Na Oscara byl nominován celkem čtyřiadvacetkrát, ale slavnostního udílení se zúčastnil pouze jednou. A to v roce 2002, kdy paradoxně ani nominovaný nebyl. Svou přítomností akorát pobídnul kolegy filmaře k tomu, že natáčet ve „Velkém jablku“ stojí za to i po útoku na dvojčata. Jinak si tedy ani žádnou ze svých čtyř cen Akademie osobně na pódiu nikdy nepřevzal, protože nemá rád, když mezi sebou filmy soutěží. Na rozdíl od Alfonsa Cuárona, který se překvapivě postaral o předmluvu, po které následuje rozhovor autora knihy s Woodym Allenem a takové obecné povídání o jeho tvorbě a kariéře, kdy si po celou dobu udržuje nemalou fanouškovskou základnu. Skoro žádné z jeho děl nelze považovat za box-office hit, avšak na druhou stranu si nepřipsal ani úplně vyložený propadák.

Zároveň se dá napsat (a tahle publikace to jenom potvrzuje), že zdaleka nemusíte být zrovna znalci jeho kompletní tvorby, abyste pochopili, že se často opakuje a do nekonečna omílá v podstatě ta samá (vztahová) témata. A když už se prezentuje svěžím nápadem, obvykle byl předtím podobný k vidění už u někoho jiného. Ale ono je to při frekvenci jednoho snímku za rok hodně obtížné přijít s něčím inovativním. Když víte, že musíte stihnout napsat scénář a projít předprodukční, produkční a postprodukční fází. Škoda, že se autor knihy Jason Solomons více nevěnuje i procesu výroby, když už prozradí, že Woody všechny filmy napsal na svém stroji Olympia, který si koupil za 40 dolarů, když mu bylo šestnáct roků. A škoda taky té hrsty zcestných bolístek v jinak vydařeném českém překladu (oproti této knize o Meryl Streep). Pamatujme tedy především, že neexistuje herečka Ejioforová a že Ginger Rogers nebyl herec!

Naopak téměř na každé páté stránce se zmiňuje skutečnost, že herečku Miu Farrow podvedl rodák z Brooklynu s její adoptivní dcerou Soon-Yi, která je o pětatřicet roků mladší a která je také od roku 1997 jeho manželkou. Za tenhle „skandál“ (každý svého štěstí strůjce a srdce si nedá poroučet) byl tenkrát hodně popotahován a v podstatě jen dokládá, že Allen čerpá inspiraci především ze svého vlastního života. Třebaže to sám nikdy nepotvrdil a nepřiznal. Na tom přece ale není nic špatného – každý scenárista obvykle vkládá do příběhu, resp. minimálně přímo do jedné postavy něco ze sebe.

 










 

To vede k myšlence, že zatímco hlavní figuru, jakou by si s největší pravděpodobností býval zahrál sám, může zahrát kdekdo (platí v první řadě pro jeho projekty realizované v novém tisíciletí/století), tak zrežírovat film podle scénáře Woodyho Allena může akorát Woody Allen. Anebo je tomu naopak? Zrežíruje to kdokoliv, ale zahraje pouze on? Vskutku zapeklitá otázka, na kterou bude lepší, když si najde odpověď každý sám sledováním jeho audiovizuálních děl. Pokud je ovšem dokouká, což mně se třeba u Annie Hallové nikdy nepodařilo.

Přitom právě tento počin měl ze všech jeho filmů největší dopad na popkulturu. Především v tom, že se ženy začaly oblékat jako Diane Keaton, režisérova někdejší přítelkyně, se kterou rovněž natáčel vícekrát. Hned po něm by z tohoto pohledu následoval Zelig. Vlastně je trochu zvláštní, že už před začátkem své filmové kariéry psal vtipy a v jeho filmografii dominují komedie, když se jedná o vyhlášeného pesimistu a neurotika. A k jeho oblíbeným tvůrcům navíc patřili a patří Ingmar Bergman, Federico Fellini, Jean-Luc Godard nebo François Truffaut.

Sám ovlivnil třeba Jana Hřebejka a autor tvrdí, že z celosvětově slavných režisérů Quentina Tarantina, jehož monografii si mimochodem představíme v blízké době. Těžko si ale představit, že by stvořitel takových skvostů jako Gauneři, Pulp Fiction, Kill Bill, Auto zabiják, Nespoutaný Django nebo Osm hrozných se svým vytříbeným stylem přivedl na svět nějakou řemeslně kolísavou romantickou komedii s prázdnými dialogy. A ještě k tomu by se zaobíral jazzem, židovstvím, romány, uměním, bratry Marxovými či magií.

