DESKA TÝDNE: Fat White Family tančí na hrobě sebemrskačské kultury

Zpráskaná postava lopotící se přes pole, křídová figura v nadlidské velikosti na protějším svahu, lidé s mincemi místo očí, dravec vznášející se nad remízky. Jednotlivé obrazy klipu k songu When I Leave bychom mohli odškrtávat jako bingo folkhororových motivů: Fat White Family se zkrátka rozhodli naskočit na současnou vlnu fascinace okultní estetikou a ukrojit si kousek vlastního folklorního koláče. Teprve srp přetížený kladivem, který jedna z postav zvedne z plamenů, vytrhne diváky z přírodní meditace. Fat White Family neztratili svoji hranu ani schopnost provokace. „Já ty mladé kapely chápu,“ řekl frontman kapely Lias Saoudi v čerstvém rozhovoru pro časopisu Full Moon. „Něco plácnou, lidé je okamžitě ukřižují online a mají po kariéře. Mně je třicet dva, pamatuju si teda ještě na dobu, kdy neexistovala taková obsese politickou korektností. Mít možnost říkat si, co chci, je pro mě naprostý základ toho, na čem je naše společnost postavená,“ dodává Saoudi, který ví, o čem mluví. Sám má za sebou absurdní obviňování z rasismu, které vznesl server Pitchfork. 

Fat White Family si opravdu říkají, co se jim zlíbí. Prakticky každá vteřina jejich čerstvé nahrávky působí jako živá voda v krajině přešlechtěných elektropopových „projektů“, kreativců sponzorovaných korporáty, zoufale seriózních retro kytarovek a závažných protibrexitovsých desek. Taky už jste z nich unavení? Tak si pusťte pilotní singl Feet s pekelnými disko smyčci, strohým drum machine rytmem a ketaminovým vokálem nebo rozvážně odtikávající song Vagina Dentata s absurdně přepáleným saxofonem, šeptajícím Liasem Saoudim a textem, který pálí na všechny strany. „Yes, I'm everything you ever wanted to become, but did not have the courage to be,“ zpívá Saoudi v refrénu a zní to, jako by si utahoval ze všech britských kytarovek, které kdy časopis NME označil za nové Beatles. Fat White Family do téhle linie nepatří – navazují spíš na The Fall a jejich panovačného frontmana Marka E. Smithe, blízko mají i k divné anglické psychedelii. S inspiracemi to ale nepřehánějí. Přestože si v názvu desky utahují z Beach Boys a jejich alba z roku 1971, popkulturními odkazy se to na Serfs Up! rozhodně nehemží. Fat White Family si vlastní svět staví jenom z toho, co nosí v sobě.

Bílí kluci s kytarou jsou klišé. Britské kapele Fat White Family ale nic jiného nezbylo

• Upravit
• Smazat

Proč už dnes nevznikají kapely, které si něco doopravdy myslí, kolik drog je potřeba na jeden koncert a jak se do obrazu Fat White Family promítají okultní a folk-hororové inspirace? Jednu z nejvýraznějších britských desek letošního roku jsme v Komplexu probírali s hudebním publicistou Jakubem Peřinou z časopisu Full Moon.

Oproti debutové desce kapely Insecure Men, kterou loni založil bývalý (a dnes už znovu aktivní) člen Fat White Family Saul Adamczewski, je aktuální inkarnace Fat White Family o poznání méně popová. Kapela si ve svých písních občas odplivne, občas si z někoho udělá legraci, jindy zase straší, káže nebo jenom rezignovaně vypráví. Často překvapí nečekaným zvukem: nenápadným pěveckým sborem, smyčcovým pizzicatem, hrozivým synťákem. Fat White Family jsou ale specifičtí především díky celkové poetice: nestraší brexitem, nemyslí si, že lidé, kteří hlasovali pro odchod z Evropské unie, jsou nutně idioti, nebojí se rýpat do sebemrskačské a zoufale nudné kultury (nejen) britského mainstreamu. Místo toho radši v klipu máchnou srpem a kladivem – jenom proto, aby viděli, kolik lidí to dnes rozčílí a kolik lidí se naopak nechá vlákat do jejich svébytného světa. Fat White Family nakonec přece jenom v něčem připomínají britské kytarovky. Podobně jako Arctic Monkeys s loňským albem Tranquility Base Hotel & Casino totiž natočili svoji nejlepší desku v okamžiku, kdy úplně rezignovali na běžné žánrové postupy a začali dělat hudbu, kterou by sami chtěli slyšet.

Fat White Family - Serfs Up! (Domino, 2019)