Hokejová legenda Pavel Richter řídil už v deseti letech

Řídil už v deseti letech, auta myl u rybníka, na první škodovku měl našetřeno v osmnácti a žigulík od komunistického premiéra Štrougala obratem prodal. Z bývalého hokejisty, trenéra a dnes televizního glosátora Pavla Richtera se historky jen sypou. David Šprincl je ani nestačil zapisovat…

Vzpomenete si, kdy jste poprvé usedl za volant?

Vzpomenu, i když je to hodně dávno, pětapadesát let. Poprvé jsem řídil v deseti. Můj táta byl učitelem autoškoly a občas si z ní půjčil auto s dvěma sadami pedálů a šup na chalupu. Tam mě nechal vždycky jezdit na polní cestě a pak k rybníčku, kde jsme auto umyli. Já pak dostal tu nejhezčí odměnu, šoférovat i zpátky. Tři polštáře pod zadkem a já řídil, řadil, táta vyšlapoval spojku a hlídal brzdu.

Chtěl s řízením začít takhle brzy on, nebo vy sám?

Já! Byl to pro mě zážitek a čím dál víc se stupňoval. Ve čtrnácti už jsem jezdil auto mýt sám. A cesta z chalupy k rybníku se stále protahovala. Ale vzpomínky nemám jen idylické: táta měl úzkou garáž, navíc jsme do ní museli couvat a já auto dvakrát moc vytočil a promáčkl blatník. Dostal jsem facku, ale od té doby vím, že rejd pozadu je jiný než popředu.

O jakém autě se to bavíme?

O Škodě 1000 MB. V osmnácti už jsem s ní jezdil běžně a posunul ji na úplně jinou úroveň bezpečnosti.

Jak to?

Díky odměnám z hokeje jsem koupil tátovi nové pneumatiky. On totiž jezdil na letních úplně bez vzorku – celé roky.

Pneumatiky pro tátu z prvního výdělku? To jste tedy vzorný syn…

Že jo? Ale z prvního to nebylo, hokej za muže jsem začal hrát už v šestnácti a za vyhraný zápas jsme dostávali i čtyři sta korun. Takže nejen pneumatiky, k osmnáctinám jsem si mohl koupit své první nové auto.

Jaké?

Bleděmodrou stovku za 48.200 korun. Stačilo si půjčit deset tisíc od kustoda, zbytek jsem měl našetřený. Dodnes vidím, jak jsme pro škodovku jeli s tátou na Jarov, s sebou coby úplatek dvacet camelek, abych si mohl vybrat barvu. 

Láska na první pohled?

Jo, navíc spojená s láskou. Tenkrát jsem totiž začal chodit se svou budoucí manželkou a jezdil pro ni pak autem do školy. Vykračovala si z gymnázia, před ním tam na ni čeká kluk v autě, to bylo něco!

Jak dlouho jste ji měl?

Manželku mám dodnes a i škodovka vydržela roky. Pak už jsem auta mnohem víc střídal.

Byla mezi nimi i lada?

Ne, ruské auto nikdy! Vlastně jednou, na pár minut. To jsme byli u předsedy vlády Lubomíra Štrougala a ten, jestli máme nějaké přání. Spoluhráč Jirka Hrdina se ke mně zděšeně otočil: Pavle, proboha, teď dostaneme vládní poukaz na žigulík. Co myslíte? Fakt se to stalo. Co budeme dělat se žigulíkem, povídáme. My totiž všechno ruské nenáviděli. No nic, došel jsem si pro něj, ale už s kupcem. Vyjel jsem se žiguli z mototechny a hned ho prodal. O deset tisíc dráž než běžně stál. Přitom to byla hrůzostrašná žlutá kraksna.

Vy jste ji ale v roce 1985 už ani nepotřeboval, viďte?

