paměť – nepotřeboval si zapisovat melodie, každý tón si pamatoval. Psal si jen texty, které venkovští zpěváci zpívali. A na to všechno my navazujeme. Když jsme začínali, byla tato hudba v Polsku prakticky neznámá. Mysleli jsme si, že už ani neexistuje – že všechno překryl beton a MacDonaldy. Ale ono to tak není. Stále platí, že co vesnice, to jiné melodie, jiný styl a také jiní lidé. Tak jako mají lidé různé vlastnosti, jsou různorodé i jejich písně. Dnes si můžete v hlavě vymyslet jakoukoli hudbu, můžete ji nasamplovat, uměle vytvořit. My se ale snažíme stavět na pravdivých základech.