Rádi zdoláváme rozhledny a jedna taková nás zavedla do sportovně-rekreačního areálu Vrchbělá v Bělé pod Bezdězem. Netušili jsme, jak to zde vypadá, a navíc nám zrovna nepřálo počasí. Smutný deštivý mimosezónní areál nás ale nadchl natolik, že jsme využili krásného počasí Velikonoční neděle a vyrazili sem znovu.
Plán zněl jasně – naše sedmiletá dcerka měla zvládnout svůj první delší výlet na pořádném kole a jako odměna jí bylo slíbeno obrovské dětské hřiště. Všechno bylo promyšleno do nejmenších detailů. Auto jsme zaparkovali v Doksech v části Břehyně, aby první půlka cesty byla víc do kopce a zpátky, aby to jelo skoro samo. Zdatnější cyklista by tvrdil, že stezka vede po rovině, ale zohledňovali jsme věk a ne/zkušenost našeho potomka.
Sledovali jsme cyklostezku 3045 (po Novohospodské a Mariánské cestě), která je z velké části asfaltová nebo aspoň zpevněná. Ale stejně jsme se dostali na úsek, kdy se kola bořila do písku. Malá byla docela nešťastná, ale uklidňovalo ji, že ani dospělí nedokázali v takovém terénu jet. A tak jsme asi 3 kilometry museli své bicykly tlačit. Nejhorší úsek vypadal jako místo pro těžbu písku. Bořili jsme se po kotníky, ale dcerku motivoval pytlík s několika bonbóny, který nám slouží jako krabička poslední záchrany.
Posmutněla, protože až dojde na hřiště, určitě si nebude moct hrát – bude muset odpočívat a čerpat sílu na zpáteční cestu. Věděli jsme, že v tomhle určitě přehání, ale nezlobili jsme se, že jde pomalu a že zrovna nezáří spokojeností. Pro případ, že by zpáteční cestu (bylo nám jasné, že musíme zvolit jinou cestu) opravdu nemohla nebo nechtěla absolvovat, byl taktéž vymyšlen plán. Ze hřiště bych s malou dojela cca 800 metrů k parkovišti v Bělé a tatínek by se vrátil k autu a na parkovišti nás nabral. Tuto možnost jsme z pochopitelných důvodů ale předem neavizovali.
Michalka zatnula zuby. Překonala se a začala se usmívat, když se zlepšil terén a když zahlédla známou rozhlednu, za níž bylo slibované hřiště. U rozcestníku potrénovala i čtení a našla tu správnou směrovku. Po krásné asfaltové cestě jsme dorazili na místo, které jsme minule za deště opouštěli ve spěchu a bez využití.
Ve sportovně-rekreačním areálu Vrchbělá na návštěvníky čekají dvě obrovské prolézací věže se skluzavkami, dětmi tolik oblíbené minilanovky, houpačky a krásný rovný asfaltový povrch v délce asi 7 kilometrů, na kterém se prohánějí cyklisté, bruslaři, koloběžkáři případně uživatelé skateboardů či odrážedel. Houpačky jsem dětem zničit nechtěla, ale obří nafukovací trampolína mě k návratu do dětství zlákala. Stejně jako dcerku zlákaly ohrady s pštrosy, kozami, koni a ovečkami.
V těsné blízkosti hřiště jsou k dispozici čisté, udržované toalety, a malý stánek s občerstvením. Ten byl bohužel zavřený, stejně jako placené lanové centrum. V případě nutnosti poskytne zázemí hotel Relax s restaurací, vzdálený sotva 500 metrů.
Po svačině a důkladném prozkoumávání dostupných atrakcí jsme vyrazili zpět k autu, dcera se spokojila se slibem, že pojedeme jinudy. Sice jsme netušili, jaké nástrahy čekají zde, ale nezbývalo než to zkusit.
Cyklostezku jsme si zkrátili po červené turistické značce přes Starou mělnickou cestu, povrch sice nebyl asfaltový, ale neklouzal. Předpokládali jsme, že budeme muset opět kola tlačit, ale Michalka si s několika kořeny v cestě a „vlnami“ (dvě šlápnutí do kopečka a dvě do z kopečka) zdatně poradila. Když jsme se opět napojili na zpevněnou cestu, už jsme jeli z mírného kopečka až k zaparkovanému autu.
Po zdolání 25 kilometrů jsme byli na dcerku hrdí. Především proto, že jsme čekali, že bude fňukat, jak to občas má ve zvyku. Při nakládání kol už jsme plánovali, že příště vezmeme kolečkové brusle, zaparkujeme blíž a sportovní odpoledne ve Vrchbělé spojíme s návštěvou muzea Čtyřlístku v nedalekých Doksech.
Určitě doporučuji, vyražte také.
Napsal/a: Milhauzice