Přesně, za deset let služby vlasti jsem dostal povolení hrát na Západě. Začínal jsem v Klotenu ve Švýcarsku – tam měli v klubu sponzora, který poskytl hráči auto na rok. Já vyfasoval Fiat Regata Weekend, velký kombík, abychom mohli s rodinou dojíždět. Za rok jsem přestoupil do Německa, v Kaufbeurenu jsme měli jako sponzora BMW, já dostal krásný model 318i, špičku té doby. Měl jsem ho oba dva roky – 1986 a 1987. Na další štaci v Norimberku už jsem si koupil vlastní načipovaný Renault 19 a manželce Fiat Uno, ale brzy jsme si je raději vyměnili.  

Proč?

Já byl řidičský šílenec a devatenáctku hrozně honil, abych byl třeba o deset minut dřív v Praze. Psal jsem si i minutu odjezdu a příjezdu, na hranici o mě časem věděli a rovnou mi otevírali závoru, no blázen jsem byl veliký. 

To byli celníci tak hodní?

Znali mě, ti českoslovenští. Opačně to byl větší problém. Když jsem jezdil do Německa druhým rokem, celník v Rozvadově mě odmítl vpustit, že nemám německý řidičák. Netušil jsem, že ho musím mít. Čtyři hodiny jsem pak tvrdnul s dětmi na hranicích. Nedávno jsem tenhle starý řidičák doma našel a vzpomněl si, že vůbec nebyla legrace ho získat.

Měl jste někdy nehodu?

Vážnou ne, pamatuji jen na tu s tátovou tisícovkou na sjetých gumách. Cestou na chatu jsem vletěl v zatáčce na led a šel na bok, příkop byl ale naštěstí plný sněhu, takže při mně stálo štěstíčko.

Řídíte přes půlstoletí, co vás na tom baví?

Teď už nic, auto beru čistě jako přibližovací nástroj. Ale lehce po čtyřicítce jsem řidičské choutky dotáhl až na okruhy, závodil s fiestami v Brně, v Mostě. Tam jsem dokonce jednou vyhrál, ale diskvalifi kovali mě. Hádejte za co.

Pneumatiky?

Přesně! Jel jsem na špatných gumách, to mě provází celý řidičský život.

Je něco, co vás v něm štve kromě špatných pneumatik?

Dé jednička. Jel jsem na Moravu, měl tam být ve čtyři. Říkám si pátek, vyjedu raději v jedenáct, ať mám fóra. Dojel jsem po šesté večer – dvě stě sedmdesát kilometrů jet sedm hodin, a ještě platit patnáct set za známku? No je to normální? 

Vy ale pamatuje D1 jako novorozenkyni, že?

No jasně – a jak na to vzpomínám! První dvacetikilometrový úsek z Prahy, to byla změna. To se najednou z města jelo! Za poslední roky mi to připomnělo jen otevření tunelu Blanka, ta taky dopravu hodně posunula. Ale obchvat Prahy pořád není, už ho má snad úplně každé město v Evropě, jen pořád ne.

Pojďme na závěr na něco pozitivnějšího. Na jaké hezké věci z auta kromě řízení rád vzpomínáte?

Jejda! V autě se dá dělat věcí a tak krásných…

V jakém to bylo nejmilejší?

Nejvíc vzpomínám na tu bleděmodrou škodovku. Jsem na ni i nejpyšnější. Vydělal si na ni, měl ji rád, a ještě s ní naštval tchána.

Proč?

Kupoval si stejnou, ale až po mně. Povídá mi: Já na ni šetřím celý život, a ty si ji koupíš v osmnácti za svý. No je to spravedlivý život?

Co jste mu řekl?

To je hokej.

Pavel Richter

• Bývalý hokejový útočník, později trenér, dnes glosátor hokeje v České televizi.
• V reprezentaci začínal už v jednadvaceti letech na slavném Kanadském poháru 1976, kde prošel s týmem Československa až do finále.
• Ze světových šampionátů má pět medailí včetně titulu mistra světa z Prahy 1985, o rok dříve pomohl národnímu týmu vybojovat stříbrné medaile na olympiádě v Sarajevu.
• Po šampionátu v Praze dostal povolení odejít do zahraničí, hrál ve švýcarském Klotenu a německou ligu za Kaufbeuren a Norimberk.
• Letos mu bude 65 let.