Některé hlášky se ovšem Woodymu povedly, to se musí nechat. „Mám velmi nízký práh smrti. Doktor mi říkal, že se mám vyhýbat kulkám, co by se mi mohly dostat do těla.“ Nebo: „Měla jsem se s tebou milovat častěji … nebo alespoň jednou.“ Nebo: „Věřím, že vesmír je založen na inteligenci, tedy až na určité části New Jersey.“ Nebo: „Ten měl jenom Achillovu patu, já mám Achillovo celé tělo.“ Nebo: „Smrti se nebojím. Jen u ní nechci být.“ Či: „Naposled jsem byl uvnitř ženy, když jsem se byl podívat na Sochu svobody.“

Autor zmíní i dva dokumenty, které o Allanu Stewartu Konigsbergovi byly natočeny a ze kterých evidentně také čerpal. Jinak se každý film snaží podat jako recenzi, víceméně tedy s minimimem zajímavostí. Nastíní příběh (někdy přímo vyspoileruje), přidá svoje postřehy, přičemž častěji používá výrazy jako „nejzábavnější, nejpřímočařejší, nejvtipnější“ apod. Přestože se jasně jedná o Woodyho příznivce, neváhá jeho filmy i zkritizovat. „Některé vypadají jako záznam čtené zkoušky před natáčením,“ napíše a dá se s tím souhlasit. Čtení doplňuje o citace z recenzí známých a méně známých filmových kritiků. A jak už bylo uvedeno, hodně se soutředí na konkrétní hlášky, ovšem také na konkrétní záběry.

 










 

Z tohoto úhlu se musí dodat, že kolikrát by bylo zajímavější než samotný děj, sledovat přístup jednotlivých kameramanů, se kterými spolupracoval – od Gordona Willise a Carla di Palmu přes Svena Nykvista a Dariuse Khonjiho až po Zhao Feie a Vittoria Storara. Dílo každého z nich se vyznačuje specifickým vizuálem, což platí zvláště pro prvního jmenovaného. Vedle předních kamaramenů měl možnost spolupracovat i s těmi nejhvězdnějšími jmény. U některých na počátku kariéry (Sylvester Stallone, Kirsten Dunst), u jiných v době, kdy už byla zavedenými značkami (Michael Caine, Emma Stone). To znamená, že minimum tváří se propracovalo k famózní kariéře díky tomu, že se objevily v Allenově projektu. Někdy Woody sám herce přeobsadil během natáčení, málokdo však nabídku ztvárnit roli v jeho počinu odmítnul. Nejznámějším příkladem budiž asi Bruce Willis v případě Café Society.

Nic naplat, kniha Woody Allen – Film za filmem pojednává o velice svérázném filmaři, který podobně jako Charlie Chaplin vyniká specifickým vzhledem a ke kterému se obtížně dá připodobnit kdokoliv další. Taky v případě Nicole Holofcener a tuplem u Spikea Leeho je to dosti troufalé. Má spoustu příznivců a možná stejný počet těch, kteří ho – mírně řečeno – nemusí. I ti však musí uznat, že film jakožto médium jednoznačně zbožňuje, tak jako jazz. Ostatně se svou skupinou New Orleans Jazz Band přijel už víckrát koncertovat do Prahy. Vedle toho poobědval v Bílém domě, ve španělském Oviedu mu postavili sochu s přivařenými brýlemi, setkal se s několika hudbeními génii, a hlavně také s celou řadou krásných hereček. Svými moudry ale na úroveň svých vzorů nedosáhnul. Snad kromě toho (ačkoliv každý si určitě najde jedno to svoje), že je dobré nežít nostalgií, a že se člověku úsilí vyplatí, protože si může nakonec najít pěknou francouzskou dívku.


FILMY WOODYHO ALLENA, NA KTERÉ BYCH SE ZA URČITÝCH OKOLNOSTÍ TŘEBA TAKY MOŽNÁ NĚKDY PODÍVAL

1. Purpurová růže z Káhiry (hrdina vystupující z plátna, aby pomohl hlavní ženské postavě proměnit idealizované sny ve skutečnost)
2. Stíny a mlha (expresionismus a Donald Pleasence hodlající chytit sériového vraha, aby se dozvěděl něco zásadního o podstatě zla)
3. Jasmíniny slzy (oscarová Cate Blanchett)
4. Zahraj to znovu, Same! (zjevující se Humphrey Bogart)
5. Hanna a její sestry (obsazení)
6. Mocná Afrodité (zápletka) 
7. Manhattan (TEN ZÁBĚR - viz prostřední obrázek)
8. Banáni (tzv. banánové republiky")
9. Interiéry (seriózní drama)
10. Zelig (název se dostal do slovníku a znamená "syndrom závislosti na prostředí")
11. Láska a smrt (parodie na ruské velkofilmy)

FOTO: nasenakladatelstvi.cz, cinema.de